I to byl náš svět.
ŽIVOT V INTERNAČNÍM TÁBOŘE SVATOBOŘICE… II.
Kategorie: Války
Integrace Židů je zvláštní samostatnou kapitolou svatobořické internace. Samostatnou proto, že zde, na této ve srovnání s tisícovou masou ostatních internovaných malé skupině, se německý fašismus a zvěrstva gestápáků i samotného velitele lágru projevily se své otřesné nahotě. Zde na několika desítkách lidí si na slovácké vesnici dokazovali svou velkopanskou ideologii prostřednictvím svých zrůdných a nelidských představ a za pomoci válečných možností. Krutost, se kterou přistupovali k týrání lidí, si jistě nezadala s metodami likvidace, jak psychické, tak i fyzické, v jiných koncentračních táborech, které přímo vyhlazovaly statisíce či miliony lidí z naší planety. To ostatně potvrzují i přesuny a tzv. „nové umísťování“ těchto občanů mimo Svatobořice. Jejich kroky se navždy zastavily například v Terezíně či Osvětimi, a proto se již nevrátili a nenapsali nic jako svědectví o svatobořické části své golgoty.
Tuto skutečnost nanejvýš potvrzuje a umocňuje i to, že se o zvěrstvech na nich páchaných mohou psát již jen ti, kteří mezi svatobořickými hradbami přežili. Tím dali pamětníci svatobořického lágru důkaz o této kruté době.
Marie Böhmová: „Muži se ženami nesměli mluvit. Árijci se Židy také ne. Za to šel každý do márnice, když byl chycen. Nachytal – li velitel někoho kouřit, celý barák nedostal po celý den jíst. To bylo velmi často, tím se ušetřilo na jídle a velitel dostal pochvalu.“
Václav Seďa: „Po ubytování v baráku č. 13 byl venku nástup celého tábora a velitel nás poučoval, jaký pořádek zde musí být dodržen. Byla zde i stráž se psy. Čas šel dál a s nimi i různé události. Asi začátkem prosince byl večer poblíž baráku křik. Když jsme vyšli ven, viděli jsme, jak deset lidí táhlo a tlačilo velký železný vál po táboře a dozorce je křikem a bitím popoháněl. Byli to Židé.“
Věra Abrahámková: „Píši vzpomínku na neárijce, kteří tehdy, zejména v roce 1942, 1943, než byli postupně odvezeni, převelice ve Svatobořicích trpěli, více než my, týráni byli denně. Mnozí raději dobrovolně volili smrt hned na podzim roku 1942. Při kácení jedovatých křovin, stromů, se otrávili, čehož jsem byla svědkem, i když jména jsem zapomněla. Na důkaz posílám kresbu, která se pravděpodobně pro svoji originalitu dostala do židovského muzea. Na válec museli usednout silní, a ti ubožejší je pod velením Trunze táhli a tlačili. Nechci líčit drastické scény, když se německé panstvo bavilo třeba tím, že byl rozdělán oheň a neárijci přes něj v poklusu museli skákat. A když některá stará žena do ohně spadla, panstvo se jen chichotalo. Byli i jiné, ještě drastičtější zábavy německých mužů, o nichž se těžko píše.
Vlasta Babánková: „V dolním lágru byl barák obývaný Židy. Ti museli od rána až do pozdních večerních hodin pracovat při hladovce. Nedostali vůbec nic k jídlu. Stýkat jsme se s nimi nesměli, tak jsme nechávali chléb a jídlo na cestě, aby si ho mohli sebrat. Jezdilo tam za nimi brněnské gestapo, to pak pro ně bylo velmi zlé. Dělali jim prohlídky v baráku, kufry musely vynést ven, prázdné odhodit na další hromadu. Nic si nesměli nechat. Mužům zůstaly jen kalhoty a pumpky, bez prádla, horní tělo úplně nahé, a to mrzlo, až praštělo. Ženy také jen svršky bez prádla. Všem integrovaným dali gestapáci nástup a my všichni jsme se museli na to dívat, když je pak bičíkem tloukli. Toto s oblibou dělal gestapák Trunz, kterému jsme pak říkali rákoska.
