Brtnice

Malou prohlídku Brtnice spojenou s povrchovým sběrem pomocí detektorů Libor domluvil už někdy na začátku prázdnin, kde ale vzít čas? Akce se tak neustále posouvala a vždy bylo něco přednější. Nakonec se povedla, alespoň v malém počtu účastníků, uskutečnit. Rovnou mohu napsat, že dobových nálezů bylo tentokrát opravdu poskrovnu. Většina okolí hradu je znehodnocena navážkou z druhé poloviny 20. století, a tak se spíše soutěžilo v počtu komunistických mincí. Nakonec sice pár drobností padlo a vzhledem k tomu, že hrad nemá žádnou klasickou historickou expozici, se líbilo i to málo.

Pátek

Na hradě jsme se se sešli večer a věrni tradici jsme hned vyrazili do místní radniční hospody. Z restaurace nás bohužel těsně po půlnoci vypakovali, a tak nezbylo než se vrátit do naší pevnosti. Spali jsme přímo na hradě a jelikož už nějakou zkušenost s podobným ubytováním mám, čekal jsem do rána minimálně plíseň na větší části povrchu spacáku. Na Brtnici to bylo ale jinak! I když je hrad opravdu mohutný, byl až neskutečně suchý. Nevím, zda za to může letošní extrémně horké léto nebo prostě tady místní stavitel věděl, jak si s vlhkostí poradit.

Spát se nám ještě nechtělo, a jelikož Žabák vytáhl ze skrytých zásob litrovku slivovice od Alexe, živě jsme probírali události dneška. Tím myslím probíhající utečeneckou krizi. Asi v půl třetí ráno jsme se dostali až někam k základům křesťanské výchovy, a v tu chvíli uprostřed věty odpadl Libor a usnul. Ačkoli normálně chrápe jako zvíře, tentokrát bylo ticho, že jsme ho s Žabákem chvíli pozorovali, zda neumřel. Když jsme se ujistili, že žije, navázali jsme přetrženou debatu a dál probírali možnosti stavby plotů, hradních zdí, zvýšení porodnosti atd. Asi v půl páté žabák prohlásil, že je čas jít spát, neboť začínají jezdit auta. Tento posun od klasického svítání, zpěvu ptáků a jiných tradičních ráno oznamujících jevů, mě natolik odzbrojil, že jsem bez reptání zalezl do spacáku a okamžitě usnul.

Parkovalo se na druhém nádvoří.

Pohled na hrad ze svahu.

Vstupní brána s mostem.

Sobota

Libor, kterého prostata vyhnala ze spacáku těsně po té co jsme usnuli, nás od osmi hodin začal budit. Asi po hodině nás skutečně donutil vstát a po krátké romantické snídani na hradbách jsme šli hledat. Asi po hodině jsme již věděli, že okolí hradu je doslova zamořené navážkou z let poměrně nedávných. Informace místního historika, že za války byli do hradu vystěhováni lidé z jedné blízké české vesnice, pro které tam nadělali byty, aby měl wehrmacht na co střílet při cvičeních, jenom potvrzovala novodobější nálezy. Do oběda se nic moc nedalo, a tak jsme se spíše těšili na nějakou místní laskominu.
Odpoledne, po tom co většině z nás došlo, že hrad asi žádné velké tajemství nevydá, jsme se vypravili na políčka v okolí. A Dědula odjel domů.

Hláška místního traktoristy po té, co se ho Žabák šel zeptat, zda si můžeme zahledat, “Jasně kluci, dodělám brázdu a hned vám uhnu,” nám jasně ukázala, že dnes v kraji žijí opravdu slušní lidé. Pole nebylo nic moc. Nálezů nepřibývalo. Jediným zpestřením byl příjezd Karla, který dorazil za námi, když si splnil otcovské povinnosti. S Žabákem a Křemou jsme soutěžili o měďáky, stav byl 5:4:4. Karel volnou chůzí dorazil k nám a nadšeně povykoval, jak jsme to pole objevili, jelikož má za 15 minut 10 velkých měďáků, a to se už všude nenajde!
Mě se Žabákem to dostalo do stavu, kdy jsme začali kecat s Karlem a přestali hledat. Křema ale vykazoval dál, jelikož není zvyklý prohrávat. A z tohoto úhoru dokázal vymodlit mimo měďáky i dva stříbrňáky. Asi po hodině žvatlání nás už Křema přišel zjebat, že jenom stojíme a čumíme, ale pravdou je, že se přišel pochlubit, jak mu to jde. Byl čas se vrátit zpět na hrad, jelikož den ještě nekončil!

S Dědulou pozorujeme, jak to Šimonovi jde ve svahu.

