Můj první stříbrňák

Můj první stříbrňák aneb nedělní chvilka detektorářské poezie

Bylo nebylo, jednoho dne, mrcasník Ondra zavítal na jedno políčko na východ od Brna, abych otestoval nové prográmky ve svém CTXku. Bylo krásné teplé nedělní odpoledne, potůček zurčel, les šuměl, sluníčko ho hřálo do zad. Uhranut nádherou přírody i jal se skládat básně.

Jdu si tak krajinou,

vánek vane svěží,

sluníčko po obloze běží.

Sice sáhl jsem do úspor,

ale mám teď supr detektor.

Ničeho nelituju,

teď tu jak včela poletuju.

Jdu si tak krajinou,

už nemyslím na jinou,

jen na ty věcičky,

ty stříbrný mincičky,

co leží tu pod hlínou.

I jak dorecitoval svou báseň, jakoby to bylo magické záklínadlo, rozespíval se i jeho detektor a po chvíli hrabání na něj kouknul z hlubiny věků pan Ulrich.

První stříbrňák