Za ostatky Tety Ju část. 1 - Hledačský příběh

Josef Ploužil právě vyšel z lesa, když zaslechl zvuk blížícího se letadla. Na tom nebylo nic neobvyklého, v tomto případě však zpozorněl. Motor přetížením téměř kvílel, a navíc se zdálo, že jeho chod není úplně stabilní. Josef zvědavě zvedl hlavu. Před sebou spatřil nepříliš vysoko letící stroj. Přiložil k očím dalekohled. Okamžitě poznal nezaměnitelnou siluetu 3motorového Junkersu JU 52. Ze 2 motorů se kouřilo, ten třetí evidentně mlel z posledního.

Letoun se náhle stočil vlevo a pak se pomalu, jakoby neochotně, vracel do původního směru. Nevypadalo to na pilotův záměr, naopak se zdálo, že kromě s motory má letadlo problém i s řízením. Hm, tenhle Skopčák asi do cíle nedoletí, pomyslel si Josef s očima upřenýma k obloze.

Škyt. Prásk. Z posledního běžícího motoru se vyvalil oblak tmavého kouře. Téměř vzápětí se motor zastavil. Josef s napětím očekával, co bude následovat. Nyní už bez dalekohledu pozoroval těžce poškozený, patrně neovladatelný dopravní letoun, jak se blíží k vesnici a doufal, že nespadne nikomu na barák.

Na levé straně trupu se otevřela dvířka. Objevila se v nich jakási postava, která se vzápětí vrhla ven. Josef zůstal pohledem viset na dvířkách, neboť očekával, že jimi opustí letadlo i ostatní členové posádky. Vteřiny ubíhaly, ovšem k Josefově překvapení se nikdo další neobjevil. Patrně byli napadeni palbou a odnesly to nejen motory, ale i část lidí na palubě, usoudil. Pak začal zrakem pátrat po tom, kdo vyskočil. Nikde ho ale neviděl. Zmateně se rozhlížel po obloze. Nic. To není... Mimoděk se mu sevřelo hrdlo, když si uvědomil jediné možné vysvětlení: neotevřený padák.

Junkers tiše proletěl nad zkoprnělým Josefem a přejel po něm svým stínem. To Josefa probralo. Otočil hlavu za letadlem. Na to, že ho nejspíš už nikdo neřídil, se pohybovalo podivuhodně klidně. Klesalo. Josef se zatajeným dechem pozoroval, jak stroj klouzavým letem směřuje k nedalekému pásmu zalesněných kopců. Jako zázrakem překonal nízký hřeben a vzápětí zmizel Josefovi z dohledu.

Zvláštní okamžik. Nikde žádný padák, nikde žádné letadlo. Josef si málem připadal, jakoby se mu to jen zdálo. Po chvíli uslyšel tlumenou ránu.

Podzim 2015, Česká republika, jihozápadně od Prahy

Antonín Ploužil se v podřepu opřel o strom a zapálil si. Zamyšleně pozoroval hořící konec cigarety. Připomínal mu miniaturu zapadajícího slunce. Je to jen pár okamžiků, co skončilo své nádherné rudo‑oranžové představení a definitivně zmizelo za obzor.

Ještě párkrát potáhl, pak pečlivě uhasil oharek. Poslední zbytky světla se nezastavitelně rozplývaly mezi stromy. Zase půjdu zpátky potmě, povzdechl si. Pokaždé si naplánoval, že to zabalí o něco dříve, ale vždy to skončilo stejně - když si vyrazil s detektorem, nehledě na plány se nakonec snažil využít čas co nejvíce.

Nebyl tu dnes poprvé. A ani naposled. Opět totiž nenašel nic, tedy přesněji řečeno nic z toho, co hledal. Za tyhle výpravy může jeho děda, vlastně příběh, který mu jako klukovi vyprávěl. Tonda si dobře vzpomínal na příjemně mrazivé vzrušení, které přitom pociťoval. Mohl příběh poslouchat znovu a znovu, nikdy se mu neomrzel. Postupem času zjistil, že stejně na něj účinkují i další podobné příběhy, ale tenhle byl první. A místo děje bylo nadosah.

