11.8. 1805 Nová povinná školní docházka

Nový školský zákon vyhlašující povinnou školní docházku pro děti od 6 do 12 let bez ohledu na pohlaví a sociální postavení vyšel 11. srpna 1805. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku nenavštěvovala školu v tomto věku asi třetina dětí.

Situace se zlepšila teprve koncem 20. let 19. století, kdy již do lavic usedalo devadesát procent školou povinných dětí. Kdo chtěl, mohl navštěvovat školu, ale přípustná byla také domácí výuka. Zajišťovali ji učitelé či kněží a děti musely dvakrát ročně podrobit přezkoušení.

„Marie Terezie také stanovila zřejmě v roce 1747 trvání prázdnin od 20. září do konce října. Jiný pramen zase uvádí do 2. listopadu a další hovoří o prázdninách trvajících celkem 36 dní,“ píše Stanislava Jarolímková v knize Co v učebnicích nebývá.

Až do 17. století prý české školství neznalo termín prázdniny. O nich a jejich významu začal hovořit jako první Jan Amos Komenský, který se s nimi seznámil během svého pobytu v zahraničí. Kromě těchto „velkých“ prázdnin mívaly děti během školního roku, kdy se učilo ve všední dny dopoledne i odpoledne, obvykle jeden prázdninový den v týdnu, o Vánocích byly doma tři dny a o masopustu například čtyři dny.

Většina škol měla být koedukována, jen v lidnatějších městech se počítalo se vznikem samostatných dívčích oddělení, popřípadě i zvláštních dívčích škol. Po zavedení tolerančního patentu bylo možné otevřít i školu příslušné konfese – za vlády Josefa II.  tak musely všechny židovské obce v českých zemích a Uhrách založit novou školu.

„První německá židovská škola pro chlapce v habsburské říši vznikla v Praze 2. května 1782. Židovské školy takříkajíc normální tedy vzorově založené podle litery zákona, však byly pouze v obcích, kde byla početná židovská menšina a židovská obec a židovská obec si mohla dovolit platit školu a učitele. Na venkově židovské děti chodily do škol s ostatními dětmi. Dopoledne učily s nimi a navečer měly v „židovské škole“ hodiny náboženství a hebrejštiny,“ píší autoři knihy Z dějin české každodennosti: Život v 19. století.

Tyto změny vedly k velkovýrobě školních učebnic, jejichž tisk i distribuci zajišťovaly školní knihosklady. První z nich vznikl ve Vídni, ale jeho produkce se brzy ukázala jako nedostatečná. Proto byl dekretem české dvorské kanceláře v červnu 1775 založený takový sklad také v Praze.

Zdroje: Stanislava Jarolímková, Co v učebnicích nebývá, Milena Lenderová, Marie Macková, Tomáš Jiránek, Z dějin české každodennosti: Život v 19. století, www.wikipedia..org