Zapomenutí soudruzi

Je leden 2022. Ten den jsem naběhal mnoho kilometrů. Už je tma, když do sluchátek dostávám signál těsně před autem. Není to jasné. Krátce zvažuji, zda mám pokračovat v běhu. Ale beru lopatu a zkouším štěstí. Objeví se baterka, pak pouzdro na brýle - s obsahem. Cítím se v žaludku... Sáhnu do díry a objeví se dvě svíčky. Pinpointer stále dává signály. Kompas. Trochu rozjasňuji čelovku, abych lépe viděl, co je ještě v díře. Pořád tam něco je. Myslím, že je to křivka helmy... Nyní kopám rukou a za chvíli si uvědomuji, že to není helma, ale lebka. Chvíli přemýšlím, co dělat a kouřím cigaretu. Najednou světla v lese. Rychle zhasni cigaretu a čelovku... Jsou to chodci. Naštěstí mě neviděli. Když jsou pryč, vezmu všechny kovové předměty a zavřu díru. Teď není signál a volám kamarádovi ze služby správy válečných hrobů. Sejdeme se o týden později na stejném místě a já mu to místo ukážu. Okamžitě začíná svou práci. Mrtvý muž byl německý důstojník v hodnosti generála. Nevidím to, ale jsou mi ukázány zbytky pletených nárameníků. Je také Železným křížem 1. třídy, 1. světová válka, stíhač Demjansk. Cedule je stále přilepená k látce. Už je to sotva vidět. Bohužel již neexistuje žádný identifikační štítek. Zůstane tedy navždy neznámý. Nakonec je to dobrý pocit, když víte, že další voják mohl absolvovat poslední cestu ke svým spolubojovníkům a nyní získává důstojný hrob.