Židovské zlato

Hledání pokladů je fenoménem pro nejednoho z nás. A zlato je kapitolou samo o sobě. Je to lákadlo všech lákadel. Tento žlutý kov, který obdivovali již naši dávní předci. Existuje však jeden druh zlata, který je „potříštěn“ krví a jehož hledání je koníčkem pro mnoho lidí. Už možná tušíte, že se jedná o židovské zlato. I když se píše rok 2008 a od druhé světové války uplynulo, již více než půlstoletí, neustále se na toto téma vedou diskuze.

O židovskou problematiku se zajímám už několik let. Pamatuju si, jak mně moje babička, co by malému dítku vyprávěla, co všechno za 2. světové války prožila. Byla jsem dítětem dost živým, a tak zaujmout moji pozornost na delší dobu bylo zcela nemožné, jedině babiččino vyprávění jsem vydržela poslouchat od začátku až dokonce bez vydání hlásky. Její příběhy se staly součástí mého dětství a ovlivnily i moji budoucnost. Když jsem potom měla číst Babičku od Boženy Němcové, jako povinnou četbu, nedokázala jsem číst déle než pět minut, protože na stolku ležena rozečtená kniha od Arnošta Lustiga. A tak to vydrželo až dodnes, sice už nemusím číst povinnou četbu, ale knihy o osudech Židů a vůbec o 2. světové válce se staly součástí mého života. Za tu dobu jsem viděla, slyšela a četla o zvěrstvech, které nacisté páchali na Židech už dost. Do určité doby jsem se domnívala, že už mě snad nemůže nic vyvést z míry, natož zaskočit. To jsem se, ale hluboce zmýlila. Když jsem slyšela, že jsou mezi námi takový, kteří přímo židovské zlato hledají a vůbec se za to nestydí, myslela jsem, že to snad ani není možné. Bohužel je =(

V roce 1934, kdy se Hitler dostal k moci, mělo Německo zlaté rezervy ve výši 55 milionů dolarů. Nacisté vymysleli řešení jim vlastní, zakázali německým občanům pod hrozbou trestu smrti, vyměňovat zlato za peníze. Do roku 1938 dokázali vydřít zlato za více než 100 milionů dolarů. Samozřejmě těmi občany se myslí Židé. Díky včlenění Rakouska do Německa, nahrabali nacisté za jeden měsíc 160 miliónů dolarů. Okupací Československa získali cca 35 miliónů dolarů. Do roku 1945 nakradli zlato ve výši asi 850 miliónů dolarů. V solném dole Kaiserode nedaleko německého města Merkem, bylo nalezeno zlato v hodnotě cca 240 miliónů dolarů.

Byly tam také pytle zlatých plomb, vytlučených ze zubů usmrcených židů.

Další zlato v hodnotě asi 440 miliónů dolarů bylo uloženo ve švýcarských bankách. Částečně jím financovaly nacistickou válečnou mašinérii. Část zlata byla odeslána přes Vatikán a iberské diktátory do Latinské Ameriky, kam po válce směřovalo při útěku hodně nacistů.

Před více než půlstoletím Spojenci rozdělili zlato ze švýcarských bank (cca 50 mil.) a také zlato nalezené v Kaiserode. Většinu zlata dostaly evropské ústřední banky a oběti nedostaly skoro nic. Komise pro zlato totiž uznávala jen dva druhy nacistického zlata: zlaté rezervy, náležející bankám, a zlaté plomby, zlato neidentifikovatelných obětí. Komise věděla, že existuje ještě třetí kategorie zlata - totiž zlato, jejichž majitelé ho museli nacistům odevzdat pod hrozbou smrti. Komise však existence tohoto třetího druhu zlata zamlčela. (všechny uváděné ceny zlata jsou v tehdejších cenách)

Na pozemcích bývalého koncentračního tábora Majdanek v Polsku zkoumají izraelští archeologové, o nichž se myslelo, že nic neskrývají. Archeologické nálezy ukazují, jak se Židé zuřivě snažili zakopat své osobní vlastnictví předtím, než byli zabiti v táborových plynových komorách. Předměty nemají vysokou finanční hodnotu, ale jejich hodnota jako lidského příběhu je nevyčíslitelná,? Prohlásil Jaron Svoraj, izraelský novinář, který proslul jako infiltrátor neonacistických skupin. Svoraj sbíral svědectví přeživších a zkoumal naleziště dva roky předtím, než se spojil s Američanem Mattem Mazerem. Ti společně za finanční podpory z USA od začátku podzimu zkoumají místo a natáčí dokumentární film. V tomto táboře zahynulo asi 235 tisíc lidí.

(zpráva z roku 2005)

Od těchto hrůzných událostí uplynulo již více než šedesát let, které se dají přirovnat k délce jednoho lidského života, a přesto se společnost dodnes nedokázala vyrovnat s otázkou holocaustu. Důvodem je možná i ožehavost této problematiky, proto si ji někdy přehazují organizace jako horký brambor.

Znám spoustu lidí, kteří říkají, že zabývat se historií je zbytečné, že stejně už nic nezměníme a lepší je žít současností. Neuvědomují si totiž, že historie je součástí budoucnosti a jenom Ti, kteří se dokážou z chyb poučit, můžou obstát v dalších zkouškách, které jim společnost dennodenně připravuje.

Jednou jsem už psala, že Hitler také začínal „nevinným“ projevem v hospodě a kam až to dotáhl, proč by se zas nemohl objevit podobný šílenec a zase se ujmout moci, když jsme tak „naivní“.