Zabrán do nostalgických vzpomínek si Tonda v duchu připomněl základní body té historie. Koncem druhé světové války se nedaleko jejich vesnice zřítilo v zalesněných kopcích německé letadlo. Podle dědy to byl Junkers JU 52, legendární stroj přezívaný dobrácky „Teta Ju“. Pilot těsně před tím, než letadlo spadlo, vyskočil, ale neotevřel se mu padák. Děda povídal, že se nejednalo o pěkný pohled. Tělo oděné v šedé uniformě vysokého důstojníka SS bylo „na kaši“, údy zkroucené do nepřirozených poloh, jako by se jednalo o hadrového panáka. Volný pád z několikasetmetrové výšky holt nezvládne ani nadřazená rasa, ušklíbl se při té vzpomínce v duchu Tonda. Pilota pohřbili na místním hřbitově. Náhrobek neměl, ale děda Tondovi kdysi ukázal místo, kde leží. Ovšem s místem dopadu letadla to byla jiná. Z vesnice nebylo přímo vidět, vědělo se jen, že to bylo někde za prvním horským hřebenem. K havárii došlo v podvečer. Jako první se děda vydal k místu, kde skončil pilot. Než se všechno vyřídilo, padla tma. Tehdy nebylo rozumné chodit v noci po lesích, a tak se děda se sousedy domluvili, že se k vraku vydají druhý den. Beztak měli za to, že v letadle už nikdo živý nebyl, a pokud ano, tak havárii stejně nepřežil. Nad ránem ale nečekaně začala lokální spojenecká ofenziva. Zvuky dělostřelecké přípravy všechny spolehlivě zahnaly do sklepů, o nějakém producírování se po lese nemohla být ani řeč. Posléze přes jejich vesnici přešla fronta. Po tolika letech okupace se opět mohli svobodně nadechnout. Slavilo se několik dní, společně i každý po svém. Pak omamný pocit štěstí postupně ustoupil kocovině. Jakmile odezněla, vzpomněli si na zřícené letadlo. Dědou vedená skupina se vydala směrem, který ukázal. Překonali hřeben a utvořili rojnici. Procházeli zalesněné svahy jeden za druhým, ale letadlo nebylo k nalezení. A co bylo opravdu zvláštní, nikde nenarazili ani na sebemenší stopu havárie. Žádné polámané nebo ohořelé stromy, nic takového, všude jen netknutý les. Málem měli dědu za lháře, ale pilot, kterého pohřbili, byl pádným důkazem, že si to nevymyslel. Pátrací akce trvala několik dnů. Nikam však nevedla. Neuměli si to vysvětlit a nakonec na celou záležitost rezignovali. Pátrání se ještě několikrát opakovalo. Prováděli ho příslušníci Revoluční gardy a později i orgány obnoveného státu. Marně, vrak letadla se nalézt nepodařilo. Na konci války postupovali z jedné strany Spojenci a z druhé Rusové. Němci se nacházeli v oblasti mezi nimi, v prostoru, který se neustále zužoval, až připomínal něco jako koridor. Říkalo se, že někteří nacističtí pohlaváři se právě jím na poslední chvíli snažili uniknout z hroutící se Třetí říše. Stejná trasa se údajně používala i pro transporty nakradených majetků. To jsou ale jen povídačky. Narozdíl od dědova příběhu, usmál se v duchu Tonda.

Nepřehlédnutelným paradoxem té historie je, že ačkoli je skutečná, tak se s ní pojí veliký otazník. Co se stalo s letadlem? Kdysi dávno nedala tahle otázka Tondovi spát. Teď už to sice tolik neprožívá, ale tu otázku si pokládá stále.

Když Tonda jako kluk slyšel o letadle poprvé, hned si slíbil, že on bude tím, kdo jeho vrak najde. S dětskou naivitou se domníval, že se všichni prostě jen špatně dívali. Při klukovských hrách propátrávali ten terén s kamarády. Později, to už si dobře uvědomoval, že najít to, co hledá, představuje pořádný oříšek, chodil do těch míst na houby či na procházky se psem. Doufal, že během svých toulek narazí na něco, co ho navede na stopu, ale ničeho takového se nedočkal. Postupem času byla chuť navštěvovat ta místa menší a menší. Vlastně už skoro rezignoval, když se mu úplnou náhodou dostal do ruky jakýsi článek o detektorech kovů.

Nikdy předtím o těch zařízeních neslyšel, teď mu ale jejich existence vlila novou naději do žil. Nějakou dobu získával o problematice detektorů informace a pak si přes Lovce pokladů jeden přístroj koupil.

Tonda uvažoval takto. Letadlo tam někde spadlo, to je jasné. Proč se po něm nenašla už po pár dnech žádná stopa, vysvětlit nedokázal, nicméně měl za to, že tento detail možná neodpovídá skutečnosti, přičemž za to může faktor času, neboť chvíle, kdy mu o tom děda vyprávěl, a nehodu samotnou dělilo několik desítek let a lidská paměť bývá ošidná. Možná tam tedy nějaké stopy tehdy byly, ale letadlo rozhodně ne, takovou věc by děda nezapomněl. To s pátráním dalších skupin si už tak jistý nebyl. Vlastně si uměl docela dobře představit, že StB, ale i jiné „státotvorné“ složky, by eventuální nález letadla neváhaly utajit, kdyby to z nějakého důvodu považovaly za důležité. Ale i v takovém případě - v případě, že letadlo bylo nalezeno a jeho trosky odvezeny - by tam mělo něco zbýt, něco, co se zarylo do země nebo co odlétlo od místa dopadu tak daleko, že to uniklo pozornosti těch, co vrak likvidovali. Zkrátka, i kdyby tam už nenašel letadlo celé, pak by určitě mohl najít pár věcí, které tam po něm zůstaly. A k tomu hodlal použít svůj nový detektor kovů.

Tento nadějný scénář, který si v hlavě tak optimisticky vykreslil, už byl starý několik let. Ano, je to už pár roků, co Tonda plný naděje vyrazil na ta místa s detektorem poprvé. Za celou tu dobu nic. Tedy hromada odpadků to ano, ale pokud jde o letadlo, tak nic. Už dávno pochopil, že detektor není žádná kouzelná hůlka, pod jejímž dotykem se zem otevírá, aby ochotně vydala poklady, které střeží. Na fóru čítával, že hledání je relax, ale jemu přinášelo spíš stres. Nezajímaly ho totiž mince ani do zelené patiny zahalené kusy kovu. Měl jiný cíl a ten mu pořád unikal.

