Životní nález - dobrodružná pohádka pro hledače

Někde v jižní Americe rok 1960

---

Muž stál u zastávky autobusu, a opřený o sloup veřejného osvětlení předstíral, že čte noviny. Přitom si bedlivě prohlížel dům stojící na proti němu přes ulici. Nikdo by v tom hubeném, skoro až vychrtlém muži neviděl jednoho z nejúspěšnějších lovců válečných zločinců.

Na tom domě přitom nic zvláštního nebylo, šlo o jeden z mnoha domů v této ulici. Zahrada byla neudržovaná, omítka na domě místy oprýskaná. V oknech zažloutlé záclony a zatažené závěsy. Jediné, co by se dalo z tohoto pohledu vyčíst, bylo jen to, že obyvatel domu je silný kuřák a pramálo mu na pořádku, natož záclonách s nažloutlým odstínem záleží.

Ještě chvilku si dům prohlížel, ale už dávno měl spočítané, kolik lidí na tuhle akci bude potřebovat. Vše proběhne hladce, s ním dohromady stačí šest lidí. Čtyři půjdou dovnitř, jeden bude hlídat venku a v autě bude připravený řidič.

Osoba uvnitř domu, je tedy dnešní cíl únosu.

Ze spisu, který už znal nazpaměť ví, že je to nacistický fyzik, matematik a mystik. A taky to, že ke svým pokusům používal vězně. Odhadem na šestset. A taky to, že ani jediný z těch šestistovek nebožáků jeho pokusy nepřežil.

„Tuhle zrůdu musím dostat před soud,“ říkal si v duchu nespočetněkrát od doby, kdy se o něm dozvěděl a začal po něm pátrat. Teď už s jistotou ví, kde ta stvůra žije, za což vděčí místnímu informátorovi.

A s touto myšlenkou se otočil k domu zády a odešel do vedlejší ulice, kde na něj čekal vůz s řidičem.

Usedl do vozu a mlčel. Řidič na něj pohlédl s tázavým pohledem. Dlouze se zapřemýšlel, a aniž by se na řidiče podíval, řekl: „Dneska v noci“. Řidič přikývnul, nastartoval vůz a oba odjeli ulicí pryč.

Zatím  uvnitř v domě se shrbený muž skláněl nad podivným přístrojem, ke kterému vedla změť kabelů a drátů visících ze stropu. Kdesi v domě tiše vrněl motor naftového agregátu. Tou nejzajímavější částí přístroje byla věc na jeho vrcholu. Vypadalo to jako petrolejová lampa s matně černým kloboukem, pod nímž svítil jasně zeleným světlem krystal. Krystal se otáčel kolem své osy a podle lomu svých hran házel paprsky svého zeleného světla tu jasněji tu zase slaběji. Přesto svým jasem oslňoval místnost. Muž se zvedl od přístroje a přešel k oknu, aby se ujistil, zda je závěs řádně zatažený. Aby ani jediný paprsek neprošel oknem ven. Kdyby ho někdo v té chvíli viděl, spatřil by v jeho obličeji výraz šílence.

Současnost

---

Detektor už nějakou minutu nevydal žádný signál. Přejel si proto cívkou přes boty, na kterých jsou kovové cvoky. Z reproduktoru jednotky se ozvalo krátké zamručení. Je to dobré, funguje. Pokračoval v hledání dál, ale nic se nezměnilo. Stále bylo ticho. Kolem něj žádná stopa po tom, že by před ním někdo byl a kopal. Skoro až vzácnost najít takové místo. Bohužel až na to, že tu není nejmenší náznak, že by tu v zemi něco bylo.

Nabral směr k malé prohlubni, která ho zaujala. Pečlivě mával cívkou detektoru při jejím okraji. Vysoký tón, který se ozval, ho až překvapil. Několikrát nad místem ještě mávl, aby se ujistil, kde přibližně má začít kopat. Díky síle signálu věděl, že ta kovová věc či předmět nebude hluboko. Zaryl krumpáček do země a odhrnul nevelké množství hlíny. A zároveň s hlínou vytáhl ze země lesklý kroužek. Chvíli na něj nechápavě hleděl, než mu došlo, co ta věc je. Jakoby nevěřil vlastním očím, vzal kroužek do ruky a pomalu ho otáčel v rukách. Nejprve zahlédl runu, pak další a pak šklebící se lebku. Srdce mu zběsile bušilo. Náhle se tichem lesa rozkřičel nepříjemný zvuk. Ten nepřestával a naopak byl hlasitější a hlasitější.

