Jižanská euforie

Křížový tolar z pole, kde bych nečekal ani haléř

Ahoj Lovci!

Březen a většinu Dubna 2020 jsem strávil v hledačské skepsi a frustraci. Kam jsem se hnul, všude jen harampádí. Udělal jsem si od hledání pauzu, abych se zklidnil a zase si uvědomil, že život není jen tahání pokladů ze země. Na výlety mezi prací jsem jezdil bez detíku a taky něco udělal doma, kde je práce pořád dost. Konečně přišel termín dovolené a tak jsem s Lenkou vyrazil na chalupu.

Tato část Jižních Čech, kde se usadili moji předkové, je historií nepolíbená. Nevedly tudy žádné obchodní cesty, neválčily armády. V pravěku zde nejspíš byla jen divoká příroda bez trvalého osídlení. Od nepaměti to byl kraj chudý, zajímavý asi nejvíce pro houbaře. Takže ani tentokrát jsem neočekával, že zrovna zde by se mohla moje hledačská dušička zahojit.

První den jsme zůstali na chalupě a věnovali se úklidu a dalším přípravám na sezónu. Druhý den už byl ryze hledačský. Od rána jsme drtili jedno z posledních neosetých polí na hlavním tahu z Chýnova. To se ukázalo jako lakomé, takže spíš ono drtilo nás. Vydalo pár měďáků, ale o stavech z místních polí se nemá cenu rozepisovat. Třetí den jsme nechali auto doma a šli po svých, abych si jakožto řidič mohl také dopřát pivko. Došli jsme na odlehlé pole, daleko od nejbližší vesnice. Připili jsme si vychlazenou jedenáctkou a vyrazili lovit.

Pole bylo nahrubo otočené, tvrdé a chůze v něm krkolomná. Každou chvíli jsem noxovi nandal do sondy. Tu a tam se povalovala stará keramika, ale jinak bylo pole čisté, bez signálů. Na konci čtvrté lajny kousek pod horizontem jsem se chystal rozjet pátou, když jsem koutkem oka zahlédl podivnou věc. Z 10% na povrch vykukující kolečko se známou, našedlou patinou, ale jinak neznámé a až příliš velké. Sehnul jsem se k němu, vyndal ze země a otřel od zbývající suché hlíny. V následujícím okamžiku mě z našeho světa smetla lavina euforie. Zachvátilo mě šílenství, řval jsem na širé okolí a skákal po poli jako na trampolíně. Za takový tanec by se nemuseli stydět ani nejdivočejší pralesní kmeny. Do reality jsem se dostal asi po pěti minutách, když se přišla podívat Lenka, co mě to koplo. Dali jsme si další škopek, smotali cigárko a dlouze obdivovali ten nečekaný, krásný dáreček...

Dlouho jsem toužil najít něco, co mi zase udělá velkou radost a té se mi dostalo měrou vrchovatou. Křížový tolar byl můj velký, hledačský sen. Ten pocit je neopakovatelný, všem přeji zažít takovou radost!

Ať se daří!