Včerejší hledání tak trochu mimo plán

Aneb když se jde za štěstím

Včera odpoledne jsem se chvíli musel přemlouvat, jestli půjdu podle plánu ven, nebo nikoliv a nakonec jsem při tom přemlouvání sebe sama na hodinu usnul. Po probuzení byla představa jasná. Vezmu to do oblíbeného lesa a budu jen tak štrádovat a před očima se míhaly obrazy stříbrných či dokonce zlatých prstenů, aneb přece tam někde musí být a já si ho konečně kopnu. Vyrazil jsem pozdě odpoledne. Jdu po cestě, mířím si to do svého lesa podle plánu a vrzy budu muset stoupat příkře do kopce. Letmo mrknu na druhou stranu cesty do údolí a do oka mi padnou pěkná místečka, kde by taky leccos mohlo být při troše štěstí a něčí pradávné smůly. A tak to zkusím, z kopce se jde vždycky lépe nežli do kopce. V údolíčku rozbalím nářadí a už se krčím mezi větvemi. Po deseti minutách 1 Krejcar František I., 1800. Říkám si, kdyby nic, tohle nikdy neurazí. Sotva 15 minut na to lámu starou ostrou větev mezi dvěma kmeny vzrostlých stromů, abych nezůstal viset za žebro. Pak mávnu ke kořenu jedno z nich a nádherný, jasný signál říká, rychle, ale opatrně kopej. Pár zarytí a je to tu. Z jamky kouká kousek odhaleného stříbra. Prsten jak palec, z většiny povrchu černý, sotva je znát, že by mohl mít vzor. Je to poctivý kus kovu a pro mně nález, jaký se zadaří jednou za uherský rok... Pokud se nemýlím, je to 18. století, cech mlynářský. Prsty nemám zrovna medvědí, ale přesto se mi na prsteníček nevejde. Pan mlynář byl asi drobné konstituce a spíše zdatný obchodník nežli silák, i když několik šrámů na prstenu stoprocentní manuální nečinnost popírá.