ŽIVOT V INTERNAČNÍM TÁBOŘE SVATOBOŘICE…

I v Československu podobně jako v jiných okupovaných státech Evropy v době 2. světové války četná místa poznamenaná navždy nacistickou zlovůlí. Patří mezi ně i ta, kde němečtí okupanti vybudovali zařízení pro soustřeďování a likvidaci politických odpůrců a „rasově méněcenných“ občanů, místa, na nichž zřídili koncentrační tábory pro Židy a Romy, internační tábory….…

Nedávno jsem při malé expedici do naší zapomenuté knihovny objevila zajímavou knížku o internačním táboře ve Svatobořicích u Kyjova. Protože se jedná o místo vzdálené od mého bydliště jen několik kilometrů, docela mě přešel mráz po zádech. O existenci tohoto tábora jsem již věděla, ale možnost dozvědět se o něm víc, než jen z vyprávění, ve mně vyvolalo spící badatelské střevo. V pár řádcích se teď pokusím aspoň přiblížit každodenní život vězňů v tomto hrůzostrašném nacistickém zřízení.

Internační tábor ve Svatobořicích u Kyjova byl zřízen 17. září 1942. Stejně jako v mnohých případech v něm věznili příbuzné osob české národnosti, které za války uprchly do zahraničí. Formálně šlo o zřízení protektorátního ministerstva vnitra - generálního velitele neuniformované protektorátní policie, ve skutečnosti však šlo o zřízení gestapa, neboť o internování, propuštění, návštěvě internovaných aj. rozhodovala vedoucí úřadovna gestapa v Praze nebo v Brně. To vystihovala i razítka tábora, která vedle německé legendy „Internierungslager Swatoborzitz“ měla buď protektorátního českého lva, nebo říšskou orlici s hákovým křížem. Internační tábor ve Svatobořicích byl jediným svého druhu v okupovaných Čechách a Moravě. Měl dvě pobočky – v Lutíně (okres Olomouc) a v Bojkovicích (okres Uherské Hradiště).

Pracovní povinnost v táboře

Muži byli od počátku zaměstnáni přímo v táboře na stavbách nových baráků. Pro ženy však ze začátku mnoho pracovních příležitostí nebylo. Některé pracovaly v táborové kuchyni i v kuchyni četníků, uklízely kanceláře a četnické ubikace, byly zařazeny jako úřednice, pradleny či švadleny. Muži dále dělali dělnické práce, krmili prasata velitele, psy, pásli husy, čistili záchody, pracovali v prádelně a podobně. 8. března 1943 byla poslána první skupina mužů na práci do Kounicových kolejí v Brně, asi po měsících následovaly další.

Internovaní, kteří nebyli zaměstnáni v táboře, pracovali na stavbě železniční vlečky do továrny Sigmund – Chema v Lutíně (pobočka tábora, kam bylo odvezeno 100 – 160 mužů) A v Chemických a zbrojařských závodech v Boskovicích (druhá pobočka, v níž bylo 100 – 130 lidí). Pracovní nasazení do této zbrojovky schvaloval velitel svatobořického tábora. Ostatní práce mimo kmenový tábor vždy schvalovaly služebny gestapa v Brně, Praze, Olomouci či Jihlavě. I přesto, že byly zkoumány různé prameny archivních materiálů či obecná kronika v Bojkovicích, nepodařilo se získat žádné podrobnější údaje o svatobořických internovaných právě v této zbrojovce. Ani žádný z bývalých vězňů se na výzvu o sdělení svých zážitků nepřihlásil. Hlavním ředitelem závodu Chemische und Waffenwerke byl nacista ing. von Reimer. Postupně zde byla mezi zaměstnanci organizována různá sabotážní činnost, zaměřená zejména na snížení kvality – výbušnosti výrobků. V druhém pololetí 1942 byla, jak zaznamenává kronika ČSBS Bojkovice, zavedena výroba světelné munice a ručních granátů.

Ženy z tábora byly ponejvíce zaměstnané pletením do bot, tašek a čepic pro německé vojáky v obsazených východních oblastech a podobně. V pletárně, zvaná „culikárna“, pracovalo asi 200 žen. Ženy, které špatně chodily, pletly na barácích. Asi 130 žen bylo zaměstnáno v krejčovně. Pracovaly na čtyři směny po čtyřech hodinách. Šily pro potřebu internovaných nejen ve svatobořickém táboře a jeho pobočkách, ale i pro kárné tábory v Ostravě – Kunčicích, v Mladkově (okres Boskovice), v Břežanech, Mirošově, Plané nad Lužnicí, Plzni a Pardubicích, šily také pro sběrný tábor v Praze – Ruzyni a internační tábor pro Romy v Hodoníně a Kunštátu.

