Hrad Kamieniec

místě dnešního hradu prokázaly archeologické výzkumy raně středověké opevnění zničené za tatarského vpádu ve 13. století. To bylo nahrazeno nevelkým královským hradem až v 1. pol. 14. století, poprvé je roku 1348 zmiňován jeho purkrabí Mikuláš. Mezi lety 1390 a 1402 daroval král Zikmund Jagello za zásluhy při obraně Vilna hrad svému místokancléři Klementovi z Moskorzowa erbu Pilawa. Hrad tehdy tvořil horní hrad s východním předhradím (dnes střední hrad).
Klementovi potomci používali hrad jako hlavní rodové sídlo a začali se podle něj psát Kamieniecki. Během 15. století původně nevelký hrad výrazně rozšířili o západní předhradí. Na přelomu 15. a 16. století byl majitelem hradu velký korunní hejtman Mikuláš Kamieniecki, významný politik a vojevůdce své doby, vítěz nad Tatary a Moldavci. Někdy kolem roku 1512 nechal postavit čtvrtou část hradu – východní předhradí. Po Mikulášově smrti r. 1515 si hrad rozdělili jeho dva bratři – Martinovi připadl střední hrad a východní předhradí, Klementovi horní hrad a západní předhradí.
Finanční tíseň přinutila roku 1530 Kamieneicke hledat pomoc u důvěrníka královny Bony a významného finančníka Severyna Bonera. Ten od Martinova syna Jana odkoupil jeho díl, zatímco druhý díl získal pouze do zástavy. Zástavní částka byla vyplacena r. 1557 a západní polovina hradu se navrátila do majetku Kamienieckich. Bonerův díl přešel roku 1593 věnem do rodu Firlejů erbu Lewart a o čtyři roky později prodali Kamieniecki svůj díl hradu Sienieńskim, kteří jej dále prodali Skotnickim.
Při renesanční přestavbě hradu vypukl roku 1609 mezi oběma rody dlouholetý spor údajně vyvolaný tím, že Skotničtí svedli dešťovou vodu z nové střechy paláce na nádvoří firlejovského středního hradu. Spor se stal námětem známého polské divadelní hry Zemsta, která byla v nedávných letech zfilmována (ve filmu si ovšem zahrál hrad Ogrodzieniec). Spor ukončil až sňatek Žofie Skotnické a Mikuláše Firleje roku 1630, hrad se tak znovu ocitnul na v rukách jednoho majitele.
Během švédské „Potopy“ byl hrad obležen švédským spojencem sedmihradským knížetem Jiřím Rakoczim. Po dlouhém obléhání byla hradní posádka přece jen nucena se vzdát a hrad byl vypleněn. Po skončení války byl hrad opraven, při dalším švédském nájezdu roku 1702 byl však znovu zničen. Majitelé přesídlili jinam a hrad již nebyl opravován.
Roku 1730 zdědila hrad rodina Scipio del Campo, po nich patřil Branickim, od roku 1770 Jabłonowskim a následně Potockim (od r. 1801). Od poloviny 19. století byl hrad na další století opět rozdělen – západní část patřila rodu Biberstein-Starowiejski, východní pak rodu Freder (později Szeptycki). Hrad v té době zdaleka nebyl neobyvatelný, z roku 1863 existuje dokonce zápis o obědě, který podávali v jedné z hradních komnat Starowiejští. Přesto byly zdi a hradby rozebírány okolním obyvatelstvem na stavební materiál. Roku 1894 byl ke 100. výročí povstání na nádvoří horního hradu odhalen pomník Tadeusze Kosciuszka.
První konzervační práce byly provedeny roku 1904, od roku 1951 byl prováděn opakovaný archeologický výzkum, přesto i v dalších letech docházelo ke škodám, podstatné části zdiva se zřítily např. v letech 1974 a 2000. V současné době je hrad postupně ne příliš šťastně rekonstruován a zpřístupňován. Od roku 1998 je hradním pánem na dvacet let rodina Kołderů, vlastníci však v souladu se zdejší tradicí zůstávají dva – obece Korczyna a Wojaszówka.