Židé káceli stromy, řezali dřevo a vozili ho do kopce na vozíku, a tam ho rovnali do kůlny. Viděli jsme, jak jeden starý Žid nemohl stačit tempu, a tak bylo nařízeno dát jej do vozíku, zasypat ho dřívím, jet s ním nahoru, tam ho vysypali a zase ho naložili, a to se opakovalo celý den, až starého chudáka umučili. Později pak byli Židé odvlečeni do Terezína. Ve Svatobořicích jich hodně zemřelo.“
KUX, J.: Internační tábor Svatobořice
Archiv občanů Hodonínska
O hrůzách nacistických praktik vypráví i Jan Hála, jeho otec ing. Václav Hála byl vězněn v lágru v Bystřici u Benešova...
Nicméně otec byl, jako mnoho jiných Čechů s podobným osudem, poslán v létě 1944 do pracovního tábora s esesáckým vedením v Bystřici u Benešova. Spolu s ním se tam ocitli muži, kteří se rovněž nepodvolili naléhání úřadů a kteří se nerozvedli se svými židovskými manželkami anebo sami neměli ten správný rasový původ.
Když otec ještě žil někdy vzpomínal na spisovatele Františka Hrubína, s nímž prý byla velká legrace, stejně jako na pozdějšího režiséra Miloše Makovce, tehdy ještě neznámého herce Miloše Kopeckého či slavného zpěváka a herce Járu Pospíšila. Ten míval ve zvyku, když se skupina vracela z práce v nedalekém lomu, zpívat píseň: „Nemelem, nemelem …“, která se velmi líbila lesáckému dozorci Haschovi. Jeho častým povelem pak bývalo: „nemelem, nemelem…“, což Pospíšil rád plnil s neuctivým dovětkem na konci…, „na Haschu se vys…m“. Naštěstí se pánovitý zástupce vyšší rasy nikdy nedověděl překlad celého popěvku a naopak prý býval s uměleckým zpestřením spokojen.
Nespokojeni však byli esesáci s prvním pokusem pár vězňů, mezi nimiž byl i můj otec, o útěk z lágru. Ten se nezdařil a nakonec byl i zmlácen. Další pokus se však skupince zdařil a po pár týdnů se ukrývala v lesích, aby se pak ve dnech Květnové revoluce roku 1945 náhle objevil doma v Blatné. Jednou mi pak věnoval tlustou číšnickou šrajtofli, získanou nevím odkud, kterou si před lesáckým výpraskem vyztužil zadní kapsu kalhot, aby zmírnil výprask bejkovcem.
Když jsem se před třemi lety vypravil do Bystřice u Benešova, abych na vlastní oči spatřil někdejší esesácký lágr, nebyl jsem zprvu schopen zjistit u místních lidí, kde býval. Dokonce ani na městském úřadě mi nedokázali hned poradit, jen mne pak jakási starší paní nasměrovala na druhou stranu dráhy. A po dalším dotazování jsem opravdu za viaduktem po pár set metrech narazil na správné místo, kde však sídlila továrnička na výrobu dílů k automobilům Semby. Její mladý ředitel mně ochotně doprovodil na konec závodu, kde se dosud povalovalo pár betonových dílů, pozůstatků někdejšího lágru.
I když těch pár zbytků z někdejšího lágru jinému zúčastněnému člověku nic neříká, na mne zapůsobili strašně. V někom vzpomínky na nacistický protektorát již dávno pominuly, ve mně doposud zůstávají velmi čerstvé. Tak, jako vzpomínky na pevný charakter a statečnost mých nezapomenutelných rodičů.
Za poskytnutí informací děkujeme Blackovi
Článek je zařazen v kategoriích:
Komentáře
jo jsou to hrůzy, nechal bych to povinně číst ty mladé nácky
Nikdo nikdy se nedoví celou pravdu.Ale i to málo nahání hrůzu.
Děkuji za další díl článku. I když se mi dělala husí kůže. A nejhorší na tom je, že se podobný věci dějou na světě pořád.........
