Zelené úterý

Již několik dní mají děti prázdniny a já si vzal dovolenou, abych byl s Kateřinou doma. Jenže, co doma – výlety, to jo, ale něco tomu chybělo – táhlo mě to do lesa. Na poslední akci, /která se moc nevyvedla/ jsem ztratil svá bezdrátová sluchátka a pak se mě u výtahu po cívce procházela Kateřina, protože se nudila, než dojel výtah. V tu chvíli jsem viděl rudě a potřeboval jsem vědět, zda je cívka funkční, či mám ten den totální smůlu. V pondělí jsem se tedy s Jindrou domluvil po mailech, že by bylo dobré někam vyrazit, prostě, využít super jarních dnů. Domluva zněla – úterý na osmou a pojede s námi kolega z UL Martin. Martina jsem poznal na společné archeo-akci, kterou pořádal Jindra.

Nastavil jsem budíka na půl sedmou, abych se v klidu připravil a pobalil věci. Nasnídal jsem se a došel pro auto, do kterého jsem následně veškerou výstroj naskládal. Po příjezdu na barák jsem chvilinku čekal na Jindru, než dorazil, ale to vůbec nevadilo. Po jeho příchodu jsme šli do kanceláře, kde jsme probírali tradiční postup kam se pojede a v kolik je návrat apod. Na chvilku přišla i Lucie, aby kondolovala za „mrtvá“ sluchátka. S humorem a se slovy „furt tahám něco z lesa – tak jsem taky něco do lesa daroval“, což bylo nadnesené, protože jsem je potratil na kapotě auta, ale v tu chvíli mě to přišlo vtipné. Poté nám popřála šťastný lov a odešla k sobě do kanceláře.  Mezitím se Jindrovi rozdrnčel telefon, kde mu Martin sdělil, že již dorazil a čeká dole u baráku. Došli jsme k autu, pozdravili se a vydali se v Martinově autě na lokalitu. Cestu jsem neznal a přímo na místě jsem byl poprvé – ale líbilo se mi tam. Sluníčko pralo, obloha bez mráčku – prostě krása.

Z parkoviště jsme se vydali mezi baráčky přímo do lesa a povídali si, aby nám cesta lépe ubíhala. Na rozcestí jsme se vydali tou „horší“ cestou, která byla rozbahněná od tajícího sněhu. Následně jsme z ní sešli a vydali se svahem směrem vzhůru. Vyšli jsme kopec a vysokého buku jsme postupně zapínali detektory a vysílačky. Rozešli jsme se a já popravdě nic moc neočekával, protože bez sluchátek to pro mne byla fakt velká změna. Ale štěstí stálo při mně a hned po pár desítkách metrů jsem měl signál. Hmm, koncové prskání mne přesvědčilo, že jde o železo, ale proč bych ho nekopal. První signál na nové lokalitě, mě neznámé – uvidím, jak mne překvapí. Jdu do toho, beru do ruky rýček a vyšlápnu si čtverec, který následně jen nadzvednu a koukám jak krtek na sluníčko – ona je tam šipka – a to lovecká, kterou jsem relativně nedávno našel o 40 kilometrů jinde a nyní je v regionálním muzeu součástí výstavy…  Náhoda. Radost mi polila po těle.

Nabírání nálezových okolností

Hlásím nález do vysílačky a sundávám batoh. Vyndám nádobíčko a začínám nabírat nálezová data. Mezitím dorazí Jindra s Martinem a slintají nad šipkou. Poté šipku vyjmu, dám do pytlíku a předávám nález Jindrovi.

Detail lovecké šipky

Pokračujeme dál a mě je jasné, že mám splněno. Domů nepůjdu s prázdnou. Kateřina si bude moct opět prohlédnout nález a sáhnout si na historii právě vyndanou ze země. Došli jsme do míst, kde se nacházel rybníček a jali se prohledat jeho blízké okolí, ale bohužel, nic zajímavého kromě pár šrotových a nezajímavých věcí se tam nenacházelo. Pokračovali jsme tedy dál a za hromadou kamení jsem měl najednou krásný signál. Říkám si, tvl. to je divný – krásný, čistý – to by byla náhoda, kdyby se zadařilo. Vždyť mám dnes vybráno – teď je řada na Jindrovi, nebo Martinovi – ale ten nahoře pro dnešní den rozhodl jinak.

