Natálka karcoolkou

Dneska jsem si tak trošku zkusila jaké to je být karkůlkou. Skončilo to naštěstí Happy endem, ale nebudeme přeskakovat rovnou ke konci příběhu a začneme hezky od začátku.

Dnešní lesní pípanec byl v dobrodružném duchu a úspěchu ze strany Petra, který našel dva stříbrňáky v jedné díře. Metr od místa kudy jsem šla já...no co k tomu říct... Já, která jsem se zapřísáhlá že s ním do lesa už nevlezu, kvůli strachu z divokých prasat, jsem dneska svolila a šla. Bylo po dlouhé době tak krásně, že jsem se i zapomněla bát. Užívala jsem si teplého počasí, zpěvu ptáků, šum větru v korunách stromů a dokonce jsem zahlédla dvě skupinky srnek. Pořád jsem utíkala Petrovi z dohledu a on mě musel doslova stopovat. Poprvé, když mě vystopoval a pochlubil se s nálezem jsem naštvaně opět zmizela z jeho dohledu a už po cestě jsem zpozorovala psí stopy. Říkala jsem si, že tu asi někdo venčil pesany a museli to být pořádní kusani, dle velikostí stop. Zastavila jsem se po chvíli chůze, kdy jsem slepě šla mezi stromy. Pozorovala jsem okolí a mezi dvěma skalkami jsem viděla zaběhnout nějakou zvěř. Hned jsem se radovala, že jsem viděla další srnky, a tak jsem sledovala druhou stranu skalky až vyběhnou. Nic nevyběhlo, zpoza skalky se ozval zvláštní zvuk a já zkameněla, protože mi hlavou proběhly hned nejhorší myšlenky: vyběhnou na mě divočáci a já tu na místě chytnu infarkt. Možná i dvě minuty jsem zkaměněle stála s očima dokořán a sledovala každý pohyb před sebou. V tu chvíli mi hlavou proběhla další myšlenka, spíše zpětná vzpomínka. Zvíře, které za skalku zaběhlo, mělo dvě tmavé psí uši...Po tom co jsem tam vystála důlek, mě strach přešel a já periferně po levé straně zpozorovala pohyb. Otočila jsem hlavu a viděla tam jít skupinku zvěře, v řadě hezky za sebou. Vzhledem k tomu, že jsem naprosto strašná a nenosím brýle na dálku, takže jsem vlastně slepá jak patrona, jsem si myslela, že to jsou opět jen srnky. Nehnutě jsem je s úsměvem sledovala abych je nevyplašila. Trošku mě zarazilo odkdy má srna postoj jako pes, a taky to, že jedna z nich byla velmi tmavá. Otočila jsem s k nim čelem a zkusila detíkem máchnout nad botama, na kterých jsou kovové cvoky. Chtěla jsem je vyplašit, ale nic. Naopak ta tmavá “srnka” si vylezla na kámen a pozorovala mě. Musela jsem zamhouřit oči, abych trochu zaostřila, ale i tak, furt jsem se nemohla zbavit dojmu, že vlastně vůbec nekoukám na skupinku srn, ale na smečku psů/vlků. Dokonce jsem si vzpoměla, že mi Petr nedávno něco o vlcích v našem kraji říkal...Dlouho jsem je pozorovala a tmavší člen skupinky pozoroval mě, nakonec to vzdal a odkráčel pomalu na druhou stranu, směrem ode mě mezi stromy. Pár z nich tam dál očuchávalo své okolí, to už jsem to vzdala i já a šla dál pípat. Hned mi padl signál a zatímco já si spokojeně kopala díru zaslechla jsem Petra, který na mě hulákal na celý les, v hlase bylo poznat že je značně znepokojen. Což znepokojilo i mě a ano, opět mě napadla prasata. Už jsem přemýšlela na který strom budu šplhat. Stihla jsem se ještě otočit, jestli nevyplasil “srnky”, které jsem ještě před chviličkou pozorovala. Jakmile byl Petr nadohled, tak abych i bez brýlí jeho obličej viděla ostře, jsem si všimla, že znepokojen opravdu je. Oznámil mi, že jsme v teritoriu vlků a musíme okamžitě vypadnout. Hned jsem si spojila pět a pět dohromady a pélášila odtamtud. Petrovi jsem to řekla až u auta a ten mi celé odpoledne říká karkůlko. Každopádně jsem tedy viděla smečku přibližně osmi vlků, plus jeden možná dva, kteří byli za skalkou. Vzdálenost mezi námi byla 30-40 metrů. Dnešní návštěva lesa tedy byla přínosná pro Petra díky rozrostu sbírky stříbrňáků a pro mě dobrodružná, protože jsem tedy viděla dvě skupinky srn a jednu smečku vlků:) Karkulka přežila vše ve zdraví a myslivec Petr ani nemusel párat vlkovi břicho.