Dva šutry

Tak jsem si odskočil pod rovník, abych si konečně prohlédl ostrov Madagaskar. Z mých cest si dělám fotoknihy, takže i v případě nekompatibility SD karet se záznamem fotek a videí se dochová část zajímavých okamžiků. Mám i pohledy, amulety, různé tamní výrobky, minerály a lisované části rostlin či bankovky, které navodí atmosféru zážitků. Na Madagaskaru jsem se jen rozhlédl a zase uháněl domů - bylo to velmi krátké. Nicméně jsem si utvořil malý náhled na tamní život. Jsou to stejní lidé jako my, se stejnými potřebami a zájmy. Jsou o mnoho šťastnější a bohatší duchem. Nikam a za ničím se nehoní a žijí v rámci kastovního života v pohodě. Pokud bůh dá a jsou zdraví, tak jim nic nechybí. Zdravotnictví pro nižší kasty prakticky neexistuje. Kast je 7. Do školy chodí některé děti od 1. do 4. třídy a naučí se číst a vše, co potřebují k životu, včetně frrancouštiny. Další vyšší třídy absolvují ti, kteří nemusejí denně s rodiči pracovat na vlastních políčcích a nemají to do školy daleko ( úroda nekolikrát ročně - hlavně rýže, zelenina a ovoce - nejvíce mango, banány, kokosy, papaja a další ). V blízkosti řek a moře jsou ryby velice důležité v jejich jídelníčku- většinu prodají. Chovají slepice - které se stravují sami - nikdo je nepřikrmuje. Velikým pomocníkem je kráva - zebu. Kdo má zebu, má více než dost. Absolvování střední školy jen vyjímečně. Vysoká škola se na Madagaskaru nenachází, jen několik nižších, kde je diplom na úrovni DiS - 6 semestrů. Do zahraničí Malgaši cestovat nemohou. Jen bohatí z vyšších kast si mohou dovolit tuto výsadu a za určitou úplatu obdrží pas. Velmi vyjímečně mladí obdrží pas na studia v zahraničí. Pas se vyhotovuje jen v hlavním městě za téměř 200 eur ( průměrný měsíční výdělek 50 eur, většina nevydělá nic) pas platí 5 let. Pozemní cesta do hlavního města trvá několik dní až týdnů, či více. Místní přelety letadlem si Malgaši nemohou dovolit. Cesta cca 80 Km trvá asi 3,5 hodiny teréním autem. Zebu to zvládne za čtyřnásobnou dobu s pauzami na pití a pastvu. Auto se často rozbije, zebu nikdy. Zebu dá mléko, maso, kůži, hnojivo a hlavně je to dopravní prostředek a zemědělskou velkou silou. Půda je většinou státní a rodina se může usídlit kde se jí to líbí. Důležitý je zdroj vody. Přístřeší pro lidi je hotový za pár dnů a pro zebu za jedno odpoledne - sousedi pomohou. Opravy probíhají průběžně. Stavební materiál jim přinese řeka, moře, nebo uschlá palma. Další materiál si koupí na všudepřítomných tržištích nebo ze starých dopravních prostředků, které již dosloužily. Většina lidí do práce nechodí, peníze obdrží jen za to co prodají a za ty si koupí dřevěné uhlí, které se dováží z východu. Na dřevěném uhlí se vaří. Někteří mladí mají mobily i novější značky, volání je velmi levné. Dopravními prostředky jsou nákladní auta, na jejichž korbu se vejde klidně 20 lidí a spousta nákladu. Všudepřítomný je tuk - tuk a rikši. Nejvíce rozšířenou dopravou jsou potahy s jedním, nebo dvěma zebu. Dále motorky, mopedy a kola. Bohatší vlastní terénní auta. Toto vše, co jsem napsal se týká bohatších částí Madagaskaru, t. j. horní část západního pobřeží a velkých měst. Všude jinde se chodí pěšky a dopravním prostředkem je jen zebu. Terenní auto jinde projede s velkými obtížemi. Kde jsou řeky a moře, tam se používají dlabané loďky ze starých pralesních stromů. Protože jsou však všechny velké stromy z pralesů vykáceny, tak se loďky dědí z otce na syna - i více generací. Zbytky pralesů jsou chráněny v rezervacích na východním pobřeží. My by jsme na Madagaskaru přežili stěží, místní jsou zvyklí a šťastní. Mým dalším cílem by mohla být Papua - Nová Guinea....

Docela zajímavý celestýn

z druhé strany

prý zelený opál - je však spíš žlutý