Zlatý poklad odsunutého fabrikanta – 3. díl

Zase volá pan Pikl... Ach jo, už je mi to blbý, takhle dokola odmítat. Ale musím, naštval mě… "Tak vezmeš mu to?" málem rozkázala Péťa. "Hele, on to myslí dobře, měl bys za ním zajet. Víš jakej je a na tobě mu záleží.".

Ok. Vzal jsem to. "Nazdáááár Romaně, tak jak žiješ? No hele, já na tebe pořád myslím, to víš, ale furt nějaká práce na baráku, tadyhle maluju kuchyň, no už to bude asi poslední malování, mám to za pár... No ne, jasně, dělám si srandu, ale to víš, je mi přes sedmdesát. No proč volám...".

Tak já už fakt nevím. Skoro rok čekám, až tam spolu vlítnem. Pořád neměl čas, nějaká práce, pak bylo moc horko, jindy moc zima, prší, sněží... A najednou pan Pikl píše smsky a volá, kdy tam jako půjdem a že má teď konečně čas. Jenže ze mně už to vyprchalo. To nadšení. Navíc ta situace kolem žvanění... Stokrát jsem mu říkal: "Pojďte, než tam někdo vleze. A hlavně to nikomu neříkejte!" Jenže marně. Pan Pikl je akurátní a chce mít všechno v cajku a legální. Pozemek patří místnímu zemědělci, tak se za ním byl zeptat, jestli tam můžeme kopat. No, samozřejmě, že se rozkecal…

Před rokem jsem se cítil poctěn; opravdu dlouho trvalo, než mě vzal a než mi začal věřit. Pan Pikl se v životě už mockrát spálil a málokoho si pustí k tělu. Asi se mu líbilo, že mám o historii kraje skutečný zájem a nejde mi o kšefty s pohledama, na kterých prodělal doslova barák. A tak se po čase, který jsme většinou trávili na rybách, svěřil s tím fabrikantským pokladem. Myslel jsem, že jsem jediný, komu to přesné místo kdy řekl. Měli jsme dohodu a já ji splnil. Nešel jsem tam bez něj, chtěl jsem to prožít s ním. Takhle je to fér. Ale on dohodu porušil a místo prozradil Faltynovi, tomu zemědělci. A zrovna takovýmu volovi…

Faltyn je klasický případ z devadesátých let. Před revolucí dělal traktoristu v družstvu, po převratu dostal pozemky v restituci, dal se na podnikání a málem zkrachoval. Pak přišla doba dotací a začalo se mu dařit. Dneska vlastní pozemky široko daleko. Nos mu narostl málem až na to nablejskaný temeno, svůj stav dává okázale najevo a nikdo ho tu nemá rád. Když za ním přijde hledač, pošle ho až tam, kam slunce nemůže a lékaře pustit nechcete. Není s tím člověkem kloudná řeč. Jenže tentokrát panu Piklovi vyšel vstříc. Samozřejmě pod podmínkou, že u toho bude taky. No a dobrák pan Pikl se nechal ukecat a kývnul mu na to. A to mě teda naštval…

Je mi jasný, že teď je to tak, že pan Pikl to beze mě v tom bordelu nenajde, zemědělec to nikomu dalšími neřekne, je to chamtivec a tak to zůstane jen mezi námi třemi. A ti dva teď potřebují, abych do toho šel s nimi. No, ale já poslední dobou neměl čas. Postavil jsem si hlavu. Maluju, pane Pikl, znáte to, kolem baráku je spousta práce…

A tak až dneska jsem mu telefon vzal. Byl rozrušený. Měl jsem se sbalit a okamžitě přijet k fabrice, že má nějakou novinku a musí mi to říct osobně. Když jsem vylezl z auta a vykročil k panu Piklovi, všiml jsem si opodál stojícího traktoru. Chtěl jsem to okamžitě otočit a zmizet, tohle jsem vážně nechtěl řešit ve třech, navíc zrovna s tímhle volem. Ale to už mě pan Pikl neurvale tahal za rukáv a vedl k rozbořené  zdi, překotně mluvil, ba skoro až křičel: „Tadyhle to, byl tam ten sklep… Ale je zasypanej a ta zeď, tam měl stát ten trezor a tak to všechno tady u tý zdi... A v tom sklepě…“.

„To už jsem všechno věděl, tak nač ten povyk pane Pikl?“ snažil jsem se o nenucený výraz a klidný tón, jakože mě ten jeho poklad už ani moc netankuje. Teprve teď jsem si všiml, že je bílej jako stěna.

„On tam totiž chtěl jít dřív…“ kývnul hlavou k suti pod tou rozbořenou zídkou. Okamžitě mi to docvaklo.

„Kdy proboha? Jak je tam dlouho? No dopr...“.

Roman Němec

Předchozí díly:

https://www.lovecpokladu.cz/home/zlaty-poklad-odsunuteho-fabrikanta-6856
https://www.lovecpokladu.cz/home/zlaty-poklad-odsunuteho-fabrikanta-2-dil-6857