Odcházení

Tak a je to tady. Třebas to chtěl ten někdo nahoře, anebo ten někdo dole… Koneckonců své jsem si nachodil, našel spousty krásných míst, kouzelných vyhlídek na ty naše šumavské kopečky, tajuplných končin, kde na vás vykoukne uprostřed pustých luk rybíz nebo seskupení staletých jabloní a opodál se nad kopřivy tyčí kamenné zdi s fragmenty oken…

Tak a je to tady. Třebas to chtěl ten někdo nahoře, anebo ten někdo dole… Koneckonců své jsem si nachodil, našel spousty krásných míst, kouzelných vyhlídek na ty naše šumavské kopečky, tajuplných končin, kde na vás vykoukne uprostřed pustých luk rybíz nebo seskupení staletých jabloní a opodál se nad kopřivy tyčí kamenné zdi s fragmenty oken…

PÍÍDADŮŮBY…jako už tolikrát…ohranější než znělka městského rozhlasu nebo Family frost a přesto ta nejhezčí melodie. Možná jsem na mých 28 let sentimentální ale já na mý XPčko nikdy nedal dopustit. Mockrát sem nevěrně pokukoval po žluťákovi nebo jiných ale stejně by se mi za chvilku stýskalo…PÍÍPÍÍ a múžu začít mávat, pěkně do široka ale malé kroky, těsně nad zemí a vyčkávat. A už jsou tu první housličky. Sice trochu velké, přes půlku drnu až tady k mravencovi. Tak se nehýbej mravenče,  ať nejsi konfrontován rýčem, já jdu na to. A v tu ránu mi sedí dva malý maestra na ramenou, toho nalevo se snažím nevnímat. Jeho hlas není tak výrazný ale přesto se mi zarývá až někam nad temeno: „Je to výčko od zavařovačky a ty to víš  :D „

Ten napravo huláká, drží se ucha a nedočkavě kouká přes límec bundu do díry. „Úplně takhle řval minulý léto ta 15ka od Ludvíka, jo a přezky znějí taky tak…anebo na tebe vykouknou stříbrné cibulovky, pěkně se zdobeným víčkem a ciferníčkem jedna radost... Hlavně to neštrejchni, hele, je to v drnu…co? Co tam máš? Ukaž?“ Ani Ludvík, natož přezka, hliníková tuba od pasty na kraví bůhví co…Bílá, se zelenými trojúhelníčky. No co, první kop. Stříbro stejně vždycky padne maximálně se třemi měďáky. Ještě se mi nepovedlo přinést si domu stříbrňák a s ním ranec zelených…Tak hurá dál. A hodiny letí, obzory se střídají. Nechodím nikam, kde by nebylo vidět až pod hory, nebo alespoň za humna. A tak obzory jsou vždy malebné, stejně se máme že žijeme kde žijeme… A zrovna ta Šumava, ta se hodně povedla.  I když svým způsobem nesouhlasím s odsunem (avšak nelze tuto problematiku hodnotit 70 let po, tehdá byla jiná situace), vznikla nám tu díky němu ojedinělá krajina. Plná tarasů a hlubokých úvozů, álejí a paloučků.

Vedle numismatiky, resp. té výkopové, jsem se dosti aktivně zajímal o předválečnou Šumavu, sháněl jsem staré fotky vsí, které se buďto změnili k nepoznání či zcela zanikly. Můj otec je v tomto oboru veliký znalec, občas přednáší po kulturních domech místní historii doprovázenou projekcí starých fotografií. Je to celkem výhoda, když potřebujete nějakou zajímavou lokalitu, táta poradí. A ještě za jednu věc bych mu měl poděkovat. S mamkou mě naučili mít své koníčky. A tak před tím, než jsem začal chodit po loukách s detektorem v ruce, jsem nastřádal slušnou sbírku smaltovaných cedulek, plechových krabiček, se strýcem jsem renovoval Spartaka… Ale něco starého musí odejít, aby něco nového přišlo. Jawu 21 v kůlně nemám na mysli. A vlastně ještě nevím. Ale asi je na čase přesedlat na jiný koníček. Co to bude, to nemám zdání.  Napadlo mě restaurovat staré gramofony, rádia…už jsem si na inzerát koupil kufříkový na malé desky, tak až pošťák dorazí, snad se uvidí…Anebo se vrátím k bicím, domácí mě vypakuje a bude změn víc, než jsem plánoval.

První minci, mrtvého Frantu Lotrinských, která mimochodem pasuje do nákupního vozíku, jak jsem už zmínil v chatu, jsem našel na stráni nad zaniklou vsí nedaleko Strážného, někdy před třemi lety. Po několika měsících usilovného hledání jsem konečně našel to nejdůležitější. Tu páčku, se kterou se přepíná diskriminace. A další kolečko bylo zinkové, desetifenikové. První artefakt, mimo zrezlé kusy železa byl zvoneček. Maminka je sbírá, tak na mne vždy mrkne z parapetu okna, když se u našich zastavím.  Na první stříbro nechal vyrazit sám František Josef nominál ¼ florinu. Po čase jsem objevil zlatý důl v podobě louky nad rodnou vsí, plnou mincí. Dodnes mi nejde do hlavy, jak se to tam mohlo všechno vejít. S kamarádem jsme si odtamtud odnesli cca 400 mincí různých hodnot a období, pár stříbrných, zlatou žádnou…Inu chudší kraj, alespoň má díky kyselé půdě člověk velké zkušenosti s oživování mrtvol. Jaké bylo mé nejkrásnější hledání? To sám nevím. Snad každý den s detektorem v ruce si živě pamatuji, den co den, dokud nezamrzlo, jsem vyrážel, lačný po pokladech. Je tma? Mám čelovku, aspoň se dá chodit blíž k chalupám. Je zima? Nikdy není taková zima, aby nemohla být větší. A že prší? Copak jsem z cukru?

Nuže přátelé, jak už jsem ve zkratce nastínil, končím s hledáním. Né proto, že by mě to nebavilo. Nekončím, protože jsem už delší dobu nenašel nic kloudného, celkem to poslední dobu padalo. Ale život, zdá se, je změna. A vzhledem k tomu, jak mne tento koníček polapil, bych nerad, aby byl jedním z těch, co už mám navěky za sebou.  Už se těším, až se jednou seberu, vyždímám konto a pojedu navštívit Máru do krámu, nechám si poradit a vyberu si tu svou novou pravou, krásně štíhlou, se smyslnými křivkami, ladným hlasem… a pořádnou…cívkou.  Jsme tu všichni v jistém smyslu úchylové a závisláci, ale spojuje nás  něco krásného. Znáte to všichni, ta nedočkavost, když koukáte z okna na prosluněnou stráň… Nesedíme za stolem a nehrajeme Minecraft, nehoníme se za míčem, nezevlíme po parcích s krabicákem…Kouřil jsem konopí vcelku dlouhou dobu a přestat nebylo snadné. Jenže vydržet bez hledání bude mnohem náročnější. Tak mi držte palce, věnovat se osobnímu růstu je pro mne momentálně důležitější nežli dřív. A co si budeme povídat, živnostník s takovou zálibou toho moc nenapracuje, když je pánem svého času. Něco mi v té zemi nechte, mám ještě v albu místo a chybí mi ještě nějaké ty čtvrtkrejcárky:)