Záhadný Metodějův hrob

Metodějův hrob, jedno z nejzáhadnějších témat českých dějin. Pátrají po něm, jak amatérští badatelé, tak seriozní archeologové. Jako indicie při hledáni mohou sloužit dva dochované neurčité záznamy sepsané ve staroslověnštině nedlouho po Metodějovi smrti: V rukopise Žijte Metodika se dočteme: "Na rukou kněží pak zesnul 6. dne měsíce dubna v 3. indikci roku 6393 od stvoření světa… Uložili ho v kapitulním chrámu." Pokud jde o místo posledního odpočinku, poněkud konkrétnější je další rukopis Proložnoje žitije Konstantina i Mefodija: "… Leží pak ve velkém chrámu moravském po levé straně za oltářem svaté bohorodičky vloživ duši do rukou božích…"

Metodějův hrob byl dlouho umísťován na Velehrad. Současný Velehrad však nemá s tím velkomoravským nic společného. Přesto se hrob sv. Metoděje hledal nejčastěji právě v jeho širším okolí, zejména na jen pár kilometrů vzdáleném "hradisku sv. Klimenta", kde uprostřed valů z velkomoravské doby stály zříceniny svatoklimentského kostelíka. V roce 1700 ho na tomto místě hledal probošt velehradského kláštera Florián Nezorín, v roce 1724 hrabě Albert Kounic a pak mnoho dalších. Jejich hledáni však bylo neúspěšné.

Do hledání se v roce 1904 zapojil i osvětimanský farář Brázdil a poštovní úředník Robert Čechmánek s dalšími nadšenci. Po odkrytí základů sice starobylého, přesto však zřejmě nikoliv velkomoravského kostela našli na místě kosti a kousek zetlelého dřeva. To jim stačilo k tomu, aby prohlásili, že objevili hrob sv. Metoděje a část jeho biskupské berly.

Poté co odborníci nález prohlédli, dospěli k názoru, že kromě úlomků zvířecích kostí a kousku dřeva z rakve jde o pozůstatky nejméně čtyř lidí. Roku 1958 pak Klimentku, jak se tomuto chřibskému kopci říká, zkoumal archeolog PhDr. Vladimír Ondruš a zjistil, že hrob s kosti objevené Robertem Čechmánkem patří do 14. století, kde zde stával klášter Augustiánů.

V okolí Osvětiman prováděla v roce 1926 výzkum i stupavská domkářka a lidová jasnovidka Klementina Maštalířová. 24. června 1932 na už zmíněných hrobech, kterým se říká U Metuda, našli najatí kopáči Metodějův náhrobek a nápisem: S ARČIBIS METODĚEI PROS ZA NAS U BOHA a s rytinou mitry. Samotné Metodějovy pozůstatky tam však nebyly. Maštalířová ovšem tvrdila, že tam budou, jen se musí kopat hlouběji; Metodějovi po boku prý dokonce leží ostatky sv. Ludvíka. To už byl kolem kopání u Osvětiman docela slušný rozruch, rozdmýchávaný novináři. Zatímco odborníci se k objevu stavěli skepticky, neboť terén v místě nálezu byl na první pohled sterilní a člověkem nedotčený, z dalekého okolí se sem scházely tisíce prostých poutníků, ze zvědavosti i v prosté víře. Kopáči vyhloubili jámu, hlubokou 22 metrů a narazili na spodní vodu. Hrob nikde. Začali proto jámu rozšiřovat a při té příležitosti našli další náhrobní kámen, rozbitý na několik kusů. A poutníci přicházeli a obchod kvetl. Prodávaly se fotografie kamenů, vybíraly se příspěvky, své stánky tu měly desítky kramářů a výčepníků. Pochybovat o pravosti nálezů nebylo radno. A přece byly falešné.

Přední moravský archeolog docent Zdeněk Klanica se domnívá, že hrob svatého Metoděje byl už nalezen. Vydal dokonce knihu s názvem: »Tajemství hrobu moravského arcibiskupa Metoděje«. Autor si dokonce dokládá, že hrob byl po arcibiskupově smrti několikrát otevřen a tělo sv. Metoděje odneseno. Z tělesných ostatků se v hrobě zachovala pouze loketní kost muže. Ležela na zvláštním železném předmětu, který byl dříve považován za meč, a proto hrobu nebyla věnována patřičná pozornost. Metodějův hrob se hledal jinde.

Dr. Z. Klanica považuje za nejpravděpodobnější, že sborový chrám – největší moravský – musel být v centru velkomoravského státu, a to byl dnešní areál Mikulčic u Hodonína. Tam bylo objeveno také nejvíc církevních i jiných významných staveb z 9. století. Autor vede ve své knize čtenáře po stopách života svatého Metoděje a podává i přehled usilovného pátrání po údajném jeho hrobu. V této souvislosti několikrát zdůrazňuje, že velkomoravský arcibiskup – podobně prý jako biskupové západní „musel být ozbrojen“, „nemohl se nezúčastnit válečných tažení, které byly na denním pořádku“ a že ostatně před přijetím mnišství byl sám významným státním a politickým činitelem v Byzanci.

Iniciativy po druhé světové válce

Komunismus po druhé světové válce se stavěl násilně proti všemu, co jsme označili jako velehradskou myšlenku. Z druhé strany situace Ruska v politickém dění dala příležitost, že se na světových univerzitách rozmnožily katedry profesorů slavistiky a ti pořádali mezinárodní setkání. Cyrilometodějský ráz měl jen jeden sjezd: v Salcburku roku 1963, organizovaný maďarským Slovákem Zagibou. Byla tam i úřední delegace z Československa, chovala se slušně a informovala o vykopávkách na Velehradě. Rozvířila se tam zase otázka Metodějova hrobu, ovšem bezvýsledně. Naopak dospělo se úspěšně k nalezení římských ostatků sv. Cyrila. Na tom měl hlavní zásluhy P. Boyle, dominikán od sv. Klimenta v Římě. Nalezené ostatky vložil do schránky, připravené Nepomucenem, do oltáře v horní kapli papež Pavel VI., který tomu faktu přikládal důležitost. Zapůsobila na něj velká pouť z Československa, která se uskutečnila nečekaně za Dubčeka právě ke 14. únoru. Druhou římskou iniciativou se staly roční společné mše slovanských kolejí u sv. Klimenta 14. února. Iniciátorem této akce byl P. Olšr z Orientálního ústavu jako pozůstalý vedoucí velehradské Jednoty a postulátor blahořečení Stojana.

Podle odborníků by debatu o tom, kde leží ostatky Metoděje, mohly rozkrýt pouze další vykopávky, popřípadě zdokonalení výzkumů DNA.

Bauer, J.: ZÁHADY ČESKÝCH DĚJIN II., internet, viky

Artefakty z této doby můžete hledat pomocí našich detektorů kovu.