Dnes tedy další neúspěch. Byla tma a Tondu čekala už jen cesta domů. Normálně nosil detektor složený v batohu, aby nepoutal nežádoucí pozornost, ale teď - za tmy - podlehl lenosti, nerozložil přístroj a vzal ho, tak jak byl, do ruky.

Vyrazil. Tma mu nijak zvlášť nevadila - cestu dobře znal, vždyť už tu byl tolikrát. Vymotá se tady z toho jehličnatého pralesa a bude sestupovat svahem, až narazí na cestu. Ta bude nějakou dobu mírně klesat k za světla nevábně vyhlížejícímu rybníčku. Chvíli půjde po jeho břehu, pak se odpojí, aby - nyní dočasně změněná v pěšinu - obešla strmý sráz, načež znovu nakrátko sestoupí dolů. Za hrází prudce zahne vpravo a táhlým stoupáním se začne vzdalovat ze dna údolí. Na křižovatce lesních cest bude třeba uhnout vlevo. Tam opět klesající cesta obchází protáhlou ostrožnu, na jejímž konci kdysi stávalo nevelké hradiště. U starého zpola zhrouceného posedu je možné si cestu zkrátit strmou roklí, ale Tonda není rozhodnut, jestli tuto variantu zvolí, protože je tma a on nemá špatně prostupnou rokli dostatečně prozkoumanou, aby to mohl považovat za bezpečné. Na druhou stranu ho ovšem tlačí čas, takže se ještě uvidí. Za ostrožnou, ať už půjde roklí nebo ne, cesta kopíruje zlehka meandrující potůček. Po nějaké době se od něj odpojí, aby překročila nevysoký hřeben. Na jeho druhé straně brodem překročí další potok a hned za ním opustí les a vyústí do zpevněné cesty, kde na Tondu čeká jeho auto.

Nyní už kráčel svižným krokem po břehu rybníčku. Bylo po dešti, což v kombinaci s tmou způsobilo, že několikrát lehce uklouzl. Dostal se k úseku, kde břeh tvoří strmý svah a cesta se na pár desítek metrů změní v pěšinu, jež toto místo horem překonává. Tonda se začal škrábat vzhůru. Když se udýchaný ocitl na konci stoupání, ani se nezastavil, aby si odpočinul. S povzbuzujícím pocitem, že nejhorší místo má za sebou, hned pokračoval po vrstevnici dál. Směřoval ke klesání, kterým ho pěšina opět na chvíli přivede k rybníčku. Jenže tam nedošel.

Když přelézal menší mechem porostlý balvan, znovu uklouzl. Smekla se mu plně zatížená stojná noha. Volnou rukou se pokusil pád zachránit, balvan však byl příliš kluzký a on se z něho energicky svezl dolů. Bolestivě se při tom praštil do kolena. Nejhorší ale bylo, že jeho pád se nezastavil. Tonda se nekontrolovaně převaloval po strmém svahu pod balvanem. Byl pokrytý mokrým listím, což Tondu nijak nezpomalovalo, spíš naopak. Najednou mu z ruky vylétl detektor. V tom kalupu zmizel Tondovi ze zorného pole. Nyní, když měl obě ruce volné, se je pokoušel ze všech sil využít k zastavení pádu. Jak se Tonda pohyboval svahem, pod jeho tělem praskaly větvičky, přičemž se mu zdálo, že ve snaze získat nad pádem kontrolu si ulomil i pár nehtů. Už se téměř zastavil, když narazil na něco, co ho mírně vyhodilo do vzduchu. Po dopadu se ozvalo prasknutí. Ale tentokrát to větvička nebyla. Tonda zařval bolestí. Pohyb se naštěstí zastavil. S tváří zkřivenou bolestí se Tonda podíval na ruku zaklíněnou pod spadlým stromem. Ten pohled ho nenechal na pochybách, ruka byla zlomená.

Hlavou se mu prohnalo ironické BEZVA. Opatrně ruku uvolnil a vstal. Ze stromu, který ruku ještě před chvílí svíral, vztekle ukopl pahýl větve a použil ji jako improvizovanou dlahu. Málem při tom umřel bolestí. Pak bolest poněkud ustoupila a Tonda se začal rozhlížet, kde je detektor. Nikde ho neviděl, ale to vzhledem k panující tmě nebylo nic překvapivého. V rámci možností zahájil systematické prohledávání okolí. Detektor stále neměl, když se mu začalo dělat nevolno. Dost, ještě to tady s tebou sekne, pokáral se v duchu. Usoudil, že bude lepší dostat se odsud, nechat se ošetřit a vrátit se pro detektor za světla.

O necelý den později

Vybaven provizorní sádrou a důrazným doporučením lékaře být na ruku opatrný, drápal se Tonda vzhůru do místa, kde se včera takřka přizabil. Vypravil se pro detektor, který mu při krkolomném pádu vypadl z ruky a on ho pak v té proklaté tmě nedokázal najít. Že by ho někdo mezitím náhodou objevil a odnesl, toho se nebál. Místo se nacházelo dost hluboko v lese, takže potkat tam člověka bylo vzácné a od ztráty přístroje ještě neuběhl ani den. Obavy měl spíš z toho, jak detektor dopadl.

Konečně stanul nahoře. Pohlédl na balvan, kde včera všechno začalo, a pak obrátil zrak vpravo, směrem kterým padal. Spatřil prudký stromy porostlý svah, na něm roztroušené větší kameny, ulámané větve, několik pařezů a tam dole spadlý kmen. Kmen, který ho zastavil. Kmen, který mu zlomil ruku.

