Já a Sabine

Jak jsem tahal čerta za kopyto

10. února 2020. Po nádherném víkendu, který byl pro mě bohužel pracovní jsem si na pondělí naplánoval velkolepou, celodenní hledačku. Meteorologové předpovídali silný vítr a déšť, lesáci varovali před vstupem do lesa. Léta hazardu se zdravím, nebo životem už mám za sebou, ale ten absťák, který člověka táhne ven vám asi nemusím dlouze představovat...

Po probuzení a vytažení žaluzií se moje plány zhroutily jako domeček z karet. Silný déšť, ještě silnější vítr a ocelově šedá obloha. Je to tak vždy, když si dělám velké plány a čím více času věnuji přípravám, tím víc se nedaří, počasím počínaje. Dobrá tedy, dnes si odkroutím povinnosti, abych si mohl příště bezstarostně zahledat. Posbíral jsem květináče a odpadky z převrácené popelnice, došel se psem, zajel s autem na technickou a cestou zpátky na nákup. Než jsem to všechno oběhal, vítr rozehnal mraky, vysvitlo slunce a z celodenního deště se staly přeháňky. Paráda! Rychle domů a fofrem do lesa! Na pole jsem ani nepomyslel. Utonul bych v blátě, nebo létal jako papírový drak. Les musí ten vítr trochu zbrzdit. Nachystal jsem si vše potřebné a vyrazil.

Na kraji lesa jsem zjistil, že tenhle vítr les nezbrzdí. Sabine mi na přivítanou položila k nohám dva mladé stromy. Řekl jsem si, že teď už necouvnu a vydal se hlouběji do lesa. Počasí tropilo psí kusy. Chvíli bylo jasno a téměř bezvětří, o půl hodiny později jsem se krčil pod stříškou krmelce před vichřicí a sněhovou bouří. Za zvuků kanonády padaly větve i celé stromy a já nevěděl, jestli koukat dřív pod nohy, nebo nad hlavu. Pohled na koruny stromů byl psychedelický. Statné, dospělé duby se vlnily jako stébla trávy. Ani jsem netušil, jak ohebné můžou být. Jednou jsem při planém poplachu v panice zahodil detektor a občas mi na hlavě přistála větvička, ale jinak jsem měl štěstí, ve dvou případech z prdele kliku. Asi jsem tím i všechno vyčerpal, protože nálezy za moc nestály. Za zmínku stojí snad jen měděná grešlička, ale zážitek to byl opravdu nezapomenutelný. Představa, že stihnu uhnout stromu je stejně mylná, jako že se ubráním lopatkou divočákovi. Proti silám přírody je člověk bezmocný, takže příště zaskřípu zuby a zůstanu doma.