Poslední dva týdny

..hledání alfa samce...

Nazdar pacienti,

(Wall of text…nečíst, koho nebaví číst)

Konco-dubnové počasí bylo stejně nestálé jako mé nálezy. Když už jsem se odhodlal vyrazit do deštěm zkropeného pole, zjistil jsem že je těžce oseté (Mičurin by měl z našich rolníků radost i s kolegou Stachanovem). O řepce, které jsem po kruté zimě dával poslední pomazání a škodolibě se těšil až ji traktoristi zaorají, budu uvažovat už jen jako o fénixovi, jelikož vstala z popela a už se žlutí a smrdí na sto kroků.

Když už políčko nebylo oseté ani rozbahněné, byly mé nálezy poněkud sporadické. Pravdou jest, že si stále s novou berlou mrazilkou vymezuju kdo je tady alfa samec a kdo tady má sakra koule. Když jsme si to nakonec vyjasnili a já uznal své podřadné místo ve smečce, začala magical staff konečně zase pípákovat :). (nebojte, stále mi dávala najevo, že na každého kromě mě čeká v torně maršálská hůl a jediný poklad který kdy najdu je klobása v ledničce a okurky po propařené noci).

Nakonec jsme si to tedy vyjasnili (co se nevyjasnilo byly počátky nálezů…z mrtvolek bych udělal slušný hromadný hrob). Projasnit mysl se mi snažili alespoň spolupacienti, kteří mě zásobovali (jistě bez škodolibé radosti a nezištně) informacemi o svých nálezech. Vytrval jsem však a přes nepřízeň osudu, počasí a kolchozníkům jsem ve větru dešti v plískanici chodil dál a dál..a ..dál..a dál..a dál…no nic..najetých a nachozených kilometrů a krabička na nálezy se plnila jen sporadicky a olivák hulákal, že na mozzarele mu bude líp.

Pak jsem se teda nechal ukecat a vyrazil na pole, které kolega Kulda označil jako „zadvěhodinkymámnálezůjakoprase“. Bohužel to bylo právě to pole, které můj španělský dobyvatel nechce vzít ani za sviňu a odladit půdu se nedaří ani po půlhodině. Nu co, řekl jsem si, že rady odborníků, abych tam šel i tak, že se to dá i tak, asi nebudou liché a šel jsem. Jak už to tak bývá, foukalo jak o život, skoro jsem nemohl stát na nohách, ale byl jsem odhodlán dobýt to aztécké zlato stůj co stůj! Akorát conquestador s tím úplně tak nesouhlasil…co už. Jenže ejhle..když už jsem neladil, tak jsem většinu času trávil zahrabáváním cizích děr, kdy dotyčný myslel, že čím větší hromadu vedle navrší, tím lepší. Vzpomněl jsem si na mladá léta a pobyt v Norsku, kde se v tundře takhle označuje směr cesty na kilometry daleko.

No, nebudu už zdržovat dlouhými řečmi..už tak melu extrémně dlouho. Nakonec několik nálezů, které jsou zajímavé bylo. Hlavně mě potěšil František, který se včera vyloupl centimetr pod povrchem. Další zajímavou věcí je psí známka (pravděpodobně psí) z holandského Dordrechtu 1921 a odznak Hubertus 1933 (pravděpodobně jezdecký pluk v Olomouci, důstojnický jezdecký klub, nebo památka na Hubertovu jízdu), stejná hundemarke z Lipníka (jen o devět let mladší), atd.

Přeju všem hodně pípákování.

PS: chtěl jsem dodat nějaké moudro, nebo informaci, která by byla prospěšná, ale žádnou nemám, takže můj příspěvek nemá fakticky žádnou vypovídací hodnotu, mimo toho, že jsem se vypovídal.

Merlin

PS2: ohledně toho hřebu mě zajímá, jestli se může jednat o sponu, nebo je to skutečně hřeb. Má překvapivě kulatou hlavu, na to že je kovanej, nějak se mi nezdá, že by si dal někdo takovou práci s hřebíkem.

Celá ta hromádka za dva týdny

Mrtvfolky (krejcákrů je hromádka), pěkné 3 krejcary, 1/4 krejcar a ne..stříbro hledáte zbytečně

Franta Josífek..už druhej stejnej

Pár knoflíků a volova

Psí známky, kousek

Dordrecht 1921, Liepnik stad 1907...