Jednapadesátiletý amatérský britský detektorista a hledač Laurence Egerton si užil jistě zajímavé dobrodružství, když na sklonku loňského roku objevil svůj životní nález. Na základě udělené licence operoval tehdy v listopadu 2013 na soukromém pozemku u Seatonu, v místě již dříve prozkoumaném a známém jako Roman villa at Honeyditches. Na tento den šťastný detektorista a místní stavbař nikdy nezapomene...
Přemýšleli jste někdy, jak nás hledače vnímá obecná veřejnost? A jak vnímáte sami sebe, co si představíte, když zavřete oči a řeknete si: „Já jsem detektorista – hledač“?
Po nějaké době opět článek k zamyšlení. Překopávané smetáky hyzdí krajinu, trýzní každého milovníka přírody, poštvávají obyčejné „civilisty“ proti všem hledačům – ty slušné nevyjímaje. Co si o smeťácích a hledání na nich myslíte?
5. července roku 2009 přihodilo se jistému Terry Herbertovi něco neuvěřitelného. Přešťastný Brit naplnil svůj celoživotní sen; našel detektorem kovu přes jeden a půl kilogramu stříbrných a současně více než pět kilogramů zlatých artefaktů z doby kolem sedmého století po Kristu! Na obyčejném zoraném poli...
Vzpomínáte, když jsme si říkali, že historie není přímočará? Krouží si jen tak letem světem, tam a sem, do minulosti a zpět... Tu popadne kus informace z dávných věků alchymie, tam zase navštíví amatérskou laboratoř světu neznámého badatele 19. století, jinde třeba nakuká kdekterému šikulovi, aby vymyslil to či ono – ku prospěchu lidstva. Je mnoho zastavení na cestě, kterou náš pomyslný „moudrý klobouk“ musí udělat. Pokaždé přitom znamená dílčí úspěch na cestě pokroku, i když zdánlivě třeba na slepé koleji...
Divili jste se někdy, že již první válečné filmy zobrazují vojáky s detektory kovů, kterými hledali zakopané miny? A co byste řekli na to, že historie tohoto přístroje sahá dokonce ještě mnohem dále, až do 2. poloviny 19. století? Pojďme spolu pátrat po minulosti a sledovat vývoj detektoru kovů, toho báječného přístroje na radost, jak mu pracovně říkám já.
Mám kamaráda, který je válkami vyloženě posedlý, doma schraňuje uniformy, kompletuje výzbroje, šetří na všem ostatním a skupuje kde co, jen aby byl výsledek co nejrealističtější. Mluvím v množném čísle, protože jeho vášní není jen jedna válka, ale hned několik, v poslední době se dal na „sedmiletku“ a teď si dokonce nechává narůst „dobové vousy“. Jeho vášeň, která je až obdivuhodná, donutila mne k zamyšlení o válkách a našem vztahu k nim i historii obecně. Proč válka přitahuje?
Poslední část o rumburské vzpouře jsem nazval krátce: Jeden den. Netrvala totiž o moc déle, než jen 12 hodin. Ovšem rumburská vzpoura stala se před koncem války událostí na našem územ nejvýznamnější, přitom mohla měnit dějiny. Pojďme spolu po stopách vzbouřenců, krok za krokem tak, jak se onehdy situace vyvíjela...
V minulé části vyprávění o Rumburské vzpouře jsme se dozvěděli o počátku této významné události, poznali jsme hlavní pohnutky a příčiny vzpoury. Dnes poznáme jejich vůdce a osoby v hlavních rolích příběhu, který se navždy zapsal do historie.
Letos připomínáme 100 let od počátku války, která měnila zásadním způsobem dějiny, lámala mnoho rekordů, přinášela zcela nové a do té doby neznámé způsoby vedení války a vyznačovala se ještě jednou zvláštností: Poprvé v dějinách se na českém území vojsko vzepřelo svým velícím tak, jako nikdy dříve. Dne 21. 5. 1918 se v Rumburku začala psát tragická historie, která málem změnila chod světových dějin.