Z deníku mého předka

Při nedávném úklidu sklepa jsem našel v malé truhle deník mého předka, který si vedl od konce první světové války. Po jeho smrti v deníku pokračoval můj pradědeček a po něm můj děda.

Řekl jsme si, že nebudu psát, co se každý den dělo úplně doslova. Proto jsem se rozhodl, že z těch zápisků udělám menší příběh.

25. Duben 1945

     Já, moje matka, sestra a soused čekáme až se to zlo, které se děje venku přežene. Všichni jsme ukryti v našem sklepě, není to sice super úkryt, ale účelu to postačí. Je tu tma a zima, v rohu místnosti sedí sestra která svítí svíčkou, naši poslední svíčkou. Soused nás pořád utěšuje, že to dopadne dobře a nikomu se nic nestane. Jenže já už nejsem malé dítě, dobře vím co se nám může stát. Pak najednou střelba utichla. Ovšem nikdo se neodvážil podívat nahoru. Ještě jsme tam seděli tak dobrých patnáct minut. Pak jsem vylezl nahoru, po celém domě jsem hledal otce, bohužel jsem ho nikde nenašel. Pak už zbývalo jen poslední, podívat se ven. Přistoupil jsem ke dveřím, zatlačil na kliku a dveře se pomalu otevřely. Ten pohled který se mi naskytl byl strašný, dům, který byl na protější ulici hořel. Udiveně jsem dělal malé krůčky až jsem se dostal přímo na cestu. Lidi které jsem znal, které jsem miloval jsou už asi mrtví. Nemohl jsem se ubránit slzám...

Doufám, že se vám tenhle příběh líbil, jestli by jste chtěli pokračování, dejte mi vedět :-)

Stránka s fotkou

Nějaká stránka