východ slunce

rozbřesk

Je ráno, chladné ráno roku 1805. Píše se 2.prosinec, začíná rozbřesk, první sluneční paprsky odkrývají tu nádhernou scenérii. Teprve těď jsi uvědomuji tu velkolepost toho všeho když to vídím všechny bataliony jsou v pohybu, eskadrony se předvádí. Po jednotlivých pelotonech napadají řady nepřátel, znovu se za našimy řady pěchoty šikují a znovu a znovu se vrhají na nepřítele který střídavě prchá a útočí. Je to velkolepé mám to štěstí že mohu být dnes v tento den u toho a že můžu být po boku ostatních ze  4 pechotního pluku řadové pěchoty. Batalion se dává do pohybu, pomale postupujeme za ohlušující palby děl a pěchotních zbraní. Jdeme jako jedna masa, dokonalý tvar na bojišti panuje chaos. blížíme se na dohled k nepřítely ,ten nám jde naproti začínáme být v dostřelu artilerie. Rachot je hrozný sem tam překračuji mrtvé a zraněné ,celým bojištěm se nese nářek a řev zraněných a umírajících. Vzduchem se nese clona po palbě je cítit všude střelný prach. Jsem rád že tu jsem, za ty roky jsem ostřílený voják nelituji ničeho, věřím našemu císaři. Už se blížíme na dostřel jdu v první řadě jako vždy. Batalion zastavit, k líci zbraň, zamířit v tom vedle mě proletí granát artilerie nepřítele pročistil naši řadu.Jsem nahozený krví. Kluk vedle mě zmizel už po něm není památky byl tak mladý napadne mě byl s námi 2 bitvu. Otočím se zpět  z leva slyším Bogarde skoro si to schytal i ty, nemyslím na to už jsem viděl spoustu mrtvých je to všední věc . Pal, nepřítel padá po desítkách k zemi. Zase ten oblak dýmu. Mám sucho v krku ta směs kouře a střelného prachu dráždí, nesmím na to myslet, rychle nabít znovu. Nepřítel lící a pálí záblesky z hlavní necítím nic a najednou závan tepla. Ruka mi jde směrem nahoru k hrudníku aniž bych to chtěl podlamují se mi nohy. Cítím slabost, rána, dopadám na zem. Puška letí až po mě. cítím jak slábnu a teplo se vším odhodláním se snažím zjistit co se stalo a otočit hlavu směrem na hrudník. Nedokážu to ale už vidím kolem mě téci potůček krve, který vytéká ze mě. Je konec, hlavou mi bleskne myšlenka. Dopis rodině mám v kapse jako každý z nás před bitvou.cítím jak slábnu chroptím, z úst kašlu krev, vídím jak náš batalion postupuje už mě skoro přešli. Slunce svítí na tu cizí zemi v které jsme. Stále je nízko ale paprsky mi svítí na tvář.Přestávám vnímat okolní čas a zvuk už neslyším ani palbu, jsem uvězněn ve vlastních myšlenkách.Zpětně si přehrávám život na některé věci nejsem hrdý ale jsem voják. Začínám mít zalepené oči krví přestávám vidět a nemůžu se nadechnout. Cítím jak mi víčka klesají vidím kámen z mé muškety a knoflík co mi upadl co leží opodál jinak už nic začíná tma. Je mi zima,je mi zima............... za císaře, ať žije císař     


To byla poslední jeho slova. Tento příběh je jeden z mnoha ale pokud je nikdo nebude vyprávět tak je to jako by příběh nebyl nebo zcela  zmizel z podvědomí lidí. Takhle nějak to mohlo kdysy být. Podotýkám že nálezy nejsou z té lokality ale ty bataliony tam byly a umíraly.     

řada

kámen

celek

našly cíl?

4 tý

klid a mír jejich duším