Karel se s cuknutím probral a automaticky mávl rukou k nočnímu stolku, kde byl budík. Vypnul ho a pusou zabořenou v polštáři zaklel. „Sakra, byl to jen sen!“ Pomalu se posadil na postel. Rozespale mžoural na budík. Modré číslice ukazovaly 5:30, čas vstát a vyrazit si zahledat. Dnes to má dál než obvykle, proto to časné vstávání.

Sbalil se a po dvou hodinách jízdy dorazil na místo, které si vytipoval při studování map. Byl mile překvapen krásným lesem a pískovcovými skalami. Stará cesta klikatící se uprostřed toho všeho, směřující k státní hranici. Celé to kazilo jen blížící se ošklivé počasí. Snad si stihne slušně zahledat, než to přijde. To by vážně naštvalo trmácet se až sem a pak to zabalit.

Opět jižní Amerika rok 1960

---

Krátce po půlnoci vjela do ulice malá dodávka. Už na jejím začátku řidič vypnul světla a pak zahasl motor. Auto ještě chvilku setrvačností jelo a pak se zastavilo. Bylo ticho. Vystoupila pětice mužů, jen řidič až nápadně mladý, zůstal sedět za volantem. Čtyři se vydali k nejblíže stojícímu domu, pátý si zapálil cigaretu a postavil se k bočním dveřím dodávky. Čtveřice se rozdělila do dvojic. Dva se vydali k zadním dveřím domu, druzí dva k jeho přední časti. V ulici byl klid a ticho. Krom cvrčků a vzdáleného hukotu centra města, byl v ulici až nezvyklý klid. Ve dvojici před domem náš hubený muž čekal na jemné hvízdnutí. Znamení, že jeho lidé jsou na svém místě a že akce může začít.

Signálu se ovšem už nikdy nedočkal. Obří ohnivá koule v mohutném výbuchu doslova vypařila půl domu i s čtveřicí mužů u něj.

Stojícího muže u vozu tlaková vlna odhodila na bok dodávky. Náraz by tak silný, že ho na místě zabil. Řidič sedící za volantem, ten mladík, co byl na své úplně první misi, byl celý od krve. Střepiny ho zasáhly do obličeje a ramene. Krvácel z mnoha řezných ran. Střepy mu potrhaly pravou stranu tváře a dokonce ho připravili o oko. V šoku hleděl před sebe zbývajícím okem. V levém předním sloupku vozu byl zaseknutý černý kulatý předmět s dírou uprostřed.

Současnost

---

Déšť už bušil Karlovi pár minut do hlavy a ramenou. A podle tmavých mračen, které byly vidět skrze stromy, kam až to les dovolil, se to nemělo zlepšit. Dobrá nálada byla rázem pryč.

„No, nic. Dám si ještě chvilku a pak to zabalím,“ odtušil sám sobě a dal se do prozkoumávaní dalšího zajímavého místa, které se mu otevřelo mezi skalami. Cívka kopírovala terén sem a tam, ale žádný signál se neozýval. Karel zahledl před sebou větší kámen a určil si ho jako další cíl, ke kterému dojde. Ticho detektoru ho štvalo a přibývající déšť byl otravný. Cílový kámen se blížil ke kmitající cívce a těsně u paty kamene detektor vydal vysoký tón. Byl to nejasný tón a display detektoru přeskakoval z nízkých hodnot do vysokých a zpět. Karel klekl na jedno koleno a svým krumpáčkem chtěl odhrnout zeminu. Okamžitě narazil kov na kov. Rukou tedy shrnul jehličí a tenkou vrstvu prstě. Ležel před ním matně černý kulatý předmět s dírou uprostřed. Vzal ho do ruky a začal ho dokola čistit dlaní. Cítil kovově studený chlad a na to, že to nebylo nikterak velké, bylo to těžké. Začínal být zklamaný, předmět mu přišel až moc současný, dokud si nevšiml hlíny na některých místech povrchu. Měla tvar jemu tak povědomý a pak mu to došlo. Jsou to runy a dokonce i svastika. Hlína byla totiž vmáčknutá do míst, kde byly znaky vyryté. Zklamání se změnilo v zmatení. Nevěděl zda, je to žert nějakého kolegy hledače, co tu byl před ním. Nebo zda je předmět skutečně pravý, tedy dobový.

