Rok se s rokem sešel

Hledání a zkušenosti po jednom roce z mého pohledu

Zdravím všechny hledače, které ten zatracený klacek chytl stejně jako mě. Jak jsem v nadpise uvedl, je to něco málo přes rok, co se mi dostal do ruky první detektor. I když to byl dědeček, který se někomu doma válel a proto mi jej půjčil, přeci jen měl dost síly, aby mě zatáhl do zvláštní skupiny podivínů, mrcasníků, minohledačů a podobně, jak nás ostatní nazývají. Svoje počátky hledání se u mě váží k místu, kde již snad od pradávna stojí hájenka na kopci nedaleko Vranovské přehrady. Tady jsem se poprvé učil rozpoznávat zvuky železa a barevných kovů. Nic víc, nic míň analogové XP neumí. Zvuky to byly podivné, krátké, přerušované, bzučivé, čisté, kvokající, no prostě všechny stejné. Po tisícím vykopnutí hliníkové fólie, brokovršku, nábojnice, konzervy a víčka od piva, jsem už už posílal detektor, jako Honza Železný oštěp, daleko za hranici 90 m. Naštěstí bylo i na co koukat. Krejcary, dvouhaléře, socmince, semtam nějaká ta lepší, takže jsem přeci jen vydržel a nelitoval. Během prvního půlroku jsem poctivě poslouchal pazvuky vycházející z krabice za mou rukou a porovnával s tím, co na mě vykouklo ze země. Dodnes ještě nejsem ve stádiu, že bych řekl: "a jo, to je zase pivní zátka nebo tohle bude knoflík" ale nějaká ta představa tam už přibližně je. Veliká změna nastala v okamžiku, kdy jsem si jako dárek pod stromek nadělil novátora, nyní již digitálního. Byl v akci s dohledávačkou a nebýt té malé černé mrkve, asi bych toho opět brzy nechal. Úplně nové zvuky a cokoliv jsem vykopl, hned jsem zase zahrabal. Díky dohledávačce jsem to smetí ale našel o mnoho rychleji. Ty večery, kdy jsem pročítal návod a mačkal knoflíky, abych přišel na kloub tomu, jak nejlépe nastavit detektor, snad ani nebudu počítat. Ráno ven, dvě, tři hoďky na pole, potom domů, zase se pohrabat v mašině a druhý den zase zkusit, jestli mi to vyhovuje víc. Tak jsem prožil celou zimu. Odměnou mi postupem času bylo, že i úlovky se začaly množit a sbírka všelijakých pokladů se slušně rozrostla. Po roce jsme s rodinou zajeli opět na stejnou chatu (hájenku) jako tradiční rodinné zakončení prázdnin. Neváhal jsem a vzal si pro kamaráda, který slíbil, že se zastaví na pár večerů, oba detíky. Než dojel, proběhl jsem 20 x 20 metrů přes cestu, kde jsem loni prochodil celý týden a našel svoje první knofle a měďáky. Chtěl jsem porovnat, jestli je ten nebo ten lepší a hlavně, jestli jsem chodil poctivě. Opět jsem i letos zkoušel zaběhnout i dál do lesa ale vždycky jsem nakonec skončil na tom samém fleku, kde země stále vydávala nové a nové tajemství. Po týdnu jsem odvážel vše, co si můžete prohlédnout na fotografiích + něco málo železa pro dcerku, protože ta půlka podkovy je "boží" a orezlý sekáček na maso je "cool". Já sám těchto podobných skvostů mám doma taky dost a v lese to smrdět nemusí, takže proč ne. Abych nějak uzavřel toto moje počteníčko, shrnul bych své poznatky, jakožto člověka, který si půjčil klacek, nemá žádné historické zkušenosti, nikdy s nikým hledat nebyl ani se nebavil s nikým, kdo hledat chodí, člověka, který se jen nadchl a má nového koníčka. - Nevzdávám se, i když to občas leze na nervy, když po 150 zase vykopnu bojdel. - Obrovský pomocník je jakákoliv dohledávačka - Toaleťák je velkej parťák - Nikdy nevyhazuju nic, co vzdáleně připomíná minci, medaili, plombu, náboj, knoflík a nebo něco podobného. Vyhodím to až doma po očistě - Pokud to na první pohled vypadá nebezpečně, neváhám zavolat pyrotechniky, i když moji kamárádi policisté mi stále opakují, že přesně tyhle mají nejvíc "rádi". Rozhazovat ručičky a nožičky po horizontu nehodlám a chci mít kde bydlet - Pro siláky, a dobrodruhy - nikdy nehodím nic zpátky do země a nechám si to na doma, kromě munice ( stejně to pak někam zašantročím) - Mám radost, že i když nerostou, jsem na zdravém vzduchu a hýbu se - Mám radost, když rostou a ještě větší, když zjistím, co je to zač a že je to kus historie a já můžu někomu říct a ukázat zároveň, že jsem po nocích študoval encyklopedii :-) - Postupem času se potkám se spoustou lidí, kteří mi fandí a rádi se zastaví na pokec, ale taky s těmi, kteří by mi nejraději poslali pár ostrých do zadnice -Nosím s sebou náhradní hadry, boty, rukavice, i když vyrážím na hledačky autem, počasí se umí změnit velice rychle a auto může být dost daleko + alespoň vodu - Jakmile vlezu na pole a uvidím jakékoliv zrní, okamžitě beru zpátečku a klidím se pryč, nehodlám nikomu ničit jeho práci - Pokud přiběhne majitel pozemku a žene mě pryč, nehádám se a vypadnu - Všude po sobě zahlazuji stopy (né ty od bot), zahrabávám díry a poklízím odpadky - Nelezu na pole brzy ráno ani pozdě večer, s myslivci máme dohodu a myslím, že je to i pravidlo, že hodinu po rozbřesku a hodinu před západem slunce nechodit - A jako na začátku, tak i na konci, mít hooooodně moc trpělivosti a štěstí, VŠUDE se dá něco najít, příprava a znalost místa předem však neuškodí A na závěr, všem na těchto stránkách děkuji za pomoc při odhad(l)ování nálezů, podporu a přeji nádherné počasí a spoustu nádherných nálezů a zážitků