Křema si užívá pivních zátek. V nejlepších úsecích byly i tři na jednu lopatu.

Černá smrt

Na hradě byla zrovna expozice Černá smrt. Na přípravě se podílela i Jaruška, Liborova paní. Expozice se věnovala léčbě dýmějového nebo-li bubonického/hlízového moru. Zcela neprozřetelně jsme Jarušce slíbili, že jí pomůžeme na noční komentované prohlídce. Kolem osmé hodiny tak už Šimon, co by nebožtík, ležel v rakvi a já v obleku morového doktora otloukal buba tyčí. Zážitek tedy opravdu silný, navíc doprovázený akustickou nahrávkou umírajících smrtelně nakažených pacientů. Bohužel, mám dojem, že výstava k poslednímu září končí, tudíž pokud jste ji nestihli, alespoň si přečtete, o čem byla.

Historie morových ran.

Návštěvníci noční prohlídky před oknem vedoucím do "nemocnice".

Pekelný doktoří mundůr.

Šimon, co by umrlec.

Rozsah expozice

Návštěvník si na jednotlivých panelech expozice může nastudovat základní informace o morových epidemiích a světě, který změnily. Zaměřuje se na dění v zemích Koruny české, které byly po téměř čtyři století epidemiemi sužovány. Téma výstavy je pojímáno z několika hledisek – historického, sociálního, medicínského
a kunsthistorického. K dispozici je také rekonstrukce dobového špitálu, historická bylinková apatyka a unikátní figurína s maskou morového lékaře, která byla vyrobena výtvarnicí podle rytiny z roku 1665.
       
1. Odkud přišel mor – První zprávy z kronikářských záznamů; časové určení první, druhé a třetí pandemie. Etymologické kořeny starších českých názvů nemoci.
2. Klinický obraz moru – Cesty přenosu na člověka; první zprávy o rozšíření nemoci z Asie do Evropy; odhadované počty obětí; příznaky plicního a bubonického (dýmějového) moru; objev bakterie způsobující nemoc; léčení v současnosti.
3. Morové teorie pozdního středověku – Diagnostické i terapeutické „tápání“; příčiny nemoci spatřovány v Božím hněvu, který je sesílán na hřešící lidstvo, nepříznivých astrologických jevech či jiných důvodech.
4. Hygienické podmínky středověkého města – Nevyhovující podmínky v přelidněných městech; absence dláždění; vliv řemesel znečišťujících okolí; první pokusy městských rad o zlepšení stavu.
5. Lékaři v době epidemií – Univerzitně vzdělaní lékaři vs. empirici; lékařské spisy a prevence nemoci.
6. Léčení moru – Návody k ošetřovatelské praxi, farmaceutické prostředky, protimorové recepty.
7. Sociální a ekonomické následky moru – Demografické krize, flagelantské průvody, protiepidemiologická opatření v praxi.
8. Svatí ochránci proti moru - Původ nemoci primárně spatřován v Božím hněvu, jako lék slouží modlitby k Bohu a morovým světcům – sv. Roch, sv. Rozálie, sv. Karel Boromejský, sv. Šebestián a další.
9. Tance smrti – Fenomén zaplavující Evropu po prvních epidemiích; ideový námět rovnosti si před smrtí skrze všechny společenské třídy; příklady z českého prostředí.
10. Morové sloupy -  Památníky na dobu epidemií, které můžeme v českých zemích nalézt ve většině historických měst; morfologie, donátoři, tvůrci.
11. Reflexe morových epidemií ve výtvarném umění a literatuře – Příklady děl světových i domácích umělců, kteří se historickými událostmi inspirovali.
12. Memento mori -  Připomínky smrti ve výtvarném umění prostřednictvím symbolického jazyka; barokní námět  vanitas.
13. Brtnice  - místní reálie, poslední epidemie z roku 1715, průvody k uctění obětí moru.

Po představení bylo potřeba zážitek spláchnout místním mokem, a tak jsme opět zavítali do místní radniční restaurace. Stejně jako v pátek i v sobotu jsem byli těsně po půlnoci vyhozeni, a tak jsme na hradě smutně dopíjeli Žabákovu basu plzně. Spát se šlo tentokrát relativně brzy. Ráno všichni vyráželi domu.

Brtnice určitě stojí za návštěvu a parta nadšenců, kteří ji dávají dohromady, má opravdu práce až nad hlavu. Bohužel, jak to často v našich luzích a hájích bývá, nemá památka zcela vyjasněné majetkové poměry... ale komentáři k tomuto tématu se raději vyhnu. To je na jiné weby a na úplně jinou diskuzi.

Text Elmara
Foto Žabák