Psychotest na hledačce - aneb tohle už nechci zažít

příště už to nezvládnu

     Úvodem musím říct, že bych nerad přispíval k zaplevelování zdejšího klubu balastem, který nikomu nic nedá, spíš spoustu lidí zklame. Ovšem dnes jsem se rozhodl, že se s vámi podělím o zážitek, který je alespoň pro mě rozhodně nevšední a bohužel se mi už skoro jistě nikdy nepřihodí. 

     A o zážitcích chození s detektorem asi je - tedy snad pro většinu. Je moc hezké něco zajímavého, potažmo cenného najít, to jistě. Stejně tak, ne-li víc, si cením toho, že při hledání jsem venku v přírodě, v lese, na louce nebo na poli, na tom nezáleží. Prostě "na vzduchu". Mám pohyb, což je fajn. 

     Bylo pondělí a já měl konečně volno. Ranní nebe, stejně jako předpověď, slibovalo další pekelně horký den. Proto jsem nelenil a vyrazil brzy zrána. Pole jsou osetá a stále nezklizená, louky sice posečené, ale zase tak moc jich tu nemáme, tak jsem si řekl, že se podívám po kraji lesa na pruh vysečený na poli kvůli zvěři. A případně se před horkem zalezu schovat do stínu lesa. Dojel jsem autem na kopec a ušetřil si pár kiláčků pěšky, zaparkoval u lesa a vyrazil na kraj pole. Slunce začíná připalovat pěkně zostra hned zrána, paráda. Ještěže nějaký můj předek zřejmě pocházel z jihu a na slunci nechcípnu ani za dopoledne. Příjemné mi to ale není - takže jdu kolem lesa, nálezy nic moc - podle rybářských olůvek soudím, že zdejší políčko srovnali dovezenou usazeninou ze dna místního rybníka. Jinak tu zřejmě nikdo nic neztratil, takže pro změnu ztrácím trpělivost já a už koukám, kde vlítnu do lesa. Nečekám ani tady zázraky, ale aspoň se trošku zchladím a můžu se bavit hrou na větrník při boji s těmi parchanty kloši. Už se těším předem, krásně se potím, tak mě jistě najdou brzy. 

