Moj první depot

Bylo to takové normální poledne všedního říjnového dne, kdy se daly utrhnout 2 hodiny času na rychlou akci s detektorem.

Moje první depo Bylo to takové normální poledne všedního říjnového dne, kdy se daly utrhnout 2 hodiny času na rychlou akci s detektorem. Tím pádem hurá do příměstského lesa u Zlína, vyzbrojen zánovním EuroAce a doplněn bratrem, aby rojnice byla veselejší. Za hodinu, kdy jsme prošmidlávali lesní chodníčky a sem tam i něco našli (což zde nestojí za řeč), jsem přišel na to místo. Píp a jejda, německý 5 fenik. A velmi zachovalý, jak už to u těchto koleček bývá. Druhý píp si přišel udělat brácha, a totéž. A tak jsme se střídali každý jednou, abychom si nezáviděli. No asi při desátém pípu jsme se přestali dělit a valili mince na jednu hromádku. Naše euforie se zvyšovala úměrně s hloubkou a šířkou jámy, která pořád dávala a dávala. A samé 5 feniky. Asi ve 25 cm ležela skleněná trubička, ve které byly nacpané další mince. Kromě všudypřítomných feniků tam byly 4 jiné mince. To jsme ale zjistili až doma, kdy jsme trubičku rituálně za přítomnosti kamery vysypali. Je mi jasné, že historicky nebo hodnotově tady možná není nic ke chlubení, ale je to moje první depo. A co je poprvé, to bývá nejlepší. A nezapomíná se. No a na závěr malý test vaší fantazie co myslíte, proč někdo právě tyto jednodruhové mince ukrýval. Tady je moje vlastní verze: protože jedna mince (dvacetník) je z roku 1948, někdo to sbíral přes válku a pak už jako neplatné zakopal v rámci generálního úklidu po převratu. A protože mu to bylo líto vyhodit, tak do šupnul do lesa, abych to já mohl teď najít. Glonda