Bílá kočka a dva Ferdinandi

Po pracovním víkendu jsem směle vyrazil do lesů v okolí starého města, jež v období třicetileté války obléhaly hordy bývalých švédských lancknechtů. A vyšlo to.

Dlouho jsem přemýšlel nad tím, kam se dneska skrýt před sluncem, protože jsem jako první vyzkoušel čerstvě pokosenou louku, a ta výheň... ta se opravdu nedala vydržet. Zvítězil les- to doslova lužní. Zaparkoval jsem auto a s vervou vyrazil.
Až jsem se lekl, když mi přes pěšinu přeběhla nádherná velká a chlupatá- sněhově bílá kočka. Zastavila se, čučela na mě a mňoukla. Chtěl jsem si jí vyfotit, ale potvůrka vzala do zaječích, hned jak jsem vytáhl foťák z futrálu. Ať mi nikdo netvrdí, že bílá kočka nepřináší štěstí oproti té černé, která nosí pech. Dneska to přece nemůže nevyjít.
Vystoupal jsem na horizont a chvíli se potuloval nevysokém dubovém porostu. Knoflíček, koruna….alespoň něco. Po chvíli jsem si všimnul celkem pravidelného náspu podél horizontu. Byl jsem si jistej, že je to lesníky vytvořená cesta- ale nebyla. Statné stromy lemovali tuhle prastarou valinu, která končí asi po sto padesáti metrech a vytrácí se v rovné ploše okolního lesa. Nedokážu si vysvětlit jak je to možné, že jsem si jí dříve nikdy nevšiml. Cesta od nikud nikam. Je to snad palpost?
První signál, nečitelná měděná mincička.Druhá a třetí následovaly nedlouho po první. Pak to přišlo. Signál jak z violy. Zaryl jsem, otočil zem a už na mě koukalo veliké šedobílé kolo. Nádhernej pocit vidět po čtyřech stech letech znovu narozenou minci. Nádhera. Menší signál je ještě v díře. Druhej stříbrňák. Co vám mám povídat, chodil jsem na tom místě ještě asi hodinu. Došlo mi ale, že val je plnej želízek, což není pro můj digitál, kterej jsem si s sebou dneska vzal, žádná hitparáda.
Už aby byl víkend. Dvě ESdvojky by si se stříbrem v želízkách měli poradit bravurně. Tak snad to vyjde! Zdraví Löns.