Jste taky takoví blázni?

Je to ještě koníček, nebo psychická porucha?

Stejně jako většina kolegů hledačů čekám, až nám to tu všechno zase hezky rozmrzne a bude se dát pěkně rýčkem hrabat do hlíny a vyďobávat nálezy. Jak jsem se ve čtvrtek přesvědčil, zatím je to naprostá katastrofa, země je jako beton a najít místo, kde se dá kopat, je skoro zázrak. Po minulé vycházce, kdy jsem vykopal horko těžko asi 10 signálů za tři hodiny, jsem si na dnešek všechno pořádně promyslel a říkal si, že když si k rýčku vezmu i krompáč, nemůže mě už nic zastavit. Takže po noční směně vstávám, nevyspaný jako obvykle, nevydržím čekat, až moje drahá polovička uklohní něco k obědu, proto se odbývám pozdní snídaní, a jdu si do dílny pro menší krompáček, který jsem našel předloni v lese. Mám pocit,že jsem ho vloni dal do kupy, osadil ho novou násadou ( našel jsem jen kovovou část ) a že mi zrovna teď pěkně přijde vhod. Jenže ouha, hledám v tom binci, kterého je na zimu dílna, najednou sloužící jako sezónní skladiště, plná. Krompáček, který jsem ošmirgloval a nastříkal barvou, jaksi nikde. Místo toho jsem našel zřejmě jeho dvojníka - jinak si to nedovedu vysvětlit - rezatý kus železa, samozřejmě bez násady ( asi ta oprava bylo jen moje zbožné přání nebo sen ). No paráda! Navíc je jaksi větší, než byla moje představa, srovnáním zjišťuji, že je jen na obou stranách asi o 2 cm menší, než klasický velký krompáč. Takže s sebou potáhnu tuhle těžkou mrchu místo plánovaného krompáčku akorát do ruky. Naštěstí nacházím aspoň to toporo, takže se jde hned po ránu makat, vycházka bude mít zdržení. Během deseti minut se mi zázrakem daří namlátit krompáček na toporo, chvíli přemíšlím, že toporo zkrátím, protože ten nástroj, co mám zrovna v ruce, vypadá spíš na to, že jdu kopat základy na barák, než že se s tímhle mám procházet hodiny po louce, možná lese. Času je ale málo, navíc si zkrácením násady zrovna moc neulehčím, železo váží snad pět kilo a s tím prostě nic neudělám. Pomalu se psychicky připravuji na to, že dnes to bude fakt rychta a hledání bude jen kulisa téhle dřiny. Nasázím na sebe svých obvyklých 5 vrstev, i když si říkám, že dnes mi zima zřejmě nehrozí ani v nátělníku, jak tak potěžkávám ten můj "malý" krompáček, v rukách. Beru svoji Noktu Relic, kterou mám týden novou a chystám se dojít s věcmi do auta, které parkuji asi 50 metrů od baráku. Najednou se zarážím a raději si říkám, že přijedu autem k domu a tam si teprve naložím detektor a krompáč, ať po vesnici nejdou řeči, že jsem se zbláznil totálně - blázen, co se toulá s detektorem a hrabe se v zemi pro zrezlé hřebíky, a teď v zimě si na to dokonce s sebou tahá krompáč!!! Lidičky, schválně počkejte, možná ho za týden uvidíme, jak vyjíždí s bagrem! Tak tedy potajmu nacpu vercajk do mé Fabky a vyrážím konečně na blízkou louku na kopci u lesa, kde vím, že mě nikdo určitě nepotká a můžu si tam nacvičovat prostocviky s krompáčem. Přijíždím na místo, nikde nikdo - paráda! Hned u auta mám co dělat, abych to všechno pobral - detektor, rýček, krompáč jako prase. K tomu přes sebe přehazuji brašničku na nálezy a na kapsu zimní bundy, ve které přes ty moje všechny vrstvy vypadám jako chodicí koule, připínám dohledávačku - taky to pro ni dnes bude premiéra. S tímhle nákladem vypadám spíš jako ukrajinský dělník, narychlo vyhozený z ubytovny, ale nedám na vzhled, stejně mě tu snad nikdo nepotká. Už prvních 150 metrů přes louku na místo, kde se chci pokusit něco najít, potvrdilo moje obavy, že dnes se mi večer ( možná už dřív ) bude hodně dobře spát. Slušně rozehřátý a zadýchaný jsem dřív, než jsem zapnul detektor. Zkusmo píchám rýčkem do země a zjišťuji, že krompáč byl dobrý nápad a dnes bude hrát rozhodně hlavní roli. Ne, že bych z toho měl radost!! Zapínám detektor, chvíli si hraji s nastavením, protože jsem minule hodně bojoval s prozvuky v režimu, který se mi zrovna líbí a chci ho používat. Naštěstí se mi daří stroj uklidnit a jde se na věc. Počasí není nic extra, ale nemrholí ani neprší, i když je pošmourno. Hlavně ale, že jsem na vzduchu. První nálezy jsou klasika na tomhle místě - louka u hranice vojenského újezdu, takže vím, že tu na mě čekají světlice, nábojnice a hlavně moje oblíbené střepiny snad z dýmovnic. Kopání jde ztuha i krompáčem, ale jsem rád, že ho mám s sebou, jinak bych rýčkem nevykopal prostě nic. Kopu krompáčem, rýčkem si jen