     Tak, uvařený jsem slušně, hraji si na lasičku a se svým skoro metrákem se protahuji křovím a rozhlížím se po lese. Celkem hezký, listnatý les, většinou bez trávy, paráda. Menší paráda už je obvyklý binec. Pokračuji po cestě, jsem venku už asi hodinku a půl, a tak myslím na flašku z vodou, která si zřejmě polehává na sedadle v autě, je jí moc fajn, že se se mnou nemusí nikde trmácet ,a možná si i v klidu i poslouchá rádio. Nevím. Každopádně si nadávám za to, že jsem si pořád nepořídil ten menší batůžek, ve kterém bych si nosil něco k pití. Chodím málokdy na kratší dobu než jsou čtyři hodiny, většinou pět, takže teď, v těch horkách, bych za vodu na zádech, tedy v nádobě - na zádech mám potok už teď - dal hodně. Přesto pokračuji a říkám si, že bude rozhodně za pár hodin hůř, takže teď mi je vlastně ještě fajn. To mě sice moc neuklidnilo, ale jdu dál, vždyť mám volno a jsem v lese, takže proč si neužívat hledání. Jdu výjimečně po cestě, třeba tu taky něco najdu, když nachází ostatní. Většinou chodím mimo cesty, ovšem výsledky nic moc. Takže dnes si říkám, že ty zdejší cesty prošlápnu. Jdu si, hezky co noha nohu mine, nespěchám. Koukám na sondu, jak si lítá zprava doleva, a zase zpět, nechci s ní mlátit o kameny a občas větve. Jen semtam se rozhlédnu, abych věděl, kam jdu a jestli náhodou někdo nejde a tak. Takže zvednu hlavu a koukám před sebe, stará lesní cesta jde rovně, až dál se lehce zatáčí. Nikde nikdo, jen z dálky slyším motorovou pilu, chystající vajíčka kůrovce i s jejich dřevěnými domečky na výlet vlakem. Bez zpáteční jízdenky. V tom moji pozornost upoutá něco, co do obrázku lesa nezapadá. Zaostřím pečlivěji a vidím, že se na samém kraji cesty válí pivní flaška, vedle zapalovač. V duchu nadávám na toho dobytka, co to tu odhodil. Přicházím blíž, koukám a najednou se ve mně probouzí instinkt pivaře, navíc žíznivého, bloudícího po lese. Vršek!! ( česky "zátka" ) Flaška není otevřená!! Jazyk mám pomalu na vestě, cítím, jak sebou škube při pomyšlení na možnost zblajznout těch 500 ml dobroty! V duchu mu říkám "klid", flaška je jistě dávno vypitá, vršek jen lehce přiklaplý a uvnitř bude maximálně napršená voda. Beru "kozlíka" do ruky, vršek jako nový!! ...že by??? Hledám dobu trvanlivosti, ruce se mi už lehce třesou napětím - sakra, kam to tisknou?? Pivko pro mě není novinka, právě naopak - nikdy jsem žádné neměl doma tak dlouho, abych řešil trvanlivost. Otáčím proto kozlíkem jako na kolotoči, nemůžu najít datum. Konečně, je tam! Vyšlo to - ještě ho můžu doma měsíc hýčkat, když budu chtít! Já tedy ale nechci!! Naopak - řeším naprosto opačný problém. Desítečka - dokonce teď zrána ve stínu lesa vcelku slušně vychlazená - jak dlouho může trvat, než budu moci řídit? Prý dvě hodinky, při mé hmonosti a turistice s dřepy, kterou mám v plánu provozovat, jistě i méně... Ale říkám si - co když budu muset náhodou domů dřív? Člověk nikdy neví. Mozek výjimečně vítězí nad žaludkem. Opírám tedy kozlíka hezky zlehka o strom a slibuji mu, že ho na zpáteční cestě vezmu, ať tu nemusí sám trávit další noc. Chudák malej, sirotek - jsem charita sama, najednou. Jdu dál - co vám mám povídat - od té chvíle myslím jen na to, jaké by to bylo, kdybych se mohl napít - vedro je fakt hnusné - nejspíš i při pomyšlení na to, že jsem mohl mít plné bříško pivka. No nic, snažím se zaplašit myšlenky a přitom ještě dvě hodiny chodím po lese a později i po políčku, nacházím opět několik kompresních střel Wilkinson do pušky Lorenz, které tu nacházím vždycky. Jinak prd a nic. Nic a prd, takže vyrážím na cestu zpátky. Lesních cest je tu spousta, je to tu prošpikováno jako v parku. Přesto to tu celkem dobře znám, tak nepochybuji o tom, že najdu cestu pro pivko a za chvíli pofičím domů. Jdu a koukám, těším se na shledání. Najednou vidím, konec lesa - SAKRA, ten les je tu všude stejný! To není možné, já to nenašel. No nic, vracím se, z této strany tu odbočku najdu. Po 200 metrech ji nacházím, u stromu sedí kozlík a čeká, hodnej kluk - mám pocit, že smutně kouká. Taky jihnu, skoro i slza ukápla. Takové shledání!  Nasoukám ho do brašničky, kterou mám na nálezy přes rameno - váhu tedy ale má! Moc nekroutím hlavou, nebo mi ji popruh uřízne. Tak a končím, vracím se - proč to nevzít zkratkou? A třeba ještě něco najdu, když nebudu kopírovat cestu, kudy jsem už šel. Mávám ale už jen vlažně, mám i strach, že něco pípne a budu muset sudávat brašničku a budu muset kopat, už se mi nechce. No jo, klasika - to je ale zase jednou klasická zkratka - "sice delší, ale zato obtížnější"... Les je tu mladší, samé nízké smrčky, spodní větve hezky suché a tak krásně škrábou po rukách a po krku. K tomu tu mají pavouci nejspíš nějaké mistrovství nebo jinou kulturně společenskou akci a je to tu samá síť, jak vnímám na obličeji. Nadávám si do pitomce, ale už mi nezbývá nic jiného, než se těch 100 metrů tímhle proškrábat. Nakonec se podařilo, dojdu k autu, naleju do sebe s odporem půllitr vody, co se mezitím proměnila v čaj bez chuti a chystám se domů - dnes nálezy nic moc, spíš nic -  rozhodně ale nemůžu říct, že bych si dnešek nezapamatoval na dlouho.

       Co to mělo být? Zahrával si to se mnou bůh neřesti? Nastrčí mi, žíznivému pocestnému, do cesty vychlazené pivko, k tomu zapalovač... ještě zapomněl na cigára a švarnou dívčinu - a odolej člověče!! Nekouřím, dívčina tam taky nebyla - ale i tak jsem stvoření hříšné a odolával jsem ztěžka. V duchu jsem si říkal, jestli by odolali i jiní mí kolegové hledači, např. JoeBlack a podobné krevní skupiny. 

      Vím, že jde o blbinku, nic vážného ani zásadního se nestalo. Na tomhle zážitku je ale vidět, že stačí málo a člověk se pobaví a situaci si zapamatuje nadlouho. Život sice občas stojí za prd, ale stejně je tu krásně, když si vezmeš do ruky ten náš "klacek" a vyrazíš si sám nebo s kamarádem do přírody, ven, někam kde třeba celý den nikoho nepotkáš a užíváš si čerstvý vzduch, posloucháš nádherně uřvané ptáky a občas vyplašíš v poli nebo v trávě srnčí nebo zajíce.

     Jak se říká "užívejte si i vy vaše malé radosti - je to mnohem lepší, než řešit velké problémy - věřte mi.

      Přeji všem hezký den a těším se na Lovce!!

Staré lesní cesty prostě mají svoje kouzlo - některé doslova

Cigaretky by nebyly??

Naprostá spokojenost i se značkou - "kozlíka" já tuze rád...