Splněný sen, o kterém se mi ani nesnilo

aneb zlaťák, ve které věřím jen v pohádkách. Jednu takovou menší jsem zažil, tak vám ji teď povím.

Za sedmero horami a sedmero řekami - možná ne tak úplně - ale stejně v místech, kde je krásně, mezi lesy a loukami, leží hezky stranou od lidí jedna pěkná louka, kde jsem čirou náhodou propadl kouzlu hledání střípků historie pomocí detektoru. Možná tím, že jsem tady opravdu poprvé držel v ruce tenhle přístroj a hned v prvních minutách tomuhle koníčku totálně propadl, jsem si s tímhle místem vytvořil nějaké tajemné pouto. Nevím... je pravdou, že celý loňský rok, který byl mým prvním "hledačským", jsem sem chodil hodně často. Bylo tu krásně - a světe div se - to tu zřejmě nebylo vůbec prochozené, i když v naší vesnici mají detektor snad v každé ulici někdo. A luk bych tu na prstech jedné ruky napočítal. Takže tuhle moji louku jsem prochodil tak 50x a našel na ní spoustu měďáků, knoflíků a střel... Nemám rád, když se řekne, že nějaké místo je "vysbírané", ale po téhle louce jsem v poslední době chodil několikrát - a když za 4 hodiny najdu max. 1 měďák nebo knoflík, tak mi prostě vysbíraná přijde. Hold, i když to tu mám moc rád, hledat se tu už nedá - jen se občas pěkně projít v přírodě, ale s nálezy se počítat nedá. Jednoho krásného dne jsme se s kolegou domluvili, že někam vyrazíme - nechtělo se mi nikam jezdit, měl jsem náladu jen si vyjít někam, kde je zeleno a klid. Dojeli jsme na místo, sotva vyrazíme, tak kolega spustí tu jeho starou písničku "...tak najít nějaký stříbrňák, by nebylo špatné"... mlčím, protože řeči o tom, "co by kdyby" mám fakt "hodně rád". Navíc s ohledem na to, že i když já hledám prakticky každý volný den, tak on sám nemá možnost zdaleka tak často, takže nálezy podle toho vypadají. Po chviličce přidá - "...a nebo nějaký zlaťák, to by bylo...". V tu chvíli už to nevydržím a říkám " Jasně, to bych bral, ale zlaťák většina hledačů nenajde ani jednou v životě, natož my..." Tím to skončí a v klidu si jdeme. Nálezy přesně podle očekávání hodně blízko nule, prostě jsem tu byl už mockrát. Asi za dvě hodinky najednou signál - a velká radost! - kousek od kraje, u cesty, na mě vykoukne Leopoldův krejcar. Paráda! Stříbrňák nacházím tak jeden do měsíce, průměrně, nemám asi to správné štěstí - při tom kvantu hodin měsíčně venku by každý druhý měl za rok plnou truhličku stříbra. To jen tak na okraj. Takže jsem spokojený, že se dnes zadařilo a v klidu pokračujeme s tím, že tak za hodinku už musíme končit, protože mám nějaké vyřizování. Ploužíme se křížem, krážem, nikde nic. Fakt bída - ale komu to vadí, že? Je tu krásně, ale uchozený jsem už dost, nálezy stejně nic, tak končíme. Houknu na kolegu, že už jen křížem přes celou louku, asi tak 200 metrů k autu, a jedeme. Už to flákám, zrychluji a už mě to vlastně ani nebaví, jen se vyploužit do toho kopečka a padla. Kolegu nechávám tak 50 metrů za sebou, ještě ho to zřejmě baví. Najednou, prakticky v přesném středu louky krásný signál. Jasná barva. Překvapeně koukám - že by po tom Leopoldovi a jednom měďáku za skoro 4 hodiny druhý měďáček? Aspoň si zlepším statistiku, říkám si, protože už se mi ani kopat nechtělo. Spěšně si ze tří stran zaryju rýč, ze čtvrté ho obrátím a vypadane mi hezký hranatý drn s hlínou. Otevře se díra a na dně, hezky uprostřed, naplacato, na mě kouká mince. Sehnu se a hned vidím, že je nažloutlá, ale že to není koruna, protože hlavu Františka zahlédnu naprosto jasně už jen tím rychlým letmým pohledem. V té chvíli mi hlavou proletěla spousta myšlenek - nejspíš hned vím, že tohle je sen, ale mám strach tomu uvěřit. Proto chvilku hledím do prázdna, srdce mi buší a mám snad i strach se znova podívat, co to tam na mě čeká. Skloním se, vezmu minci do ruky a je mi fakt neskutečně - nevím, co to držím, ale je to zlato a je to František Josef I. Takže "zlaťák", ať už jakýkoliv, prostě SEN!!! Doteď mi k velké radosti stačily stříbrňáky a o ničem lepším jsem fakt ani nepřemýšlel. Vzpomněl jsem si na zážitky kolegů, kteří psali o tanečcích a řvaní na celé kolo a říkám si, že bych asi taky měl podobně šílet. Jaksi mi to ale nějak nejde, sice mám parádní pocit, ale nacvičovat tu prvky spartakiády mi jaksi samo od sebe nejde. Tak se snažím mávat na kolegu, který je celkem dost za mnou a nesleduje mě. Mávám jako blázen, až si mě všimne a dojde mu, že jsem asi něco našel. Na můj vkus pomalu ( s těmi 140 kg to moc rychle do kopečka ani nejde ) se konečně ke mě dostane a ptá se.... jen mu ukážu na díru, kam jsem minci zase vrátil. Podívá se tam - a asi v tu chvíli zalitoval, že na začátku hledání něco o tom zlaťáku říkal. Přivolal ho, tak to aspoň vypadalo. Nevím. Ale od té doby je jisté,že už o žádných super nálezech nemluví - nebo se hned zkraje zastaví, ať mu to prý zase nenajdu před nosem. Tak, a to je jedné "skoro pohádky" konec. Všem přeji hodně moc štěstí při hledání. A pamatujte, že i na té nejvysbíranější louce nebo poli na vás může čekat totální radost a překvapení. Nikdy bych mě ani nenapadlo, že na louce, která byla opravdu poctivě a snad stokrát projitá a nic nedávala, tak že skoro přesně uprostřed čeká z těch stovek mincí, které na louce byly, jedna z těch úplně posledních - a že to bude ta totálně nejcennější. Zní to jako sen nebo zázrak, věc neuvěřitelná, ale i o těchto kuriozitách a náhodách ten náš koníček je. Přeji spoustu hezkých zážitků.