Naprostý souhlas s vlkem...
Zajímalo by mě Viky když zmiňuješ Fr. Hrubína z vyprávění p.Jana Hály jestli se F. Hrubín sešel s Kopeckým , Pospíšilem v Bystřici nebo ve Svatobořicích.Kopecký byl nasazen na práci i v lágru v Lešach , dnes voj. muzeum.
Frantu Hrubína jsem znal jako kluk dobře osobně .Denně jsem ho potkával při jeho procházkách okolo jeho chalupy.Občas si s námi dětmi povídal.Jednou jsem ho trefil nechtíc bramborou při našich bojových dětských hrátkách v místním JZD .To , že byl v lágru je pro mě novinkou.
to GeorgeTuma: Ten příspěvek, kde je zminén FR. Hrubín, mně poslal Blackovi...jsou to vzpomínky jeho otce, já jsem to jen připojila, jako zajímavost pod článek o internačním táboře Svatobořice...taky to nad ním příspěvkem píšu, že ing. Václav Hála byl vězněn v Bytřici u Benešova, aby se to nemíchalo se Svatobořicemi...Myslím, že ve Svatobořicích na 99% nebyl
viki: tedy to jste si dala přepisovat ten článek, děkuju!:-)
Je dobře, že tyhle vzpomínky nezapadnou, pokud se mi podaří získat ten deník, o kterém jsem psal v mailu, tak ještě něco pošlu.
M1976: myslím si, že drtivá většina těch nácíčků by vzhledem ke své inteligenci ten text ani nedočetla, natož, aby ho pochopili. Tam by uspělo jen obnovit Matthausen a strčit tyhle pitomce na měsíc dovnitř, aby okusili ten komfort...
Blackovi: bohužel máš pravdu jen z části. Většina těch fašounků je taková, jak píšeš, ale "šedé eminence" v pozadí neofašistických hnutí jsou většinou velice inteligentní a vlivné osoby. A bohužel způsob, jakým oficiální místa a média hovoří o obětech II sv. války, žene do skupiny pochybovačů i lidi, který s fašounama nemaj nic společnýho. Proto je moc dobře, že si někdo dá práci s takovýmhle článkem.
vlk: já tomu moc nevěřím - ty šedé eminence mi moc chytré ani schopné nepřipadají - rozhodně ne na neonáckovské scéně, to mi nebezpečnější přijde rudá chátra.
Jaké způsoby ofic. médií máš na mysli? Určitá míra zkreslení bude pořád a spolu se sklony k zapomínání a s dorůstáním dalších generací se po nějaké době 2. sv. válka přiřadí k válce třicetileté, nebo k bitvě u Kann... Na druhou stranu chytrý člověk si určitou míru kritičnosti a zdravého rozumu při přístupu k pramenům zachová vždycky
Blackovi: to já dík :) moc zajímavé, kdybyste něco našli, tak by to bylo super :)
To Blackovi: Jen nech bejt, oni ještě neonáckové pořádně nezačali. Ale je mezi nima jeden můj spolužák ze střední. Nadprůměrná inteligence, úžasná fyzická zdatnost a neschopnej taky nebyl. Ale o těch ostatních nevím. A rudejch já se nebojím.
Média dneska podávají informace o válečných útrapách jen jednoho národa a tím zvyšují nenávist vůči němu i u spousty jinak normálních lidí. Bohužel.
Otázkou je, k jakým pramenům budou mít lidi přístup. Já se na základce učil, že nás osvobodili jen rudoarmějci, naše dcera přišla s tím, že Prahu dobil Patton.... A že to bylo úplně jinak asi autoři učebnic nejsou ochotni připustit. Tak to dělám jako můj táta se mnou, říkám dětem pravdu aspoň doma, ještě jsem zažil pamětníky........