Prohlížel si ten zvláštní disk a hledal výrobní značku nebo něco, co by mu napovědělo, oč jde. Ale krom run nebylo na povrchu nic.

Pak si uvědomil další zvláštní věc: na povrchu nebyl nikde ani náznak koroze či poškození. Ještě chvilku obracel v ruce tu podivnou věc a pak jí dal do batohu. Přemýšlet nad tím můžu doma, ne tady na dešti. Řekl pro sebe a ještě nad místem nálezu zamával cívkou, ale už tu nic nebylo. Cestou k autu déšť už tak silný ještě přidal na své prudkosti. A něž k vozu došel, byl promoklý až na kůži.

O přibližně tři hodiny později, po řádně horké sprše a velkém hrnku kávy seděl Karel u svého pracovního stolu a koukal na umytý nález, který s ním sdílel před chvílí sprchu. Za oknem stále pršelo z ocelových mraků a v nejbližších hodinách a možná dnech jen tak nepřestane.

Karel otevřel šuplík, vytáhl lupu a přes její zvětšovací sklo začal svůj nález zkoumat. Nepřišel na nic, co už nezjistil, když tu věc vytáhl ze země. Hlodala v něm myšlenka, že je to novodobé, a že to je skutečně jen vtip od jiného kolegy hledače.

No, máme novou dobu, bude muset pomoc internet. A s touto větou na rtu sáhl pro telefon s fotoaparátem. Do deseti minut byly fotografie předmětu na známých a i méně známých hledačských serverech i facebookových stránkách.

V tu sumou chvíli, kdesi daleko od Karlova počítače, jiný o dost lepší počítač rozpoznal předmět na fotce. A předal tuto informaci dál.

O pár dní později Dolní Bavorsko

---

Od stolního počítače se zvedl mladý muž a vyběhl do patra domu. Zaklepal na dveře pokoje, ale niž počkal na svolení, vstoupil. Od pracovního stolu k němu s tázavým pohledem vzhledl starý muž.

„Dědo asi jsem to našel, to o čem jsi mě vyprávěl!“

Stařec ještě chvilku hleděl na mladíka, než mu došlo, co mu právě sdělil. S třesoucím se hlasem řekl jen jedno slovo: „Ukaž!“ A následoval mladíka do jeho pokoje.

Ještě než dosedl za mladíkův stůl, z monitoru na něj hleděl předmět, který viděl naposledy před sedmdesáti roky. V té době ho poprvé a naposledy držel v ruce, když ho nakládal do malého nákladního vozu. Přesto si ho pamatoval naprosto přesně. Ale nešlo ani tak o ten předmět, jako o to, co nakládal s ním.

Vytrhl se z myšlenky a zeptal se mladíka, kde se to našlo.

To nevím přesně, dědo, odpověděl, ale rychle dodal že ten server je z Čech.

Po týdnu vydatných dešťů

---

Karel seděl u počítače a své raní kávy. A v hlavě otázka, kam o následujícím víkendu vyrazit na hledání. Poslední dobou už neměl moc co vymyslet. Rozhodl se, že zabodne prst do mapy a tam pojede. Při jeho štěstí to bude prostředek řeky. A nebyl daleko od pravdy. Když prst zastavil po kroužení před monitorem. Sice uprostřed lesa, ale zároveň uprostřed mokřin. A ještě v chráněné oblasti.

Tak to ne, to nedám, nejsem sebevrah.

Odtrhl své soustředění od otázky kam jet a klikl na své oblíbené internetové stránky. Našel svůj příspěvek s nálezem. Za tu dobu, kdy ho tam vložil, tak jeho příspěvek zapadl do dlouhé řady dalších, které se tam objevovali po něm. Sjel až na diskusi pod ním, ale byla prázdná. To samé se opakovalo na všech podobných stránkách, kam nález dal. Zklamaně zavřel prohlížeč.

