1. Československý samostatný úderný prapor

"Červenobílá stužka za Čechii, umrlčí lebka za smrt, není života bez Českého státu, svobodu nebo smrt." To bylo heslo, energie a životní filozofie úderníků, což je název pro příslušníky 1. čs. samostatného úderného praporu.

Koncem 1. světové války byly československé legie v Rusku již Československým armádním sborem, který byl tvořen třemi divizemi a dalšími útvary, z nichž nejvíce ovládal válečné umění 1. čs. samostatný úderný prapor v souladu se svými hesly "Červenobílá stužka za Čechii, umrlčí lebka za smrt, není života bez Českého státu, svobodu nebo smrt" a "Bijte, zabijte, nikoho neživte". V duchu těchto hesel se rozšiřovala moc čs. legií podél transsibiřské magistrály severní Euroasií v letech 1918 - 1920. Právě tento duch jim umožnil ovládnout tak velké území a prosadit v praxi svou filozofii, která zněla - s nikým se příliš nepárej, problémy řeš intenzívně ihned na místě, nebo je neřeš vůbec když ti za to nestojí.

1. čs. samostatný úderný prapor vznikl dne 28. prosince 1917. Češi, kteří byli dříve v oddílu generála Kornilova, se stali kádrovým základem 1. čs. samostatného úderného praporu spolu s ostatními legionáři, kteří sem přešli od 2. divize čs. legií a právě s nimi se podělili o svoje zkušenosti z elitních jednotek. 1. čs. samostatný úderný prapor existoval až do svého příjezdu do vlasti, kdy byl v červenci 1920 unifikován v Domažlicích do 6. hraničářského pluku "Sibiřských úderníků" a ztratil svůj elitní charakter. (Hlavní velení čs. armády totiž téměř patolízalsky /profrancouzsky/ kopírovalo západní spojenecké armády a neusilovalo o vytvoření vlastních hodnotných elitních útvarů. Tento neduh se podařilo odstranit až v druhé polovině 30. let vytvořením tzv. rychlých divizí, ale to už bylo příliš pozdě. Totéž velení dokonce i zavrhovalo nové moderní zbraně čs. konstruktérů na špičkové světové úrovni, a to opět z patolízalských důvodů - aby naše armáda nebyla kvalitněji vyzbrojená než francouzská, "aby se Spojenci nezlobili". A toto hrbení zad a plazení se před někým trvá dodnes...)

Příslušníci 1. čs. samostatného úderného praporu byli dobrovolníci, kteří si své členství v něm zvolili dobrovolně s vědomím, že tento vojenský útvar byl nasazován na místa nejtěžších bojů. Veliteli 1. čs. úderného praporu byli postupně Ušakov (padl v boji s bolševiky na Bajkale v roce 1918), Žák a Hásek.

1. čs. samostatný úderný prapor prodělal za svou existenci řadu vítězství nad bolševiky a jejich pomahači v Povolží, na Sibiři a Ruském dálném východě. Úderníci si své členství v 1. čs. samostatném úderném praporu zvolili z lásky ke svému národu a vlasti . Úderníci byli vesměs lidé plni optimizmu a euforie z práce, kterou na bojišti vykonávali. To dokládá i pořad Anabáze, který byl natočen a vysílán začátkem 90. let (a od té doby vysílán nebyl...), kde je zachycen poslední žijící příslušník úderného praporu, který je vzdor svému stáří pln mladého ducha, energie, radosti ze života, optimizmu a s úsměvem vzpomíná na svůj 1. čs. úderný prapor a jeho bojové akce.

Můžeme si položit otázku, kde se vzala tato síla československých legionářů a speciálně úderníků, která umožnila ovládnout tak velké území? Vzala se z lásky ke své vlasti! České země, postaru nazývané Čechie, byly totiž až do konce 1. světové války, než vznikla dne 28. října 1918 Československá republika, součástí mnohonárodnostního mocnářství Rakousko-Uherska. Čs. republika vznikla a byla českým národem chápána jako obnovený nezávislý český stát. Mezi Čechy žijícími jak v českých zemích, tak mimo ně, vznikla začátkem 20. století touha po obnoveném a zcela nezávislém českém státu (Československu). Tato touha byla obranou českého národa nejen proti germanizaci přicházející z německy mluvící části monarchie (o které se celkem ví), ale také proti balkanizaci, tj. rozplynutí se mezi těmito národy, přicházející z východní části Rakousko-Uherska (o které se příliš neví). Tato touha po nezávislém postavení a svobodě českého národa je vedla k tomu, že vznikly československé legie, které za tyto ideály bojovaly.

Vždyť naši předci nechtěli být zmatení a bezradní jedinci vydaní napospas osudu (jako dnes my) a jen díky této jejich vůli existuje český stát od konce 9. století. Zevšeobecníme-li to, vždy šlo našim předkům o zachování svého národa a jako nejlepší prostředek k jeho zachování považovali český stát.

Vždyť díky síle udržovat české tradice vznikal roku 883 český stát a v následujících staletích se upevňoval a sílil. Díky tomu se rozvíjelo i I. národní obrození koncem 18. století. Tato síla umožňovala našim předkům už od 6. století žít ve středu Evropy a umožnila překonávat zlomové dějinné doby. Vždyť již na začátku českého státu psali kronikáři sousedních zemí s respektem o českých bojovnících, že jsou divočejší než jejich šelmy.

Mentalitu čs. legionářů vystihuje heslo, co vzniklo mezi čs. legionáři na Sibiři, které se zrodilo v tehdejší vzrušené, zmatené, krizové a neklidné době: "Na Sibiři našel Čech sám sebe". Toto heslo by šlo vysvětlit jako důvěru ve své síly, že může spoléhat jen sám na sebe a své blízké, vždyť se dokonce čs. legionáři označovali bratři, což je důkaz pěkných vztahů, které mezi nimi panovaly.

Mnohé dosvědčuje o tehdejší náladě i báseň Františka Kováře, bývalého legionáře, nazvaná Balada blanická - legionáři:

Na Veliký pátek při pašijích hlase, vždycky jednou za rok Blaník otvírá se. Stará kronika i báseň o tom píše, zakřiknutý lid si o tom šeptá tiše. Už je Velký pátek, už nás na kříž bijí, již nám kolem čela věnec z trní vijí. Dřív nás bičovali, v bok nám vbodli kopí. "Vždyť nás Vídeň vraždí, už nás v pouta jímá, kde je naše vojsko, v Blaníku jež dřímá? Kdy pomůže zemi, která v smrti sténá, kdy dub na Blaníku se zazelená?" Ticho po vesnicích, ticho v celé zemi, zraky plny hněvu, ale rty jsou němy. Trpí země česká, trpí po staletí, ale mezi lidem divná zpráva letí. Divná zpráva letí, druh ji druhu sdílí, rytíři že z hory dávno vyrazili. Blaník otevřel se za měsíční noci, vojsko vyjelo ven, Čechám ku pomoci. Je to naše vojsko z vyhnanců a zběhů, od všech koutů zemí, od všech břehů moří, prapor český nad hlavou jim vlaje, svobodu s ním nesou do českého kraje. A lid, který mlčel, šeptá v rozechvění: "Proroctví se plní, konec utrpení!"

V roce 1920 se čs. legionáři stáhli do své vlasti, tehdy nově vzniklé Československé republiky, protože obnovení samostatného českého státu bylo dosaženo, i když se nazýval Československo. Ve vlasti ustanovili bývalí legionáři Československou obec legionářskou, která existuje dodnes.

Autor. ing. Vilém Vácha
spoluautor. M. Sviták