Na houby se Sovětským svazem II

To, že houby nerostou, jsem věděl už v sobotu, když jsme na Lužnici s Jany odjížděli. Mámin kamarád Standa z Proseka, má jako vášnivý houbař a rybář naprosto přesná echa od místních lesomilných soukmenovců. Prostě ani prašivka.

Houby mám sice rád, ale upřímně, těšil jsem se na něco ouplně jinýho. Kecal bych, kdybych tvrdil, že jsem se už od středy netěšil jako malej kluk. Dorazili jsme chvíli po poledni, slunce už pálilo jako čert. Zchladil jsem se výborným nepasterovaným pivem ze Strakonic a už jsem mazal do krpálu na pozice, kde jsem řádil minule.
Pár drobností k mé spokojenosti vypadlo, ale jak už to bývá, cestou nzpátky k chatě jsem chytil další netknutej flek se třemi ubytovacími podsadami. Sérdce pleslo. Večer jsme chytali ryby, pili pívo, kecali……..nemohl jsem se dočkat rána.
Vstal jsem s rozedněním. Z řeky se kouřilo a les nádherně voněl borovicema. S detíkem jsem na místo dorazil za čtvrt hoďky. Zapnul jsem stroj, signál tu byl hned. Ten malej hlubokej prevít mi setsakra zvednul adrenalin. Zaryl jsem do jílovitého písku a světlu světa uzřela krásná stříbrná krční spona s kamínkem. Lepší start jsem si nemohl dopřát. V zemljankách i kolem to řvalo jako jako v kravíně. Florin, koruna, mraky součástí hodinek a zapalovačů, feldflaška, pochva ke kordíku….byl jsem v sedmém nebi. Gvardija byla hezkou tečkou dnešního ranního hledání. Velkým otazníkem s úsměvem pro mě zůstal vojáčkův zákopový nůž. Uříznutá pochva z K98, řetízek z feldky a pokus o plátkovanou střenku. Mám ho dodělat?

Zdraví Löns.

Válečná hromádka

Stříbro ze zákopů

Mistři hodináři

Nože, nože