Pustil se do hledání detektoru. Trajektorie jeho pádu byla jasná, od balvanu přímo dolu. Přístroj se musel nacházet někde na ní, nebo v její blízkosti. Opatrně tedy sestupoval po linii pádu a při tom se rozhlížel vlevo i vpravo. Dostal se až k onomu ležícímu kmenu. Jak tam tak stál, uvědomil si, že včera vlastně měl pěkné štěstí. Jen 2 m za kmenem, který ho zastavil, se totiž svah měnil ve sráz, jenž ze značné výšky spadal v podstatě kolmo do rybníčku. Brrr, oklepal se při pomyšlení, co by se bývalo stalo, kdyby se přes okraj srázu v noci překulil.

Pak si uvědomil, že štěstí sice měl, ale detektor, ten stále nemá. Dobrá, budu tedy muset hledat na širší ploše, pomyslel si. Vlevo od linie pádu nyní začal doširoka roztaženou klikatou trajektorií stoupat vzhůru. Byl pečlivý. Nahlížel za každý větší šutr a pro jistotu i nadzvedával popadané větve. Nic. Stejným způsobem se pak po opačné straně linie pádu vracel dolů k ležícímu kmenu. NIC.

„To snad není pravda,“ ulevil si hlasitě Tonda.

Zoufale se podíval po propátraném svahu vzhůru. Nedával tomu velkou šanci na úspěch, ale rozhodl se, že svah prohledá ještě jednou. Když skončil, znovu se ocitl u spadlého stromu. Nemýlil se, detektor nikde.

Kde sakra jsi, chtělo se mu zakřičet. Zamyslel se. Pak s pocitem bezmocnosti a s žaludkem staženým úzkostí pomalu přistoupil k okraji srázu. Ne, neměl v úmyslu vrhnout se v zoufalství dolů, jen ho napadlo, že tam dole asi skončil detektor. Opatrně nahlédl přes okraj. Hluboko pod ním zela strnulá hladina rybníčku.

Tiše zaklel, když si uvědomil, že pokud tam detektor spadl, pak skončil pod vodou. Ale kde jinde by mohl být, vždyť tady nahoře už všechno opakovaně prohledal. Bohužel, pomyslel si rezignovaně, detektor musí být tam.

Fajn, probral se Tonda najednou z letargie, která ho po neradostném zjištění přepadla, holt budu muset detektor nějak vylovit. K místu, kam detektor spadl, nebyl přímý přístup. Bylo třeba dostat se k němu vodou, nejlépe z protějšího břehu. Tonda pohlédl na novotou svítící sádru na své ruce. To nepůjde, uvědomil si hned. Jenže detektor není okurka, které máčení v láku svědčí, a tak bylo třeba dostat ho z vody ven co nejdříve. Čekat na sundání sádry rozhodně nepřipadalo v úvahu.

Řešení bylo nasnadě. Obrátí se na svého kamaráda Láďu - detektoráře, který mu s pátráním po letadle pomáhal. Při představě, že musí vstoupit do té břečky, sice Láďa určitě nebude skákat radostí, nicméně Tonda nepochyboval, že to pro něj udělá. Koneckonců šlo o detektor, takže detektorář jistě pochopí, že oběti jsou namístě.

Druhý den dopoledne

Tonda s Láďou stanuli na břehu rybníčku, přímo proti místu, kde si Tonda před 2 dny zlomil ruku. Láďa se chystal ke vstupu do vody. Počasí už koupání nepřálo, a tak si s sebou vzal neopren, ve kterém jinak provozoval windsurfing. Na nohy si natahoval neoprenové boty. Doufal, že ho ochrání před případnými střepy či odhozenými konzervami, jež by se na dně mohly nacházet. Tak, ještě rukavice a je připraven.

Láďa rozhrnul rákosí a opatrně prostrčil levou nohu skrz žabincem pokrytou hladinu. Pak pravou. Okamžitě se zabořil po kotníky do bahna. Zavrávoral. Udělal krok, pak druhý. Odstrčil ve vodě levitující větev a pokračoval dál. Když byl ve vodě zhruba po pás, otočil se na Tondu, ve tváři kyselý úsměv.

„Obejdu to po břehu a postavím se na kraj srázu do místa, kde se mi to stalo, abys věděl, kde máš hledat,“ prohlásil Tonda spěšně a ze strachu, aby si to Láďa nerozmyslel, ihned vyrazil.

Láďu přestalo bavit vytahovat stále dokola nohy z bahna, a tak raději začal plavat. Zhruba v polovině zkusil nohou nahmátnout dno. Nepovedlo se mu to, ale o pár metrů dále už ano, takže ten rybníček byl docela mělký. To je dobře, pomyslel si Láďa, aspoň se při hledání detektoru nebudu muset potápět.

Mezitím Tonda dorazil na hranu srázu. Láďu měl dole jako na dlani. Úpěnlivě tiskl rty k sobě a držel hlavu vzhůru, aby se toho sajrajtu nenalokal. V zelené pokrývce hladiny se za ním táhla rozeklaná brázda.

Jo, Láďa je borec, pomyslel si Tonda, když tu scénu sledoval. „Máš u mě pivo,“ zahalekal na kamaráda.

