Zápisky z deníku mého předka

Při nedávném úklidu sklepa jsem našel v malé truhle deník mého předka, který si vedl od konce první světové války. Po jeho smrti v deníku pokračoval můj pradědeček a po něm můj děda. Nechtěl jsem psát co se každý den dělo doslova tak jako v deníku. Řekl jsem si, že bude lepší když to udělám nějak zajímavější a poutavější. Celé dny jsem tento deník četl a zápisky jsem sepsal do jednoho příběhu. Pro začátek jsem si vybral rok 1945, když zapisoval můj dědeček.

25. Duben 1945

   Já, moje matka, sestra a soused čekáme až se to zlo, které se děje venku přežene. Všichni jsme ukryti v našem sklepě, není to sice super úkryt, ale účelu to postačí. Je tu tma a zima, v rohu místnosti sedí sestra, která svítí svíčkou, naši poslední svíčkou. Soused nás pořád utěšuje, že to dopadne dobře a nikomu se nic nestane. Jenže já už nejsem malé dítě, dobře vím, co se nám může stát. Pak najednou střelba utichla. Ovšem nikdo se neodvážil podívat nahoru. Ještě jsme tam seděli tak dobrých patnáct minut. Pak jsem vylezl nahoru, po celém domě jsem hledal otce, bohužel jsem ho nikde nenašel. Pak už zbývalo jen poslední, podívat se ven. Přistoupil jsem ke dveřím, zatlačil na kliku a dveře se pomalu otevřely. Ten pohled, který se mi naskytl, byl strašný, dům, který byl na protější ulici hořel. Udiveně jsem dělal malé krůčky, až jsem se dostal přímo na cestu. Lidi, které jsem znal, které jsem miloval, jsou už asi mrtví. Nemohl jsem se ubránit slzám.                  

Na tenhle den opravdu nezapomenu, ale naštěstí jsme to zvládli ve zdraví až na mého otce, který se stále nevracel. Můj bratr, kterému bylo šestnáct let, byl z toho úplně zdrcen. Při pohledu na jeho oči šel vidět strach a zoufalost. Matka nám říkala, že ho nemůžeme jít hledat, je pozdě večer, nemáme žádné světlo a venku by se našli ještě němci kteří, by nás mohli zabít – mýlila se, ne němci, ale naši osvoboditelé. Když jsem usínal a díval se na tyto zápisky nemohl jsem přestat myslet na otce, to on mi dal tento deník a řekl, že v něm mám pokračovat. Nemohl jsem stále sedět doma a čekat až se otec vrátí, musím ho jít hledat. Nenápadně jsem se dostal ven z domu a vydal jsem se k myslivně – tam se ukrylo nejvíce lidí. Dostat se k ní bylo ale obtížné, nic jsem neviděl, byla totiž velká tma.

V mém odhodlání mě držela pouze myšlenka na nás, na naši rodinu. Po cestě jsem si všiml jednoho domu, ze kterého se svítilo. Nenápadně jsem nahlédl dovnitř, byli tam rusové. Nejspíš se jim zachtělo nějakého jídla a pití, ale nechovali se moc hezky. Když se jeden z nich začal sápat po dívce, která tam bydlela, nemohl jsem uvěřit svým očím. Oni nás přece přišli zachránit… Proč tohle dělají? Chtěl jsem té dívce pomoct, ale když jsem si všiml, že na ni ten rus začal mířit zbraní, okamžitě jsem si to rozmyslel. Opitý člověk a zbraně, to není dobrá kombinace. Bylo mi té dívky líto, nemohl jsem nic dělat a nejsem hrdý na to, co jsem udělal já.

Touto větou končí zmínka v deníku pro tento den, následuje velká mezera. Další zmínka je až o tři dny později, otec, kterého tak hledal, nakonec našel mrtvého, zasáhla ho střepina od granátu…

Chtěl bych od vás čtenářů menší radu, měl bych pokračovat ve psaní deníku, abych zanechal budoucím generacím také něco?

Zvětšit

Stránka s fotkou

Zvětšit

Nějaká stránka