V ten moment zazvonil zvonek u dveří. Karel se nikdy neptal, kdo je ani, nekoukal do kukátka, aby zjistil, kdo je za dveřmi. Tentokrát to však byla chyba. Vzal za kliku, a když byly dveře ze čtvrtky otevřené, prudce proti němu vyrazili. Zasáhli ho přímo do obličeje. Okamžitě šel k zemi a do bezvědomí. Ze tmy ho probudila sprška vody. Rozostřeným zrakem mžoural na chlapa, co držel v ruce sklenici. Byl to urostlý mladík s atletickou postavou a blonďatou hřívou vlasů. Muž ustoupil z jeho zorného pole a přímo naproti němu seděl stařec. Měl pergamenově žlutou vrásčitou pokožku se stařeckýmy skvrnami. Hlava toho starce byla úplně bílá.

Stařec se ohledl na mladíka a něco mu řekl. Karel poznal hned němčinu, ale nerozuměl jí. Dva roky na základní škole, kdy jí měl mu z ní moc nedaly.

Najednou promluvil mladík anglicky a otočil se ke Karlovi. Této řeči rozuměl dobře.

Chceme od vás, abyste nás vzal na místo, kde jste našel tohle. A ukázal mu jeho vlastní nález, který před tím ležel na stole.

Karle koukal na mladíka a vřel v něm vztek. Nejen, že ho přepadli u něj doma, ale ještě mají drzost mu sahat na věci a dávat nějaké požadavky.

A co když řeknu ne, dostal ze sebe a upřeně se zadíval mladíkovi do tváře.

Ten se jen pousmál a zpod bundy vytáhl pistoli. V tu chvíli stařec stáhl mladíkovu ruku s pistolí a promluvil špatnou, leč srozumitelnou angličtinou.

„Pojďme se dohodnout, vy nám ukážete to místo. A potom vás necháme být. Za to vám ručím.“

„A co, když vás hned po tom nahlásím policii?“, odpověděl Karel první věc, co ho napadla.

Stařec pokýval hlavou a pokračoval stejným tonem jako před tím.

Věřte, že hned jak to uděláte, budeme už daleko. Na víc vám dám malý finanční obnos, abyste nebyl úplně škodný. Co vy na to?

Karel by rád řek ne, ovšem pistole v mladíkově ruce byla dost výmluvným argumentem, aby tak neudělal.

A tak spolu se strachem v něm převládl i ždibet zvědavosti. Protože s nálezem té kulaté věci přibývalo víc otázek než odpovědí. A to vlastně rozhodlo za něj, tak beze slova kývnul.

...

Mladík vedl Karla před dům a celou cestu po schodech mu tlačil hlaveň pistole na žebra. Přímo před vchodem stál vysoký Jeep s černými skly. Hrubě Karla natlačil do vozu, kde za volantem seděl další muž. Ten se při otvírání dveří otočil, v ruce měl též pistoli. Blonďák, co Karla nacpal do vozu, něco řekl ke svému společníkovi v němčině a zabouchl dveře. Muž za volantem ani nemrkl a jako socha, co drží stráž, mířil pistolí na Karla.

Po chvilce se mladík vrátil i se starcem. Pomohl mu nastoupit a Karel si všiml, že přinesl z jeho bytu jeho vlastní detektor. Automobil vyrazil v momentě, co byla posádka kompletní.

V lese

---

Notnou chvilku klopýtali lesem na místo nálezu, nikdo moc nemluvil. Ani cestou autem moc slov nepadlo, krom těch kudy jet. Jediné pozitivum bylo, že na Karla už nikdo nemířil. On věděl, že neuteče a oni to vlastně věděli také. Sáhnout pro zbraň trvá jen chvilku a toho si byl Karel vědom.

Byl už vidět kámen, u kterého disk nalezl a tak na něj své společníky upozornil.

