Pověsti o pokladech
Obři z Jitrovníku (Pytlák)
Na Jitrovníku a v jeho okolí se shromažďovali obři. Vytvářeli divoké a surové tlupy. Vedli bujný a rozmařilý, nikoliv tichý slušný život. Lidé se báli střetnout se s nimi a vyhýbali se jim. Obrům sloužil na Jitrovníku k obveselení kuželník s devíti kuželkami a šesti koulemi z čistého zlata. Při hře v kuželky hodovali a hýřili. Všichni při tom strašidelně kleli a vysmívali se bohu i lidem. Právě ve sváteční den 1. listopadu, na den Všech svatých, provozovali své neplechy dlouho do noci. Avšak ještě veseleji a zuřivěji než dříve. Nad Jitrovníkem svítil měsic. Tu se konečně měsíc otevřel, na obloze se objevila ohnivá koule. Sletěla směrem dolů, rozbila a zatloukla do země zlaté koule, kuželky i obry. Ještě dnes leží pod Jitrovníkem hroudy zlata a čekají na svého nálezce. Kdo je najde?
Poklad ve vrchu Hrazený
Tak jako v jiných kopcích našeho kraje i v Hrazeném se prý ukrývá bohatý poklad. Tento poklad může získat jen ten, kdo se narodil v neděli, v den slunovratu. Nitro hory se mu ovšem otevře jen po vyslání kouzelného zaříkadla. Pak uzří plout na stříbrných vlnách velkou zlatou kachnu, která má větší cenu než všechna království světa.Až někdo pohne čarovnou motykou, rýčem či vrtákem touto bohatou hrou, vyřinou se z ní stříbrné vlny v nevyčerpatelném toku směrem ke Šluknovu, občerství a posílí všechny obyvatele a budou celému kraji požehnáním
Poklady na Partyzánském vrchu
K Partyzánskému vrchu (dříve Počin) se váže pověst, jež vypráví,že uvnitř kopce se skrývají bohaté poklady, které může vyzvednout jen ten,kdo zde bude na Květnou neděli právě v čase, kdy se budou číst v kostele pašije. Tu se otevře kopec a každý do něho může vstoupit a vzít si z pokladů tolik, kolik jen unese. Nesmí tam však zůstat déle,než trvají pašije, jinak se kopec uzavře a dotyčný musí uvnitř čekat na vysvobození až do příští Květné neděle.Pověst vypráví, že se jedna chudá žena na Květnou neděli vypravila se svým dítětem na kopec nasbírat trochu dřeva. Náhle spatřila ve skále široký otvor, jímž bylo vidět do nitra hory. Když zahlédla to množství pokladů a pomyslela na svou chudobu, zatoužila vzít si něco pro sebe.Posadila dítě na pařez, vstoupila do jeskyně a nabrala si z jedné hromady zlaťáků plnou zástěru a pak rychle vyběhla ven. Její dítě ale zmizelo a ať volala, jak chtěla, už ho více nenalezla. Sepjala v zoufalství ruce, přitom jí vypadalo všechno zlato a beze stopy zmizelo. Chudší než dříve a s hořkým žalem v srdci se vracela domů,neboť v touze po bohatství přišla o své jediné dítě.Po roce, opět na Květnou neděli, stála trpící matka na Partyzánském vrchu, tentokrát ale ponořena pouze v truchlivých vzpomínkách. Tu se před ní náhle otevřela skála, a když pohlédla do jeskyně, uviděla tam své dítě, které jí, zdravé a čilé běželo vstříc. V ruce drželo krásné, veliké jablko a další ještě neslo ve své zástěrce. Matka popadla své dítě a rychle vyběhla z jeskyně, která se za nimi okamžitě zavřela.Když přišla celá zadýchaná domů a chtěla uložit jablka, proměnila se v ryzí zlato.
O pokladu na Vlčici
Skoro každý kopec, každá hora severního výběžku našeho okresu má svůj poklad, který sem ukryli buď loupeživí rytíři, bázliví lidé, nebo strašliví kouzelníci - a všechny nyní střeží sám satan, či jeho služebníci. Jen správná kouzelná formulka, nebo nevinná lidská duše mohou mít úspěch při jejich vyzvednutí.
Poklady se však většinou nechají nalézt jen o půlnoci, zřídkakdy za jasného denního svitu. Výjimku činí pouze Květná neděle, kdy během pašijí vystupují z hlubin země a nechají se velmi lehce sebrat.
Jedním z vrchů, kde odpočívá po mnohá léta obrovský zlatý a stříbrný poklad, je Vlčice, 512 m vysoká, jižně od Šluknova. Celý kraj o něm velmi dobře věděl - stejně jako dva bratři z Kunratic, jež denně učil malinký, šedý mužíček své obsáhlé a dlouhé průpovídky, které byly schopny otevřít brány země.
Jednoho roku se již cítili dosti vzděláni v kouzelnickém řemesle - a rozhodli se, že tentokrát poklad z blízké hory určitě vyzvednou. Jelikož nepatřili k nejstatečnějším, počkali si právě na Květnovou neděli, kdy všechny z pokladů zemských hlubin vystoupí za bílého dne ze svých skrýší a ten den vyrazili do lesa. Pomalu vystupovali po strmém svahu a jak se tak blížili k temeni, nemohli si náhle vzpomenout na žádné kouzelnické zaříkávadlo.
U velikého balvanu nahoře již viděli kovanou truhlici vzácné řemeslnické práce, chtivě přidali do kroku, ale v tom zapraskalo v korunách stromů, obloha zčernala tak, že nebylo vidět na krok - jen blesky, doprovázeno burácejícím rachotem hromu, ozařovaly chvílemi lesní království. Smrtelný strach zachvátil oba bratry a jeden z nich se obrátil k druhému: "To je k nevydržení - musíme se honem obrátit zpět, protože jsme zapomněli své formulky a bez nich tady zahyneme
." K tomu ho ale nemusel příliš pobízet, oba se otočili a ve světle příšerných zášlehů blesků pelášili opět dolů. Čím více se blížili k patě kopce, tím se bouře víc a více uklidňovala. Když vyběhli ven z lesa, bylo všude ticho, jen poklidný vánek rozháněl zbytky mraků po obloze. Bratři si oddechli a ani nepomysleli na poklad, který tam nahoře znovu zmizel v hlubinách země. Chudí jako předtím se vraceli domů, ale od učení se čarodějnictví a hledání pokladů upustili navždy.
Ten na Vlčici - a ještě mnohé jiné - čekají tedy dál buď na úspěšnější čarodějnické učně, nebo na naprosto poctivé a bezúhonné lidi, kteří by je mohli získat.