Děly se tu hrozné věci a je to opravdu hrůza :( ale také by mě Viki zajímalo jestli by jsi byla schopna napsat i o zvěrstvech které na našem obyvatelstvu páchala osvobozující rudá armáda ? bylo by to jistě zajímavé a pokud je pravda co jsem slyšel od mé babičky a pár starých lidí tak by jsme nejspíš měli husí kůži i z toho :( a tato připomínka v žádném případě neznamená že bych s kteroukoli stranou sympatizoval..
bobanx: existuje zajímavá kniha Hyeny od Jar. Pospíšila (dokonce jsou už dva díly - odkaz: http://www.cesky-dialog.net/clanek.php?idcl=1999&aidci=
Mám ten první a je to velice zajímavé čtení - primárně je to o protinacistickém odboji zejm. na Zlínsku, ale autor se věnuje i poválečné situaci. Tohle bych dal dětem jako povinnou školní četbu.
Hlavně ty pasáže, kde popisuje, jak velcí komunisté nejdřív do r. 40-41 prakticky spolupracovali s Gestapem a odmítali spolupráci s národním odbojem - mnozí z nich v tom pokračovali i nadále. Popisuje partyzány i ty "partyzány", kteří hlavně likvidovali ideové protivníky (tzn. němci před nimi byli v podstatě v bezpečí:-/). Zvlášť výživné jsou kapitoly odehrávající se krátce po osvobození - jak se najednou na poslední chvíli všichni snažili být velkými odbojáři a s rudou knížkou v kapse šli postřílet nějaké němce (nejlépe ženské a děti, případně ty, kteří věděli o jejich spolupráci s gestapem). Zajímavé jsou i pasáže o aktivitách partyzánů mjr. Murzina. Skutečně, to jsme si jako národ vystavili pěkné vysvědčení...
Blackovi dík to máš pravdu :) a stačí si přečíst zbabělce od Škvoreckého :)
to Bobanx: moje babička to taky zažila a vždycky říká, že Rusi byli horší jak Němci. Když šla přes naši obec rudá armáda, uvelebil se jeden důstojník u babičky v domku, zabral ložnici a vodil si tam děvky, pak jim pobral všecko co chtěl, i pradědovu novou javu, navíc jim všude skákaly vši...a pak mně ještě vyprávěla, jak byla naproti našeho domu zahrádka a tam dva stromy, a jak tam dováděli vojáci rudé armády na místních ženách...a moje druhá babička mně zas říkala, že v obci pobrali všechny budíky a jak začly zvonit, tak je hodili do škarpy, protože si mysleli, že jsou to bomby 
No je fakt, že znám chování osvoboditelských armád z vyprávění babičky (rudá armáda) a mámy (amíci) a taky dědova kamaráda z partyzánského oddílu (o němcích, vlasovcích, amících a rusech), děda padl 8.5.1945 v Praze, ale v lese byl skoro celou válku. A podle toho co říkal ten dědův kamarád, byli nejslušnější ti vlasovci. Jinak si v podstatě neměly ty armády co vyčítat. To s těmi budíky je určo pravda, protože mi vyprávěla babička jak nějakej Tatar z rudý armády sebral bochník chleba a budík si šoupnul do batohu. Jenže budík začal zvonit ještě na dvoře a milý osvoboditel hodil bágl na zem a vysypal do něj celej zásobník.
Tady u nás začalo povstání už 3 května a většina bojovníků se rekrutovala v Rakovníku z řad těch, co kolaborovali a věřejně se to vědělo. Partyzánský oddíl mého dědy se v té době probíjel ku Praze přes Beroun. Těžké boje prý ale svedli až v Praze s jednotkami SS. Ten dědovo kamarád vyprávěl co s SSmanama dělali, moc jim to teda nezávidím. Můj děda prej v tom zvlášť vynikal, mstil se za rodinu svojí sestry z Lidic. Taky něco vyprávěl o těžkém střetu s rudou armádou, ze kterého se nakonec vítězně dostali.
A situace po válce? Děs a hrůza. Babička vždycky říkala, že největší pořádek tu byl za němců.
Prostě to byla válka a to je vždycky svinstvo a od dob Napoleona to nejvíc odnáší civilní obyvatelstvo.
No nevím nevím. Židi jsou známí pohádkáři..
Přidat příspěvek
Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na tomto webu účet, zaregistrujte se.