Ve Svatobořicích byl také pro tyto tábory ústřední sklad šatstva, prádla, zařízení, nádobí, slamníků apod. V prádelně pracovalo asi 300 osob (Romům musely prát Židovky), v kuchyni pomáhalo asi 30 internovaných, při stavebních pracích 15 – 20 osob, v zahradnictví 6 lidí. Další uklízeli, měli na starosti údržbu a podobné práce. V červnu 1944 byly internované ženy zařazeny do válečného průmyslu. Do Svatobořic byla převedena část výroby bojkovické zbrojovky. V „culíkárně“ zůstaly jen staré a nemocné ženy, ostatní se musely zaučit na výrobu granátů a zapalovačů.

Za práci byli internovaní odměňováni. V zemědělství měli nejnižší odměnu a to 1,10 K za hodinu, mladší děvčata měla 1 – 1,20 K a chlapci 1,50 K na hodinu (pracovali šest hodin denně), ženy měly 1,65 – 1,85 K a muži 2,37 – 2,75 K na hodinu. Vydělané peníze jim obhospodařovala správa tábora. Internovaní si z nich brali drobné výdaje na zdravotní potřeby, kuřivo, dřeváky, slaměné sandály apod. Zbývající peníze mohli posílat rodinám nebo známým.

Koncem dubna 1943 byli poprvé propuštěni na hospodářskou dovolenou zemědělci, aby mohli obdělávat pole. Po jejich návratu je však natrvalo poslali domů. V roce 1944 se zemědělské práce rozšířily na statky v Šardicích, Miloticích, Kelčanech a jinde. Jednalo se zejména o pomoc při sklizňových zemědělských pracích. Internovaní dostali 16. srpna 1944 i pracovní obuv. Mnohdy jim byl odměnou za odvedenou práci i mimořádný příděl potravy, nebo je mohli na poli navštívit příbuzní, když si to dokázali prostřednictvím četníků včas zorganizovat.

V dubnu 1944 přivezli do tábora několik mužů, kteří utekli z prací v Německu a byli zatčeni. Sem přijeli dostavovat další objekty tábora. Ženy dokonce v září 1944 jezdily do kyjovské nemocnice škubat husy pro raněné a nemocné německé vojáky. Koncem října se naskytlo opět několik pracovních příležitostí v zemědělství, což zlepšilo zásobovací situaci v táboře. Z Milotic dostali i mléko. V prádelně se praly italské uniformy z bojišť.

Volného času mezi pracovními povinnostmi využívali internovaní k rukodělným pracem. Ženy vyšívaly a pletly, muži například vyřezávali různé drobnosti ze dřeva či kostí, někteří malovali, psali verše, noty, písňové texty, prostě upomínky, které jim v pozdější době na svobodě připomínaly krutou dobu prožitou v lágru.

Zákazy

V dolní, mužské části tábora, která byla také pracovištěm, pulsoval život. Proto ženy usilovaly dostat se aspoň na chvíli do mužského lágru, proto byl zabedněný tunel přes silnici v táborové mluvě brzy pojmenován na „most povzdechů“. Styk mezi muži a ženami byl totiž hned od počátku přísně zakázán. Manželé byli ihned po příchodu odděleni, a potkali-li se někde náhodou, nesměli se ani pozdravit. Toto nařízení snášeli velmi těžce. Nepřísnější a nejnebezpečnější byl tento rozkaz:

„Přiblíží-li se někdo z vězňů k plotu, četník má bez vyzvání okamžitě střílet“.

Další zákaz se týkal čtení, zejména za velitele Kaisera bylo krutě trestáno přechovávání novin apod. Přesto se však, zejména zásluhou žen, které uklízely v četnických ubikacích, dostávaly informace z fronty mezi vězněné téměř pravidelně. V Lutíně mohli muži číst knihy, které jim zapůjčovala kniha Sigmund. Existoval rovněž zákaz psaní domů a příjem balíků, který byl později upraven tak, že internovaní mohli jednou za čtrnáct dní psát domů, a dokonce mohli dostávat balíky s jídlem či šatstvem do váhy 2 kg. Balíky musely rovněž projít cenzurou a zpočátku byly kontrolními orgány vykrádány, zpravidla v nich zůstával jen chléb. Cenzuře balíku byli přítomni „nejstarší“ baráků, kteří rovněž pomáhali při cenzuře dopisů. Muži později dostávali i kuřivo- pět cigaret na den.

Poté co do tábora přijely děti, bylo zakázáno oslovovat je příjmením. Tím mělo být zabráněné jejich navrácení do života. Mnohé děti si své příjmení po dvou letech opravdu nepamatovaly. Ostrá nařízení a zákazy se týkaly zejména styku s Židy.

Následkem každého, byť sebemenšího porušení pokynů, příkazů či zákazů bylo – zejména za Kaisera – nucené věznění v márnici. Tato chladná místnost bez jakéhokoliv zařízení, s děravou střechou, často hostila provinilce proti táborovému či domácímu řádu i několik dnů, které byly obzvláště v zimě velmi kruté. Vězeň měl zde možnost buď stát či sedět nebo ležet v rakvi, která zde byla připravena pro mrtvé. Márnice se stala specializovanou mučírnou tohoto tábora, jak fyzickou tak psychickou.

Pokračování příště….

KUX, J.: Internační tábor Svatobořice