Láďa otevřel ústa, aby Tondovi na tu skvělou zprávu odpověděl. Okamžitě se mu skrz zuby procedila všudypřítomná zelená havěť. „Do prdele,“ zaklel a začal kolem sebe plivat, aby se toho svinstva zbavil. „Za tohle nejmíň basu, kamaráde,“ zasýpal s hlavou zakloněnou tak, že to vypadalo, jako by si zlomil vaz.

Konečně se Láďa ocitl pod srázem. Začalo hledání. Voda tam sice byla hlubší než na druhé straně, ale i 4 m od břehu mu nesahala výš ne do půl hrudi - s hlavou pod hladinu tedy nemusel. Procházel se po dně a nohama propátrával svoje okolí. Začal u břehu a postupoval směrem do středu rybníčku, až tam, kde ho díky klesajícímu dnu voda nadnášela natolik, že systematický průzkum nebyl možný. Takto prohledal zhruba metr široký pás, pak se vrátil ke břehu a začal znovu o metr vedle.

Nahoře Tonda nervózně přecházel sem a tam. Jak přibývalo prohledaných pásů, začínal o správnosti svého závěru pochybovat. Před chvílí Láďa začal 5. pás a pořád nic. Tonda si mimoděk přejel rukou přes ústa. Vtom zaregistroval, že se Láďa dole zastavil. Tondovo srdce ho na chvíli napodobilo.

Láďova noha o něco zakopla. Bylo to podlouhlé, úzké. Detektor nebo větev? Kvůli noze obuté do neoprenu - takže v ní neměl dostatečný cit - si Láďa nemohl být jistý, ale zdálo se mu, že je to hladké. Na větev to tedy nevypadalo. Snažil se tu věc nohou podebrat. Na 3. pokus se mu to podařilo. Jak se objekt nadzdvihl ze dna, rychle po něm chmátl rukou.

Tonda sledoval, jak Láďa něco pod vodou okopává, pak rychle zajíždí rukou pod hladinu, zarazí se, načež strká pod hladinu i druhou ruku. „Láďo, co se děje,“ vyrazil ze sebe.

Láďa si byl jistý, že ví, co to našel, ale rozhodl se Tondu trochu napínat. Stále držel předmět pod hladinou a naoko soustředěně po něm přejížděl rukama.

„Láďo...“

Láďa dál mlčky prováděl svoje podvodní vyšetření, ale pak už to nevydržel. Pomalu otočil hlavu ke svému nervóznímu kamarádovi. „Tondo, ty bejku, něco pro tebe mám,“ oznámil mu a razantním pohybem vynořil ruce z vody. Zdvihl je, co nejvýš to šlo a křenil se jako blázen. Na hlavu mu kapala voda z Tondova zeleného Garretta.

Když na břehu Tonda od Ládi detektor přebíral, poplácal ho s díky po ramenou. A byl mu skutečně vděčný, vždyť GTI 2500 rozhodně nebyl levnou záležitostí. Teď už jen doufal, že přístroj tu podvodní anabázi přežil. Prohlédl si ho a pak z něj vyndal baterie. Co kdyby zůstaly funkční - pokud má štěstí a detektor není po smrti, tak ho rozhodně nehodlal do tohoto stavu uvést tím, že ho nevysušený omylem zapne.

Stejný den večer, hospoda U Tří srnců

Tonda pozval Láďu na slíbené pivko a nyní seděli v místní hospůdce za svým oblíbeným stolem u okna, naproti televizi. Dnes tam běžel jeden z těch „oduševnělých“ seriálů poslední doby. To ani jednoho z kamarádu nebralo, raději probírali to, co dnes zažili, a plánovali další společné hledání. Oba doufali, že vykoupaný Garrett bude funkční. Tonda doma detektor rozebral, vyčistil a osušil. Měl ale v úmyslu nechat ho před zapnutím skutečně dobře proschnout, takže zda je v pořádku, zatím nevěděl.

Čárky na lístku přibývaly a oba kamarádi se náramně bavili. Tonda Láďovi zrovna barvitě líčil, jak mu detektor vypadl z ruky a pak ho s čerstvě zlomenou rukou marně hledal.

„Blázne,“ ocenil jeho výkon Láďa, načež zvedl k ústům sklenici zlatavého moku.

„Neumíš si představit tu kombinaci bezmoci, vzteku a úzkosti, když jsem se druhý den na místo vrátil a nemohl svého miláčka najít. Procházel jsem to odshora dolů, zdola nahoru, několikrát. Postupem času mi bylo stále jasnější, že detektor tam není, ale neustával jsem, protože jsem si neuměl představit kde jinde by mohl být...“ Zničehonic se Tonda ve svém monologu zastavil. To, co právě vyřkl, mu cosi připomnělo.

Láďa na něj tázavě pohlédl.

„Jak to, že mě to nedošlo DŘÍV?!“

Láďa zdvihl obočí. Pak sklenici. Snažil se přimět svého kamaráda k přiťuknutí, ale s překvapením zjistil, že ten se dívá kamsi skrz něj, jakoby tam Láďa vůbec nebyl. Evidentně v tu chvíli naprosto nic nevnímal.

„Láďo, ty kluku ušatá, plešatá,“ přišel Tonda k sobě, „já jsem na to kápnul. Jo, jo, jo,“ vykřikoval jako smyslu zbavený. Vypadalo to, že se každou chvíli zvedne a začne tančit, nebo alespoň někoho políbí. Když se trochu uklidnil, naklonil se k Láďovi a o poznání tišším hlasem mu oznámil: „Vím, co se stalo s tím letadlem.“

Ticho.

