Pradávné horské cesty

Horští převaděči a riskantní střety s obyvateli v hluboké přírodě

Historie převaděčů přes hory se odvíjí od dávných dob, kdy hory tvořily přirozené hranice mezi kmeny a státy a oddělovaly národy, zvyky i jazyky. Tito lidé se živili nejen vedením karavan obchodníků a poutníků přes horské stezky, ale později i ilegálním převáděním lidí přes hranice – zvláště za dob válek a pohraničních konfliktů. Byli to tvrdí a zkušení horalé, zvyklí na zrádné svahy, prudké srázy a laviny, a také na přítomnost šelem, které hlídaly vlastní území.

  Od středověku do novověku putovali přes hory často pašeráci, kteří převáželi zboží, jako byly látky, sůl nebo koření, které se v horských oblastech těžko shánělo. Oblíbenými trasami byly například hřebeny Alp, zejména stezky v okolí dnešního Švýcarska, které v 16. a 17. století sloužily jako spojnice mezi středomořskými a germánskými oblastmi. V této divoké krajině nebyli lidé jedinými obyvateli, kteří si na stezky činili nárok. Medvědi, vlci a rysi byli tehdy rozšíření po celé Evropě. Převaděči o nich věděli a uměli se s nimi vyrovnat, avšak ne vždy bez problémů. Podle některých záznamů z 18. století, uchovávaných ve švýcarských klášterech, bylo zaznamenáno několik setkání s divokými zvířaty, která si hlídala „své“ stezky a přechody přes horské potoky.

  Medvědi, kteří obývali hluboké lesy Karpat a Balkánu, si například „vytvořili“ svá místa v brodech horských řek. Brody byly klíčové body na trasách, protože představovaly nejsnazší přechod přes řeku. Medvědi, kteří tam lovili ryby a měli své teritorium, byli nelítostní ke každému, kdo by tam vkročil.

  V Beskydech a Karpatech, kde převáděli lidé z oblasti dnešní České republiky na Slovensko, Polsko nebo Maďarsko, byly mnohé úseky známé jako nebezpečné nejen kvůli pohraniční stráži, ale právě kvůli přítomnosti šelem. Příběhy hovoří o případech, kdy pašeráci museli čekat několik dní, než medvědi uvolnili brody, nebo se pokusit využít přirozené pachové bariéry – pálili seno nebo větve, aby se dravá zvěř držela dál.

  Nejznámější z těchto přechodů jsou spojeny s obdobím druhé světové války, kdy hranice byly přísně střežené a cesta za horami mohla znamenat nejen útěk před nacisty, ale také návrat ke svobodě. Převaděči tehdy riskovali životy nejen před lidskými strážci, ale právě i před divočinou. V roce 1944, na jaře, při jedné z cest přes Alpy údajně medvěd, který hlídal horský potok poblíž hranice s Itálií, napadl skupinu uprchlíků. Převaděč, který je vedl, měl u sebe jen malý nůž a v zoufalém pokusu udržet zvěř na uzdě vykřikoval a mával pochodní. Medvěd nakonec ustoupil, ale celá skupina musela čekat do svítání, aby se mohla v bezpečí vydat dál.

  Do dnešních dob na těchto příbězích zůstává něco mytického. Naše představy o divokých medvědech a převaděčích, kteří s nimi sdíleli stezky, nám připomínají, že příroda měla vlastní zákony, které lidé respektovali

  V těchto časech, přibližně v 17. a 18. století, byla Česká a Slovenská krajina, plná horských hřbetů a hustých lesů, přirozenou cestou pro pašeráky, převaděče a uprchlíky, kteří se pokoušeli uniknout náboženským nebo politickým perzekucím, nebo proháněli se za obchodními zisky. Hory se staly místem neustálých střetů mezi člověkem a přírodou. V hlubokých hvozdech Krkonoš, Jeseníků nebo Orlických hor, kde se setkávali pašeráci, byli častými společníky medvědi, vlci, rysi a divoká prasata. Tito tvorové vnímali lidské přítomnosti jako vetřelce ve své zemi a bez váhání chránili své teritorium.

  Nejčastěji se v těchto příbězích objevují medvědi. V období 17. a 18. století byli medvědi ve střední Evropě běžnými obyvateli lesů, kde žili v dostatečné vzdálenosti od vesnic a lidských sídel. V horách Krkonoš a Jeseníků byli častými protivníky pro ty, kdo se rozhodli překročit jejich stezky. Medvědi se na cizí osoby dívali s podezřením, a pokud je někdo překvapil na jejich území, mohl se stát terčem jejich útoku. Jedním z takových incidentů byl například útok medvěda na pašeráky v Krkonoších v roce 1742, kdy tři převaděči byli těžce zraněni poté, co si medvěd zřejmě pomyslel, že chrání své doupě.

  Stejně tak i vlci, kteří se ve středověku i novověku vyskytovali na našem území, představovali pro lidi na horských stezkách nebezpečí. Ještě na přelomu 18. a 19. století se mezi horami a lesy setkávali s nebezpečnými smečkami, které se postavily proti každému, kdo se pokusil vniknout do jejich teritoria. V roce 1812 byla dokonce v Krkonoších zaznamenána událost, kdy velká smečka vlků zaútočila na skupinu horských pastýřů, kteří se snažili překonat horský hřbet. V té době vlci ještě byli dost rozšíření a jejich teritorium se rozprostíralo po celých horách.

  Na přelomu 17. a 18. století se například v českých horách říkalo, že každé zvíře, které žije u pramene, má na něm své "právo". V těchto oblastech se lidé museli vyhýbat určitým cestám a brodům, aby neporušili zvířecí území. Pokud někdo tyto pravidla porušil, mohl narazit na nečekanou reakci. Příběhy o strašlivých útocích zvířat na nešťastné tresky a pašeráky kolovaly mezi místními obyvateli ještě dlouho po tom, co většina z těchto divokých zvířat vymizela z českých hor.

  Vzdávám holt kráse přírody a silám myšlenek lidí ji uchovat a ztvárnit...   Marťas