pomáhám. Celkem mi to takhle jde, když najednou kopu asi pátou díru, a rup - super! Takže rýček odešel do věčných lovišť, mám ho na půlky. Ještěže jsem se zrovna dnes rozhodl vzít i ten krompáč. Najednou si ho vážím o dost víc, než zkraje. Neklesám tedy na mysli, nechávám rýček na místě ( zpátky si ho vezmu ) a jde se dál. Aspoň jsem trošku odlehčil a jde se líp. Říkám si, že po tom, jak se mi dnes od samého začátku daří, by nebylo vůbec špatné něco hezkého najít, že bych si to snad i zasloužil. Tak se vleču loukou do kopce k lesu a říkám si, co všechno ještě se dnes asi tak může podělat. Snad už to stačilo. Nic moc nenacházím, jen ty očekávané střepiny a různý binec, naštěstí jsem si diskriminoval železo, tak aspoň tohle nekopu, když už je to dnes taková makačka. "Vychutnávám" si každou díru a začínám cítit ruce. V tu chvíli si vzpomínám na scénu z Lotranda a Zubejdy... není náhodou tohle "PRÁCE"???!!! Rozhodně JE!! Spíš dokonce otročina, galeje taky asi vypadaly podobně. Začíná mi docházet, že se budu asi muset začít hodně hlídat a pozorovat se. Chodím po zasněžené louce, s krompáčem a dřu se jako vůl, místo abych spal po noční a ve snech se těšil na noční hospodu. Navíc mi dávno není dvacet, tak bych snad už mohl mít rozum - stačila by i trocha. Na rukách budu mít určitě i "mozoule", které v práci chlapům nevysvětlím - tam u počítačem řízených laserů touhle "nemocí" rozhodně netrpíme. Takže v zamyšlení krok po kroku bloudím zasněženou loukou, každou chvíli kopu, abych se seznámil s ID čísly materiálů - navíc se má kopat vše - co kdyby AG, že? Prakticky tedy kopu a kopu, chození tam moc není. Nadřený jsem už slušně, ale říkám si, že když poslední dobou necvičím a stává se ze mě pomaloučku "máslo", tak že si aspoň trošku dám do těla. Nacházím asi dvě mrtvé měděné mince, potěšily. Pak mám další hezký signál, ovšem hlásí mi to hloubku 25 cm. ID bylo přes 70, přičemž kopu všechno přes 30, přesto v duchu přemýšlím, že do takové hloubky už se prostě se zbytky sil neprokopu a že to vzdám. Ale nedá mi to a sám sebe se ptám "Jsi takový frajer, že už odmítáš kopat i signály nad 70???" Tak beru do ruky krompáč, který už váží snad dvacet kilo, mám ten pocit a víc silou vůle, než rukou, mlátím do toho betonu hlava nehlava. Prosekávám se krustou snad 10 cm, která je prakticky beton v barvě hlíny, pak už to jde naštěstí dobře. Hrabu v tom sypkém krompáčem, funím do díry, protože mám hlavu až u země, asi se už dnes nenarovnám. Najednou na mě vykoukne něco malého, kulatého - a hlavně - stříbrného!! Letos nemám ani jeden stříbrňáček, i když jsem chodil několikrát do týdne celou zimu ( prostě magor - však říkám ). Srdce mi poskočilo, na téhle louce, na konci u lesa, kde se pasou jen ovce ( spíš víc kadí než se pasou - podle toho, jak to tu vypadá - už jsem dávno rezignoval na kličkování mezi bobky ) a nechodí a nechodil tudy prakticky nikdo ( začíná tu vojenský újezd, takže zákaz vstupu ). Ani v minulosti nikde poblíž žádná vesnice, prostě tu jsme na konci světa. Najít na téhle konkrétní louce měďáky dá celkem práci, stříbro jsem nečekal. Lovím tedy v díře a zjišťuji, že jsem našel Františka Josefa I. - 10 krejcar 1870. Tak to jsem tedy trefil s tím, že si dnes zasloužím něco hezkého, za tu rachotu. Vydržel jsem ještě asi hodinu a pomalu se vracím k autu. Po cestě sbírám půlky rýčku a ještě se stavuji na místo, kde jsem dva dny přes Silvestrem našel nějaké protektorátní německé pfennigy, jestli jsem to tam pořádně dohledal. Nacházím ještě tři kousky 5 pfennigů. Místo už je bez sněhu, takže mi na povrchu rozmrzlá země krásně při kopání hází do ksichtu, na hlavu, a pochopitelně i všude jinde moc hezké kousky bahna. Už to neřeším, jsem prostě jako prase - zase. Balím to a říkám si, že pro dnešek stačilo. Horko těžko pobírám všechny věci - byl problém to sem donést - teď mám navíc v rukách o topůrko víc, když rýčky mám najednou dva. Mám toho fakt tak akorát, před sebou posledních 150 metrů přes louku, samozřejmě do kopce, abych to neměl tak lehké. K autu se doplahočím tak tak, všechno hážu na hromadu a dělám ještě pár rychlých fotek - i když i bez nich na dnešek fakt dlouho nezapomenu. Samozřejmě si jako obvykle říkám, že dřív než v pondělí, až to bude snad rozmrzlé, mě venku nikdo neuvidí! Teď je večer a už vím, na jaké místo se vydám zítra. MYSLÍTE, ŽE JE TOHLE NORMÁLNÍ?? ( smích )