Záhadný odkaz v opuštěném domě dostává ostré detaily

Jakmile jsem přijel domů a v rychlosti se pochlubil mé drahé polovičce, aniž bych se najedl, honem jsem položil sešit k topeni. Jak zvolna roztával, ihned jsem papír zlehounka a opatrně osušoval. Po drahné chvíli deník zvenčí rozmrznul a mohl jsem začít s druhou fází, tedy vlastním vysoušením a otevíráním jednotlivých listů. Celý večer jsem nedočkavě stál u radiátoru, a opatrně se snažil deník uvolnit ze spárů ledu, vlhkosti a plísně. Každá nová stránka byla doslova jako očistec, přečetl jsem ji hned, ale potom jsem trpně čekal dalších třeba 15 minut, než se uvolnila nová. Dovedete si jistě představit to napětí...

Nakonec jsem se přeci jen dočkal! Po několika dlouhých hodinách jsem v ruce držel poměrně zachovalý sešit – deník. Tedy spíše „občasník“, dá-li se to tak říci. Sešit totiž nebyl psaný každodenně, ale porůznu, nahodile a vždy, když autor našel čas doplnit důležité informace. Lepší asi bude říkat  zápisník; tento výraz vystihuje sešit asi nejlépe. Nicméně, ihned vyvstávají otázky: Kdo byl jeho autorem? Kdy a kde se příběh odehrával, jaká byla vlastně cesta sešitu, než se dostal ke mě?

Zápisník začíná větou: „Naše cesta pěšky, když jsme byli zajatý“. Kdo byl ale zajatý? Proč? A kam vůbec ti zajatí šli? Rád bych, abyste prožili sled zápisníku stejně jako já. Proto nebudu jeho stránky přeskakovat, nebude-li to nezbytně nutné. Na začátek je nutno říci, že oni zajatí byli vojáci armády Rakouska-Uherska, kteří bojovali v bitvě u Tarnówa v prosinci 1914 proti ruským silám. Autorem zápisníku byl český voják, obyčejný mladý muž, jinoch, který musel narukovat a bojovat za císaře pána v oné Velké válce, která zbytečně vzala tolik lidských životů. Zápisník tedy letos bude mít přesně 100 let!

Než se dostaneme k samotné bitvě, kterou náš autor prodělal, musíme projít hned několik stránek zápisníku se záznamem cest. Již na první straně je detailně popsána trasa pochodu, který trval 15 dní. Za tu dobu urazili zajatí vojáci slušných 420 km. Nezdá se to jako mnoho, nenechme se však mýlit! Tehdejší cesty nebyly nijak ideální, místy byl terén jen stěží prostupný. Překonávat museli nejeden vysoký kopec a nejednu chladnou řeku a hustý les. Nejprve z Tarnówa do Radzivilova pěšky, posléze vlakem do Vjatky. Následně pěšky do Slobocke. Je uvedeno, že za první den ušli zajatci 35 verst. To je zhruba 37 kilometrů. Za jeden jediný den! Dorazili koncem ledna a tam zůstali až do jarních květnových dní. Další řádky zápisníku nás seznamují s tím, že v květnu šli opět pěšky do Vjatky, aby se potom lodí plavili do Orlova. Odtamtud se dostali až do Nerechty, kde zajatí vojáci robotovali.

V čem spočívala taková robota? Vojáci, kteří padli Rusům do zajetí, dělali různorodou činnost, dle nutnosti. Tu spravovali silnici, tam pomáhali při žních nebo výstavbě domů, obnově měst a vesnic. Přesouvali se po celém Rusku sem a tam, jak bylo zapotřebí. Nebudeme proto popisovat každý detail cesty, přeskočíme v příběhu několik stránek. Sami si můžete v mapách ověřit ty obrovské vzdálenosti, kudy všude táhli zajatci po ruské, ukrajinské ba i jiné zemi. Pro historiky je ovšem zajímavé sledovat cestu detailně popsanou, včetně přesných časových údajů a jiných drobností. I proto v obrazové části nic vynechávat nebudeme, na rozdíl od textové.

Po několika stránkách s popisy cest, se dostaneme k dalším zajímavým údajům. Zjišťujeme, že zápisník sepsal a příběhy v něm prodělal jistý Josef Meloun. Pátral jsem a dohledal, že se jednalo o vojína 11. LIR, 4. Ersatzkompagnie, tedy 11. zeměbraneckého pěšího pluku (Jičín) a pocházel ze vsi Tuchomi. Ta je dnes součástí obce Košík. Josef Meloun byl ročník 1891. V době, kdy narukoval, mu bylo tedy 23 let. Další obsah rukopisu naznačuje, že náš Josef možná měl již rodinu. Ještě v listopadu 1914 byl zřejmě buď v civilu nebo na výcviku v Jičíně. Následující výpověď, která je velmi literárně zdařilá, velmi barvitě líčí pro Josefa brzké události přímo z fronty. Přečtěme si tedy onen příběh a pokusme se vžít do role mladého muže, který musel do rukou vzít zbraň a bránit vlast, byť byla pod jhem rakouským...

Příběhem Josefa Melouna zjišťujeme, že ta hrozná válka nebyla jen o holých datech, jak je známe z dějepisu. Ale že ji krutě prožívali, v ní umírali a také přátele ztráceli lidé s opravdovými osudy, životy a city. Lidé, kteří doma měli své blízké. Přátele, rodiny, ženy a děti. A tito vojáci pro ně pokládali životy na bojištích, ztráceli své naděje a umírali s posledními vzpomínkami na blízké, jichž zraky nikdy více nespatří...  

V příštím díle se můžete těšit na další informace a příběhy z pera a ruky Josefa Melouna...