Vojenský hřbitov Černovír

Nástin historie vojenského hřbitova

Vojenský hřbitov v Olomouci - Černovíře vznikl v roce 1869 připojením ke hřbitovu civilnímu, založenému někdy kolem r. 1840.

Od vyhlášení první světové války v r. 1914 do konce roku 1919, kdy byl válečný stav oficiálně ukončen, bylo na tomto hřbitově pohřbeno 3 218 vojáků minimálně třinácti národností. Po exhumacích 172 jihoslovanských vojáků, kteří odtud byli převezeni do nově vybudovaného Jihoslovanského mauzolea v olomouckých Schillerových (dnes Bezručových) sadech, jež se mělo stát společnou hrobkou jihoslovanských vojáků zemřelých v době první světové války na území Moravy a Slezska, se zde v roce 1928 nacházelo celkem 1 727 válečných hrobů (s jedním pohřbeným 555, se dvěma pohřbenými 1 089, se třemi-pěti pohřbenými 83). Po dalších, i když ojedinělých exhumacích československých vojáků, provedených v době první republiky, a exhumaci 39 tureckých vojáků v lednu roku 1959, kteří byli převezeni do Hodonína, se počet válečných hrobů z doby 1. světové války ještě snížil.

Vojáci pohřbení na tomto hřbitově v letech 1914 - 1919 se stali v drtivé většině obětí krvavých bojů na východní frontě, kde proti sobě stály armády Rakouska-Uherska a Ruska. Zranění vojáci byli z fronty přiváženi do olomouckých nemocnic - převážně do Posádkové nemocnice č. 6 na Klášterním Hradisku, Zemské (dnes Fakultní) nemocnice, provizorních lazaretů zřízených v kasárnách (Kasárna arcivévody Reinera, Jezuitská kasárna, Zeměbranecká kasárna), klášterech (lazaret Červeného kříže u voršilek, lazaret u uršulinek), či školách (německé gymnázium, německá obecná škola na Nové Ulici), od roku 1915 též do dvou nově zřízených epidemických barákových nemocnic na velkém vojenském cvičišti u Nového Světa (jedna stála v místech dnešního Baumaxu, druhá tzv. Salzergut u dnešní restaurace Pevnůstka). Bezprostřední příčinou jejich úmrtí byla vedle střelných zranění, utrpěných na bitevním poli, především těžká onemocnění (nejčastěji tuberkulóza plic, zápal plic, meningitis, sepse po amputacích končetin), epidemie úplavice, tyfu či cholery a výjimkou nebyly ani sebevraždy.Podle dochovaného plánu hřbitova z roku 1928 a seznamu zde pohřbených vojáků je zřejmé, že hřbitov byl rozdělen do několika skupin hrobů. Jeho nejstarší část se nachází jižně od křesťanské kaple. V jihozápadní části tohoto prostoru byli pohřbíváni důstojníci (skupina D). Při jeho východní hranici bylo vybudováno pohřebiště vojáků muslimského vyznání (skupina F-M). Kolem muslimského pavilonu bylo v řadách rozestavěno 65 kamenných náhrobků pro pohřbené turecké spojence, vojáky z Bosny a Hercegoviny a ruské zajatce.

V severovýchodní části hřbitova vzniklo pohřebiště pro 286 vojáků pravoslavného vyznání z Ruska, Srbska, Bukoviny a Rumunska (skupina R). V centru tohoto pohřebiště byl na kamenném soklu vztyčen velký dřevěný pravoslavný kříž, na dvojhrobech vojáků pak dvouramenné (patriarchální) litinové kříže liliovitého zakončení na betonovém soklu.

Většinu plochy hřbitova zaplňovaly hroby vojáků katolického a evangelického vyznání, na jejichž hrobech byly vztyčeny litinové latinské kříže, rovněž liliovitého zakončení. Všechny kříže nesly oválné tabulky se jmény, hodnostmi a daty úmrtí. Povrch všech křížů byl lakován černou barvou, pouze jejich vystouplé okraje, okraje tabulek a písmo na nich byly bílé (resp. stříbrné).d dvacátých do padesátých 20. století bylo na tomto hřbitově pohřbeno mnoho význačných vojenských osobností - např. plukovník Karel Lenk (†1921), plk. Severin Schöbel (†1923), plk. Josef Demel (†1925), generál von Elbogen - v době první světové války velitel Posádkové nemocnice č.6 na Klášterním Hradisku (roku 1928 byl přejet vlakem ve Šternberku), generál Kroupa († 1924), letci, kteří zahynuli při výkonu služby, bývalí příslušníci zahraničního odboje (např. kapitán letec Vratislav Liška), a jiní.

Kromě těchto vojenských (mírových) hrobů přibyly v době 2.svět.války další hroby válečné. Na pravoslavném pohřebišti byli pohřbeni příslušníci Rudé armády, kteří byli již v r. 1946 exhumováni a převezeni na čestné pohřebiště ústředního hřbitova v Neředíně. Rovněž zde bylo pohřbeno 12 amerických letců, sestřelených v prosinci 1944 v prostoru Olomouce. Ti byli také už v roce 1946 exhumováni a přemístěni na ústřední hřbitov, odkud je jejich spolubojovníci v září 1946 převezli na společné pohřebiště ve Francii. V severní části hřbitova byla pochována také řada těl příslušníků wehrmachtu, na jejichž hrobech byly vztyčeny březové kříže ukončené ocelovou přilbou. Ty byly již v květnových dnech r. 1945 zničeny vítěznou Rudou armádou.

Do roku 1951, kdy hřbitov spravovala Posádková nemocnice na Klášterním Hradisku, byl tento objekt udržován.Za nového správce, jímž se tehdy stal JNV v Olomouci, začal ovšem hřbitov rychle chátrat, náhrobky byly zničeny a prostor hřbitova zanáletován. Dílo zkázy bylo dovršeno v letech 1981 - 1984, kdy Služba veřejnosti Olomouc (řízená MěNV Olomouc) zahájila bez vhodné projektové dokumentace "obnovu" vojenského hřbitova. Dodavatel, jímž byl zahradnický podnik LOTOS, uvažoval o možném udržování travnatých ploch hřbitova strojovou mechanizací, a proto byla většina křížů v křesťanských a pravoslavných oddílech vyjmuta a terén srovnán buldozerem. Likvidace hrobových navršenin tak navždy znemožnila identifikaci jednotlivých hrobů.

Dnes, po téměř padesát let trvající devastaci, ja tato kulturní památka, chráněná mezinárodními konvencemi, v žalostném stavu.