„Cože,“ opáčil nechápavě Láďa.
„Myslím, že vím, co se stalo s tím letadlem, o kterém mi vyprávěl děda.“
Láďa na něj jen tak koukal. „No,“ vybídl ho po chvíli.
„Je v tom rybníčku.“
Láďa ztuhl.

„Musí tam být. Je to jediné místo, které jsme neprohledávali a já jsem přesvědčený, že to neudělal ani nikdo před námi. Děda se o pátrání v rybníčku nezmiňoval. Po havárii zřejmě nikoho ani nenapadlo to tam prohledávat. Jednak jim připadal malý, takže aby se letadlo trefilo zrovna tam, to by musela být opravdu veliká náhoda, ale hlavně nejspíš věděli, že je mělký, a byli tudíž přesvědčeni, že kdyby do něj letadlo spadlo, musely by jeho trosky vyčnívat nad hladinu. Jenže to není tak jisté. Dneska jsi se sám přesvědčil, že dno je kurevsky bahnité. Je tudíž možné - a takové případy se skutečně staly ‑, že během dnů, které mezi havárií a první pátrací výpravou uplynuly se vrak pohroužil do bahna alespoň do té míry, že zmizel pod hladinou. Proto si první lidé, co se vydali hledat místo dopadu, ničeho nevšimli. Rybníček jako místo havárie podle nich zřejmě nepřipadal v úvahu a toto schéma se patrně opakovalo i u dalších výprav. Vždyť nás to taky dosud ani nenapadlo. Když se nad tím zamyslíš, tak v prostoru, který připadá pro pád letadla v úvahu, je rybníček vskutku jediné místo, kde jsme po vraku nepátrali. Proto věřím, že je právě tam.“

Láďa tiše vstřebával to, co právě slyšel. Snad minutu se ani nehnul.

„No, co ty na to,“ pobídl ho Tonda.
„Já, no, jo, mohlo by to tak být,“ soukal ze sebe Láďa. „Rozhodně myslím, že ta možnost stojí za prověření.“
„To bych řekl! Seženeme podvodní detektor a jdeme na to. Teda spíš ty,“ ukázal Tonda smutně na ruku v sádře. „Já se budu starat o morální podporu a catering,“ dodal s úsměvem.

„Počkej, počkej, přibrzdi“ klidnil svého kamaráda Láďa. „Rybníček je sice celkem malý na dopad letadla, ale pro zevrubné prohledání detektorem zase tak malý není. Bahno stěžuje pohyb, viditelnost téměř nulová. Takový průzkum by zkrátka trval dlouho a nebyl by zrovna komfortní. Myslím, že mám lepší nápad.“

Tonda byl zvědavý, co z Ládi vypadne.

„Tvůj detektor umí pracovat s cívkou se 2 boxy a ty tu cívku máš.“

„To je pravda.“ Tonda si bezděky vybavil, jak ten přístroj v Jílovém před lety kupoval. Přivítal ho tam tehdy takový bodrý hromotluk. Z rozhovoru, který zapředli, musel poznat, že Tonda je vybaven teoretickými znalostmi, ale praxi má nulovou, prostě sečtělý začátečník. Tento dojem mu pak Tonda potvrdil, když na otázku, co od přístroje očekává, odpověděl, že ho hledání zajímá, a tak to chce zkusit. Cítil by se totiž nesvůj, kdyby mluvil o ztraceném letadle, neboť nechtěl být považován za jednoho z těch bláznů, co si kupují detektor v naději, že s jeho pomocí najdou jantarovou komnatu apod. Když pak na dotaz, jaký přístroj by si představoval, odvětil, že GTI 2500 s cívkou „TreasureHound EagleEye“, bodrý hromotluk poněkud zdvihl obočí. Snažil se Tondovi vysvětlit, že pro začátečníka, který neví, jestli ho hledání bude bavit, existují vhodnější a podstatně levnější přístroje, ale Tonda vzhledem k tomu, co hodlal hledat - a o čem se ostýchal zmínit - trval na svém. Ačkoli si prodejce nepochybně myslel své, dohodli se, a Tonda nakonec spokojeně odcházel se 2 krabicemi v podpaží. Sestavu s cívkou se dvěma boxy sice zatím použil jen párkrát, ale podle toho, co Láďa říkal, teď možná přišla její chvíle. „Kam tím míříš,“ obrátil se zvědavě na Láďu. „Vždyť ti vadilo, že bahno stěžuje pohyb. To už by snad byl lepší nějaký ten ‚podvodník‘, ne.“

„Dáme si pauzu, kamaráde,“ reagoval záhadně Láďa. „Stejně jsi kvůli té zlomenině nepoužitelný a neúčastnit se přímo hledání by tě nepochybně mrzelo. Nemám pravdu?“

„No, to asi jo, ale...“

„Tak vidíš,“ skočil mu Láďa do řeči. „Počkáme do zimy. Jednak už budeš mít ruku v cajku, ale hlavně voda co... voda zmrzne. Na hladině rybníčku se nám pak bude hledat jako na tom nejjemněji uvláčeném poli.“

„To by šlo. Rybníček zřejmě nebude o moc hlubší než 2 m, spíš i méně, a na to by ta 2boxová cívka měla stačit.“
„Přesně.“
„Láďo, máš u mě pivo, ty kluku,“ pravil s úsměvem Tonda.
„Neříkej, už zase...“
„No, jo, jedno zaslouženější než druhé.“
„Tak hlavně, abys rozchodil toho svého utopence...“
Synchronizovaní jako akvabely se na sebe oba široce usmáli.