Muž, co řídil Jeep, držel v ruce zvláštní detektor kovů. Karel už ho viděl na jedněch internetových stránkách. Tušil, že to bude pulzní detektor, ale nebyl si jistý. Mladík, co šel těsně za ním, mu vrazil do ruky jeho vlastní detektor a přikázal mu, ať začne hledat. Stařec si nejdříve pohlédl kámen u kterého byl disk nalezen, a pak si na něj s námahou sedl. Bylo vidět, že cesta lesem na něj byla moc.

Řidič už také propátrával okolí svým detektorem. A tak Karel zapnul svůj a promluvil na mladíka:

„Co hledáme?“

Ten jen odvětil, že ať hledá, že on už mu řekne.

Musely uběhnout hodiny, ale ani Karel ani řidič neměli byť jen jediný signál. Mladík už byl nervózní, a co chvíli se starcem prohodil cosi v němčině. A podle starcova tónu Karel poznal, že ho uklidňuje.

Pak už to na mladíkovu trpělivost bylo moc a opět vytáhl pistoli a zamířil na Karla.

„Doufám, že jste si z nás nedělal srandu a ve vašem vlastním zájmu jsme na tom správném místě?!“

Karel, aniž by věděl, kde se vněm vzala ta síla, se k mladíkovi otočil zády a promluvil na starce.

Dovedl jsem vás přesně na místo, kde jsem ten krám našel. Nevím, co po mě chcete. Co jste čekali, že tu bude nějaký poklad nebo co?

Stařec opět svým naprosto klidným hlasem odpověděl jen prosté: „Ano“.

Karel na něj hleděl s úžasem a otevřenými ústy, ale dalšího vysvětlení se mu nedostalo.

A pak se vše seběhlo tak rychle, že ústa ani nestačil zavřít.

Z křoví a skal kolem nich vystoupilo několik maskovaných mužů, řidiče i mladíka odzbrojili, spoutali a přes hlavu jim navlekly černé pytle. Dvojice mužů popadla starce v podpáždí a všichni tři spoutaní byli odvlečeni směrem, odkud Karel se svými únosci na místo přišel. Karel stál jak opařený. Přišlo mu, že je na místě sám. A že to vše byl opravdu jen sen. Pak se v jeho zorném poli objevil pohyb. Muž s ozbrojeným doprovodem dvou dalších maskovaných postav. Muž byl až nepatřičně oblečen do lesa. Dlouhý černý kabát, pod ním sako a černé kalhoty a drahé kožené boty, které by se lépe vyjímali na nějaké recepci, ale ne uprostřed lesa.

Byl střední výšky i přes rovné držení těla bylo vidět že je už pokročilého věku. Měl krátce střižené prošedivělé vlasy. Nejzajímavější ovšem byl obličej na pravé straně tváře několik jizev a přes pravé oko černá páska.

Karel nepromluvil a v jeho tváři byl stále výraz úžasu a nepochopení celé situace. Byl zmatený a jako před tím, v hlavě víc otázek než odpovědí.

Muž s páskou si prohlížel Karlův obličej. Pak plynulou angličtinou pronesl: „Asi byste rád věděl, co se tu stalo. Ale než vám odpovím či se pokusím odpovědět, tak vás musím upozornit, že co se tu stalo, zůstane jen mezi námi. A vlastně vás musím upozornit, že se vlastně nic nestalo. No, na víc, asi by vám to stejně nikdo nevěřil, co vám teď povím.

Předně už se nemusíte ničeho bát, jste v bezpečí. A pokud mne doprovodíte k vozu, který vás odveze domů, pokusím se vám říct, kdo byli ti tři, co vás unesli až sem.

Cestou domů

---

A tak se Karel dozvěděl, že ta povedená trojice je vlastně rodina. Děd, syn a vnuk. Že stařec ke koci války jako mladý člen Hitlerovy mládeže byl přiřazen se svojí skupinou na zvláštní práci. Zabalit věci jednoho vědeckého zařízení a naložit je na nákladní automobily.

Tomu vědeckému zařízení velel vysoko postavený člen NSDAP. Více než vědec to byl cvok a okultista. Byl jeden z té smetánky kolem nacistických špiček. Měl neomezený přístup ke všem zdrojům, o které si řekl. A proto, že ty nad ním měli také o kolečko na víc v hlavě, zdroje mu dopřávali.

