Můj první ,,Sudeťák,,

Poklady ze Sudet

Tak jsem si vyhlídl jeden lesík, kde kdysi bývalo políčko. S dobrou náladou a s  vidinou nějakého pěkného nálezu jsem vyrazil se svou osmistovkou na lov. Hned po pěti metrech pípla dvanáctka. Začátek super! 1/48 Thaler 1776 ... Pak ještě nějaká starší přezka (možná kování ze šuplíku), kačka, nějaké knoflíčky a kroužek holubí. Naráz se ozval celkem slušný signál. Odhadovalo to hloubku mezi 15-25cm. Tak jsem kopal, kopal, dohledávačka pořád pískala a pískala. Takže už byla na světě celkem slušná jáma, když moje PF35 ohlásile železo. Zhruba v šedesáti centimetrech ...

Obvykle dál nekopu a jdu. Něco tomu chtělo, že jsme s kámošem dva dny před tím byli na výstavě o zaniklých samotách. Mj. tam byla vystavená i plechová bedna s porcelánem, kterou vykopal nějaký hledač a daroval ji muzeu. Naštěstí jsem si na to vzpomněl a ještě jednou jsem kopnul. V první chvíli trocha obav, protože mi nedávno jeden kolega vyprávěl jak nedaleko našli nějakou nevybuchlou munici a volali pyrotechniky. Trochu jsem se překonal a opatrně jsem železo obkopal. No super! Vyloupl jsem první pixlu! Kdo byl na vojně, ví ... Hned vedle byla další. Tep 238 za minutu ... Bylo jasné, co v tom je! V zamotaném hadříku šperky a mince, které tam zakopali Němci, kteří pak byli odsunuti. Na ten nález jsem čekal 3 roky !!! 💰 💰 💰 

Moje drahá žena je učitelka. Ten tak nádherný vynález, jakým detektor kovů je, z duše nenávidí. Sviňa jedna, pořád pípá a piští (ne moje žena, ale ten detík). Asi mnoho z vás ví, o co jde. Tak jsem ve skrytu duše zadoufal, že bych tou hromadou zlata mohl tento nepříznivý stav zvrátit. Obě pixle jsem tedy opatrně vzal do náručí a vyrazil jsem k domovu. Nesl jsem je jako vejce dávno vyhynulého ptáka, aniž bych se do nich podíval.

Nervozní jsem doma čekal na drahou polovičku, až příjde z roboty. Že ji tedy potěším a že už do smrti budu mít s detíkem volňáska ... a klid. Hned jak přišla, tak jsem ji povolal do sklepa, ať mi jde asistovat. Nevěřil jsem svým očím, ale beze slova šla. Bylo to zrezlé řádně a nešlo to otevřít. Žena trpělivě stála, protože má zlato ráda a vidina bohatství ji omámila natolik, že úplně zapomněla na to, že ty plechovky našel ten hvízdající krám ... ani tak né já.

... tak jsem se snažil tu plechovku otevřít. Nešlo to. Ty přezky přirostly k obalu. Moje Sasanka pořád trpělivě čekala, už asi 15 minut. Tak jsem vzal kleště a první pixlu jsem prostě rozpáral. Parádní pocit to byl ! Objevily se německé noviny ... DER FÜHRER, 31.prosince 1944 ... No lepší to být nemohlo!!! 

Tak jsem opatrně potáhl za jakýsi ten hadřík, co byl za novinama. Opatrně, ať žádný prstýnek neupadne na zem ... a objevil se ten tak toužený poklad ☢️... 

Nastala chvíle, dlouhá chvíle zdrcujícího drásavého mrtvolného zabíjejícího ticha ... dva panáky to nespravily ... 🙈 🙈   Ten osel který to tam zakopal dobře věděl, že mě nasere i po víc jak sedmdesáti letech !  Tak hluboko to bylo ... Ještě teď to nechápu, co toho šprýmaře k tomu vedlo. Asi měli Silvestra ??? Museli být kluci řádně sjetí. A dali si s tím pořádnou práci.   Jediné co se z pokladu zachovalo byl dekontaminační prostředek + filtry do plynové masky (kdyby někdo chtěl, tuto část pokladu daruji).   JEŠTĚ ŽE JSEM BYL NA TÉ VÝSTAVĚ !!!  ZDAR !  👋