Zaměřím si střed a rýčkem vyříznu čtverec v lesní zemině. Oči mám navrch hlavy a do vysílačky jen pípnu „Jindro, okamžitě sem – mám tu… kopí“. Odezva byla rychlá. Martin se ozval se slovy „si děláš prdel“. Během chvilky se naše trojice skláněla nad kopím a já opět nabíral nálezová data. Měl jsem šílenou radost, protože se jedná o celé kopí nepoškozené a navíc – moje první ! Rozhlédl jsem se a viděl radost i na Martinovi s Jindrou.

Nabírání nálezových okolností

Martinovi to nedalo a jak se prozkoumat blízké okolí a za chvilku hlásil nález železného srpu. Dnes bude dobrej lov, říkám si a ani jsem netušil, jak blízko budu pravdě.

Detail bronzového kopí

Trošku romantiky

Po kompletním zaměření a změření všech dat bylo kopí vyňato z hlíny, která mu poskytovala po dlouhá staletí jedinou ochranu. Opět jsme se rozešli a po chvíli, vlastně – asi 15 metrů od nálezu kopí nááádherný signál. Tak čistý, že by snad povinně jej měl slyšet na svém detektoru každý aspoň jedinkrát za život. Opatrně odkrývám půdu a asi ve 20ti centimetrech narážím dohledávanou na cíl – ale je to kámen. Čedič. Dohledávačka reagovala na čedič a já byl v tu chvíli jak slepý bez hole. Je mě jasné, že toto sám nedám – je to větší a potřebuji pomoct. Svolávám tedy Jindru a Martina na svou pozici. Martin zabrousil dohledávanou a odtušil místo uložení. Domluvili jsme se tedy na postupném odkopávání asi v půlmetrovém kruhu od zaměřeného cíle. Museli jsme opravdu postupovat pomalu, abychom zachovali nálezová data. Zdálo se to nekonečné, ale po chvíli se na
nás začalo usmívat něco zeleného. Pro mne v tu chvíli nejasný tvar, ale to, že se jedná o něco z bronzu bylo jasné.  

Nálezový stav po odkopnutí zeminy

Na okolní odkryv jsme použili motyčku, ale na přímou očistu byl použit klasický postup – štětečkování. Chvilkami jsem musel i ležet na listí, abych si zajistil přístup na to správné místo, ale povedlo se. Postupný odkryv nás přesvědčil, že se jedná o více nástrojů. Takže depot. Můj již druhý depot v životě.  

Nabírání nálezových dat                                     Postupný odkryv bronzového depotu

Martin i Jindra pomáhali s odkrýváním a po chvíli bylo vidět, že se jedná o depot srpů. Z toho jsou čtyři kusy u sebe /snad byly kdysi svázané k sobě/ špičkou zapíchlé dolů a jeden je jakoby volně položen v horizontální poloze hned opřený o depot, což je patrné z následující fotografie.

Postupný odkryv depotu probíhal pomalu

Samotné vyjmutí tohoto depotu byla srdeční záležitost, aby se nic nepoškodilo, protože se jednalo o místo proložené čedičovými kameny. Po vyjmutí depotu a jeho přípravě k nafocení, Martin ještě
dohledávanou projel vzniklou díru a přesně v místě uložení tohoto depotu našel ještě spečenec z bronzu, který s depotem evidentně souvisí.

Detail srpu, který byl uložen mimo depotový svazek

Boční pohled                                                       Pohled shora /vlevo bronzový spečenec/

Tento depot jsme tedy po vyjmutí nafotili a zabalili do pytlíků. Nabuzen extrémním pocitem štěstí, které bylo fakt velké, dal jsem se do dalšího hledání. Prošli jsme s Martinem ještě pár stovek metrů pospolu a pak jsme se shodli na tom, že je čas sbalit věci, protože náš čas se chýlil ke konci. Martin musel být v 15 hodin v Ústí a my to respektovali. Zjistili jsme vysílačkou, kde se Jindra nachází a vydali se cestou zpět, která rychle ubíhala. Bodejť by né, vždyť dnešní den bude patřit mezi ty moje detektorářské dny, na které se nezapomíná. 

Přijeli jsme do Teplic a já šel ještě s Jindrou nahoru – naposled v klidu si dnešní nálezy přefotit a domluvit se na pátek, kdy příjdu s Katkou, aby si mohla prohlédnout a osahat, co táta našel a co jednou uvidí v muzeu.

Dnešní super den bych přál každému detoktoráři. Víc nemám co dodat, snad jen…  

Ať to pípá  Koiko  Tomio