Ani sníh, bláto a slota všemožná ...

Když musíš, tak musíš no... :D

Na tenhle lesíček už jsem si brousil zuby dlouho. Vlastně už od předloňska, kdy jsme se k němu s tatíkem poprvé snažili dostat. Potíž ale byla v tom, že jaksi nebylo kudy. Cesta k němu krom jedné polňačky žádná pořádná nevedla, ze tří stran byl obšancován poli a z té zbylé zas řadou rozestavěných baráků, takže jsme to tehdy bez úspěchu objížděli jak moulové z různých stran snad hodinu a nakonec nezbylo, než to trapně odpískat. Dokonce ani průzkum mapy nepomohl - prostě jako by byl ten lesík zakletej... Jenomže mě pořád lákal. Koukal jsem na něj den co den při cestě do práce a stále si tak pro sebe říkal :" jednou se tam dostanu !!" No a tento víkend se to konečně podařilo. Tatíkovi se v sobotu nějak nikam nechtělo a tak - nevím, co mě to napadlo, že když teda jdu sám, tak zas zkusím ten svůj lesíček. I vzal jsem to od těch baráků, co byly tehdy při prvním pokusu jen velikým oploceným staveništěm a ejhle - mezi teď už dostavěnýma barákama najednou vede silnice až těsně k lesu navíc zakončená parkovištěm. Tak zaparkuju, radostně tam vběhnu, mávám hodinu, dvě... a až na jeden blbej komunistickej desetník a hrst mysliveckých patron naprosto nic, co by stálo za řeč. No fakt jsem měl těžce po náladě (teda ne že bych automaticky očekával co pár kroků stříbrňák, ale přeci jen nemít po dvou hoďkách vůbec nic...) Naštěstí jsem při tom marným mávání nechtěně vylezl po svahu až nahoru na druhej konec lesíku a tam se na mě znenadání usmálo štěstí v podobě krásného, širokého a na kraťoučko pokoseného pole jeteliny, na němž navíc skoro nebyl žádný sníh. A tady se konečně začalo dařit. Postupně padlo pár koleček - potěšily hlavně dva deseti fillerky (první, co jsem kdy kopl), stříbrná grešlička a nějaké ty knoflíčky. Přitom jsem stačil prochodit jenom malej kousek políčka a jelikož už se začínalo stmívat, mazal jsem spokojeně domu s tím, že zejtra se pokračuje. Ráno vykouknu z okna a venku metr sněhu (chápejte my tady na slunném jihu nejsme na to bílé svinstvo dvakrát zvyklí a cokoli nad centimetr už je pro nás pomalu kalamita !! :D ). No chvilku jsem pravda váhal, ale pak mi to prostě nedalo, vyhnal jsem z postele i brblajícího tatíka a jelo se. Vzali jsme to rovnou na jetelinu a opět se celkem dařilo. Sice tentokrát nepadlo žádné stříbro, ale zadařil se mimo jiné pěknej reichspfennig, půlkrejcárek a taky zajímavá přezka. Příští víkend, jestli ten sníh aspoň trochu sleze, budem pokračovat !!! :)