Ten blázen věřil, že člověk, který se při výbuchu vypaří, tak se jeho duše dostane do jiné dimenze. Či že se dá duše polapit do krystalu. A tak při svých šílených pokusech nechal zabít možná stovky vězňů. A za tuhle práci si nechával platit zlatem. Nechtěl hotovost, ale zlato. Po válce se mu podařilo uprchnout a zmizet do jižní Ameriky. Kde ho sice vystopovali, ale už nedostali živého.

Trojlístek Karlových únosců šel právě po tom zlatě. A to jen proto, že stařec si při nakládání zlata všimnul, že v bedně je i ten Karlův podivný disk.

Tím, že ho Karel zveřejnil na internetu, se to vlastně všechno rozeběhlo. Trojice zatoužila po zlatě. A tým muže s páskou se dozvěděl, že se na světě objevila díky vyhledávacímu programu věc spojená s jedním dávným případem.

Když dorazilo auto před Karlův dům a Karel vystoupil, vytáhl muž s páskou přes oko z kapsy ten černý kotouč a na rozloučenou pronesl.

Tuhle věc si s dovolením ponechám. Mě kdysi málem zabila a vám krom způsobených potíží zároveň možná zachránila život. Dveře vozu se zavřely a než Karel stačil poděkovat, stál na chodníku náhle sám jen v ruce svíral svůj detektor.

O pět let dříve

---

Byly dva. Dva na jeden půjčený detektor. Oběma ani ne 14 let. Ten menší nesl polní lopatku, ten větší na zádech batoh a detektor jasné žluté barvy. V hlavě obou představy o hrncích zlata, které se vždy rozplynou s každým kopaným signálem. Hřebíky a pár sotva čitelných mincí, to byl výsledek půldenního kopání. Nadšení, to jim však nechybělo a nedovolilo vzdát se hned při prvním neúspěchu. Došli až pod skalní převisy, do malé zastrčené rokle. Průzkum pod skalami nepřinesl nic, ale na pár kroků od jedné pískovcové stěny měli jasný signál. Bohužel vykopaná věc je ani tentokrát nepotěšila. Kus kulatého černého kovu s dírou uprostřed, špinavého od hlíny. Opět nic blízkého jejich zájmu. Aniž si nález prohlédl, šoupl ho do batohu. Už dávno se dohodli, že větší kovové kusy vezmou do sběru. Průzkum rokle nic nepřinesl, a to ani dalších tří ramen podél staré lesní cesty. Drželi se jí dál, a jakmile přišel záhyb nebo další boční rokle, hned se jí vydali prozkoumat. Po pěti kilometrech se přiblížili k státní hranici. Další kilometr šli podél ní, než se jim otevřela podobná rokle souběžná s tou, po které šli k hranici. Vydali se jí tedy nazpátek. Opět zkoušeli štěstí pod převisy a za každým záhybem skal, který se před nimi ukázal. Dál a dál se stejnou smůlou jako do teď. Dalších pár minci a torz houbařských nožíků.

Dali si pauzu a přemítali kam dál. Ale jediné nač přišly, že se tudy vrátí domů. I když tahle rokle se stáčela dál a víc od té původní. Věděli, že si moc nezajdou, takových roklí je směrem od hranic na desítky.

Byly asi v půlce a se stejným výsledkem, když se rozhodli, že pro dnešek to stačí. Větší z dvojice shodil ze zad batoh. Sáhl do něj, vytáhl černý talíř, rozhlédl se po okolí. Uviděl velký kámen a talíř zasunul k jeho patě a nohou na něj přihrnul listí, hlínu a jehličí. „Tahat se s tím nebudeme, a když tak víme, kde to je,“ prohodil k menšímu. Ten přitakal a oba se vydali rychlou chůzí k domovu.

Vzdušnou čarou necelý kilometr od kamene s nechtěným nálezem. Hluboko v zemi, pod pomalu zasychajícím původním místem objevu černého kotouče se rozkládala malá dřevěná bedýnka. Kdyby do tak temného místa zasvítilo světlo, odrazilo by se v jasném žlutém kovu.