Západní keltové (200 př. n. l.–0) – mince

Nejzazší kořeny Keltů sahají přinejmenším do období kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l.[1] (není tudíž pravdou, že postavili Stonehenge/Stonehenge se začal stavět v roce 1900 př. n. l.) a vznikli patrně splynutím několika předchozích kultur. Přestože není jisté, zda všechny kmeny měly stejný rasový původ, vyspěly postupně v etnikum s jednotným jazykem, kulturou a náboženstvím, nikdy však nevytvořili jednotný stát.

Jejich největší rozkvět nastal mezi 6. a 1. stoletím př. n. l. (laténská kultura). V 1. století př. n. l. podlehli Římanům a byli postupně asimilováni či vytlačeni do Skotska a Irska. Přijali křesťanství a vytvořili si na základě latinky vlastní písmo zvané ogham. Dodnes se v západní Evropě hovoří jazyky z keltské jazykové skupiny: velštinou, irštinou, skotskou gaelštinou a bretonštinou.

Nejasnosti okolo etnického původu dávných národů přineslo genetické inženýrství a zkoumání archeologických nálezů genetiky.

Informace o Keltech máme dnes prakticky ze dvou zdrojů:

1. z archeologických nálezů. Mnoho z nich bylo nalezeno i na území dnešní České republiky. Z nich se dnes dovídáme o dávné keltské kultuře a řemeslech, ale například i o platidle, kterým Keltům byly mince, takzvané duhovky.
2. z psaných textů. Je všeobecnou mýlkou, že keltští druidi, tedy tehdejší duchovní, zakazovali jakékoliv psaní. To se ve skutečnosti týkalo pouze náboženských záležitostí. Důvod byl ten, že co je psáno, z toho se rychle stane dogma a navíc si to vždy lze vysvětlit po svém.

Víme však, že římští kronikáři rozdělovali Kelty (neboli Galy) na tři větší seskupení. A sice na Galii předalpskou, která přejala módu nošení tógy (Římané ovládli v 2. století př. n. l.), na Galii zaalpskou (jih Francie a Španělsko), kterou ovládli roku 117 př. n. l., a konečně na Galii vlasatou. Tu ovládl Gaius Iulius Caesar v prvním století před naším letopočtem. Z dobývání právě Vlasaté Galie je znám náčelník Vercingetorix, který Caesara v jedné bitvě dokonce porazil. Francouzi ho dodnes uctívají jako národního hrdinu.

Keltští druidové nebyli jen náboženskými představiteli, ale jednalo se o keltskou inteligenci. Některé římské prameny uvádí, že se na druida studovalo až 20 let. Byla to velmi vážená vrstva lidí. Každoročně se scházeli ke svým sněmům v Karnutském lese na území dnešní Francie. Druid Eduen Diviciacos, keltský diplomat, byl dokonce jako jeden z mála cizinců přijat v Římském senátě, kam byl vpuštěn i se svým štítem a mečem. Druidové byli mezi kelty natolik vážení, že druid mohl pouhým vstoupením na bojiště ukončit probíhající bitvu.