O tři měsíce později

Toho roku se paní zima dlouho tvářila, že neví, jak se to má dělat. Sníh ne a ne přijít a mráz jakbysmet. Dokonce byly dny, kdy se mohlo chodit po venku jen tak v tričku. Tonda s Láďou nervózně sledovali předpovědi počasí a zatímco většina ostatních lidí byla z mírného průběhu zimy nadšena, oni dva proklínali globální oteplování. Zhruba před 2 týdny zaregistrovali první náznak, že se mrazy přeci jen dostaví. A skutečně, dnes jsou to právě 3 dny, co udeřily.

Dalo by se namítnout, že pro to, aby byl led bezpečný, by to chtělo ještě tak den počkat, jenže oni neměli čas. Už za 2 dny totiž byla očekávána fronta, jež měla zasypat republiku sněhem. Sníh byl přesně tím, co pro zamýšlené pátrání nepotřebovali, a tak věděli, že musí vše stihnout dřív, než fronta dorazí. Dva dny, to by mohlo stačit. Pátrání naplánovali na první den, ten druhý měli jako rezervu pro případ, že by se průzkum nepodařilo první den dokončit, anebo kdyby se nepovedlo něco jiného. Například předpověď počasí - to by rozhodně nebylo nic překvapivého.

Dnes je právě den první. Oba kamarádi už nějakou dobu kráčejí lesem. Tonda má na zádech batoh s detektorem - k jeho úlevě se mu ho podařilo zprovoznit - a v ruce tašku s cívkou. Láďa vláčí batoh s proviantem. Právě došli k hrázi, ale nezatočili na ni, nýbrž pokračovali rovně mezi stromy, k místu kde Láďa vstoupil do vody při oné záchranné operaci.

Domluvili se, že z bezpečnostních důvodů bude na ledě vždy jen jeden z nich, aby v případě, že se led prolomí, ten druhý mohl zajistit pomoc. Stejně měli jen jeden hloubkový detektor, takže 2 osoby na ledě neměli žádné opodstatnění. Sundali ze zad baťohy. Tonda začal sestavovat detektor, zatímco Láďa se vydal vyzkoušet pevnost ledu. Opatrně na něj vstoupil a popošel pár metrů od břehu. Skákat, to si netroufal, nicméně se alespoň nadlehčil a následně zatlačil na led, což několikrát zopakoval. Zdálo se, že led je v pořádku.

Rybníček byl lehce protáhlého tvaru a Tonda s Láďou se shodli, že vrak by se měl nejspíš nacházet někde poblíž jeho podélné osy. Plán byl následující. Budou s detektorem procházet po liniích paralelních s podélnou osou rybníčku. Jakmile narazí na signál, obejdou to místo v kruhu, aby zjistili, jak rozsáhlou plochu zabírá. Všechny osamocené signály, které po metru či dvou skončí, budou ignorovat, protože letadlo by mělo vydávat buď jeden signál na rozsáhlé ploše, nebo mnoho signálů situovaných blízko sebe. První linie povede přímo po podélné ose. Pokud budou mít štěstí, signál vydávaný vrakem zachytí už tam. Jestliže na nic nenarazí, pak učiní pár kroků stranou a po linii paralelní s tou první se vydají zpět. V případě, že znovu nic nezachytí, tak se přemístí o stejný počet kroků na druhou stranu od podélné osy a po s ní paralelní linií budou pokračovat v průzkumu. Takto bude postupně vznikat prozkoumaný pás s osou na podélné ose rybníčku, přičemž se tento pás bude s každou další prozkoumanou linií rozšiřovat. Dvě linie Tonda, dvě linie Láďa a tak pořád dokola, dokud jeden z nich nezařve BINGO.

Hodili si korunou, kdo začne. Vyhrál Láďa. Uchopil sestavený detektor a zamířil k hrázi, na začátek 1. linie. Vstoupil s připraveným přístrojem na led. Pohlédl před sebe na protější stranu rybníčku a na jeho břehu si vybral jeden ze stromů jako referenční bod, ke kterému bude směřovat. Pak se dal do pohybu. S detektorem v pravé ruce kráčel rozvážným krokem po zamrzlé hladině. V pravidelných intervalech pohledem zkontroloval referenční bod a v případě potřeby lehce zkorigoval směr tak, aby mířil přímo na něj. Občas mu ve sluchátkách zazněl nějaký signál, ale ne takový, v jaký doufali.

Došel na konec rybníčku, k referenčnímu bodu. První linii měli prohledanou. Nyní Láďa udělal několik kroků stranou, přendal si detektor do druhé ruky a vydal se po paralelní linii zpět k hrázi, kde na něho čekal Tonda, aby ho vystřídal. Ani 2. linie nepřinesla nic zajímavého.

Podobně dopadla i linie třetí, ve čtvrté Tonda na cosi podezřelého narazil. Přivolal Láďu, aby to spolu zkonzultovali. Jednalo o dosud nejslibnější místo, ale nic jednoznačného to nebylo. Nakonec se shodli, že počet signálů - z nichž žádný nezabíral rozlehlejší plochu - je příliš malý a signály jsou příliš daleko od sebe, než aby to mohly být zbytky letadla. Tonda dokončil 4. linii a předal detektor Láďovi.

