Černé auto po chvíli dojelo až k jejich blízkosti, zastavilo se. Řidič zůstává sedět ve voze, motor stále běží. Martin ihned vystupuje zpoza stromu a přechází na polní cestu vedoucí podél lesa. Jde směrem k autu a David jde jen o pár metrů za ním....
Honza byl mladý, začínající kuchař. Jestli mu bylo dvacet, tak to by mu jeden hádal moc. Toho večera zůstal v kuchyni, aby domyl hrnce a další nádobí, které tu zůstalo po dnešním celodenním vaření. Zrovna si tak pro sebe potichu nadával, jaká že je to zatracená práce drhnout ty připáleniny, když uslyšel, jak se ve vedlejší místnosti otevřely dveře...
Druhého dne se David probudil s mizernou náladou. Vlastně ani nevěděl, jak se teď má k Martinovi chovat. Ten byl ale pořád stejně přátelský jako předtím. Několik dalších dnů ubíhalo tak, jak jen ve vězení utíkat mohou, pomalu...
Už nevím, koho to napadlo jako prvního. Jestli mě, nebo Frantu. Nicméně rozhodli jsme se, že si pořídíme detektor. Oba dva jsme poslední dobou v médiích zaznamenali povícero nálezů detektorářů, o kterých se psalo či mluvilo.
“Vstávat, vstávat, rychle vstávat!!!”, to jsou první slova, která slyším ještě v polospánku. Tak jako všichni ostatní se rychle oblékám a beru si zbraň. Vím co mě dnes čeká, ale nervózní nejsem vůbec....
Toho dne jsme vstávali hodně brzy. Byly snad teprve 3 hodiny ráno, když nás probudili. Mrzutě si nazouvám promrzlé boty a snažím se nabalit pokud možno co nejvíce. Je tam zase strašná zima. Zatímco stojím ve frontě na výdej teplého čaje a snídani, tankáni už se snaží startovat své stroje.
Konečně u svých! Sakra, to je pocit. Kdo nezažil to co já, ten nikdy nepochopí. Po takové době tak slastný pocit bezpečí. V dalších dnech je mi dopřáno dva dny odpočinku a tak přemýšlím. Přemýšlím o tom, jak to asi někomu může znít divně.
Když se probouzím, nevidím vůbec nic. Jsem někde ve tmě. Nahmatám si velkou bouli přímo na čele a dochází mi, co se včera v noci asi stalo. Zřejmě jsem dostal ránu pažbou do hlavy a omdlel. Spoutaný nejsem, ale tma je tak nepropustná, že nevidím vůbec nic.
Ztěžka jsem otevřel oči a snažil se nadechnout čerstvého vzduchu. V uších mi hlasitě zvoní a krom toho neslyším vůbec nic. Když chci polknout, zjišťuji že má ústa jsou plná hlíny. Plivu ji na zem a snažím se rozkoukat okolo.