Ani 5. linie nic nového nepřinesla. Když Láďa kráčel po 6. linii, zpátky k hrázi, všiml si, že tam Tonda střídavě pobíhá a dělá dřepy. Zahřívá se, pomyslel si a rázem mu došlo, že i do něj se dává zima. Jen tak v té kose stát a nic nedělat, to nebyl žádný med, a pomalá chůze po zamrzlé hladině nezahřála o moc víc. „Dal bych krmení,“ zahalekal na Tondu, jakmile se přiblížil k hrázi. Přemlouvat ho nemusel. S vypnutým detektorem se odebrali do lesa k batohům, kde na ně čekaly bagety, řízky a horká káva.

Tonda vylovil svou černou termosku značky PRIMUS a nalil do kalíšků kouřící nápoj. Byl tak horký, že se dal stěží srkat. O co hůře se teď z kalíšků pilo, o to lépe zahřívaly zmrzlé ruce. Však také Tonda i Láďa svírali kalíšky v obou dlaních. Regulovali tím teplotu - svou i nápoje. Po chvíli se mlčky pustili do jídla. Průběžně si dolévali pořádně oslazenou kávu. Bylo zřejmé, že pod dojmem dosavadního průběhu pátrání oba zažívají lehké rozčarování. S plným žaludkem však tento pocit vystřídalo odhodlání. To letadlo tam prostě musí být. Čím víc toho už prohledali, tím blíže k němu jsou. „Tak, kulicha stáhnout přes uši, nasadit rukavice, popadnout detektor, vyloudit úsměv a zpátky do boje,“ pronesl krátkou motivační řeč Tonda.

Za pár minut už stál na ledu u hráze, na začátku další průzkumné linie. Ušel 20 kroků a dostavil se signál. Trval asi tak 1 m. Tonda místo obešel v menším kruhu, aby zjistil velikost signálu v příčném směru. Nic moc. Pokračoval tedy po linii dál. Dostal se na úroveň srázu, ze kterého mu na podzim spadl detektor. Minul ho. Po nějaké době otočil hlavu, ale nezastavoval se. Znovu se mu před očima odehrála celá ta historie. Jistě, stálo ho to zlomenou ruku, ovšem na druhou stranu si díky tomu uvědomil, kde letadlo skončilo. Tedy pravděpodobně skončilo, protože tam po něm už víc než půl dne pátrají a kde nic tu nic.

„Úúúúú.“

Zvuk ve sluchátkách vytrhl Tondu ze zamyšlení. Jeden krok, pak druhý a zvuk ustal. Zase prd, zhodnotil situaci Tonda. Do kontrolního kolečka se mu moc nechtělo, pohrával si s myšlenkou, že ho vynechá. Mezitím udělal dalších několik kroků.

„Úúúúú.“

Jeden krok, druhý, zvuk tam stále byl. Třetí, čtvrtý, pátý, po šestém začal signál slábnout. Tonda zpozorněl, tohle tu ještě nebylo. Otočil se a šel ve svých stopách zpátky. Stejný výsledek. Jenom klid, nakázal si v duchu.

Na hrázi Láďa právě skončil sérii dřepů a chystal se na kliky, když si všiml, že Tonda provádí kontrolní kolečko. Začal ho pozorovat, ale po chvíli se vrátil k zahřívání se, protože stejný scénář dnes už několikrát zažili, ale vždy to byl jen planý poplach.

Tonda končil malé kontrolní kolečko. Celou dobu měl signál. V oblasti žaludku začal pociťovat příjemné vzrušení. Teď bylo na řadě kontrolní kolečko o větším poloměru. Do této fáze se dnes ještě nikdy nedostali.

Láďa už měl odklikováno a připravoval se na sprinty po koruně hráze. Vtom zaregistroval, že jeho kamarád pořád krouží. Namísto po hrázi začal sprintovat k Tondovi. „Něco jsi našel?“ vyhrkl udýchaně, když tam dorazil.

„Už to tak vypadá,“ připustil Tonda. Před pár okamžiky dokroužil větší kolečko. V jednom místě se signál ztratil a v dalším znatelně zeslábl, ale jinak tam pořád byl. „Je tu poměrně velká plocha se souvislým signálem. Svou delší stranou je orientována napříč vůči průzkumné linii.“

„Hm,“ zamyslel se Láďa, „to zní dobře.“
„Taky si myslím. Co dál?“
„Mám za to, že nastal čas na změnu přístupu.“
„Poslouchám,“ pobídl ho Tonda.

„Dobrá. Linii průzkumu bych normálně dokončil, ale do další bych se nepouštěl na druhé straně od podélné osy rybníčku - jak bychom to podle původního plánu udělali - nýbrž bych ji vedl na stejné straně jako je zatím poslední linie a paralelně s ní. Vlastně bych všechny další linie už vedl pouze v této polovině rybníčku.“

Tonda souhlasil. Když pak nedlouho před setměním s průzkumem skončili, věděli, že se tam nachází poměrně rozsáhlá, v podstatě souvislá plocha nepravidelného tvaru, která nade vší pochybnost vykazuje přítomnost kovu. Zakreslili si přibližný tvar této plochy a s pomocí vybraných objektů na břehu zaměřili polohu jejího geometrického středu. Lepší výsledek pátrání si ani nemohli přát. Když si dávali batohy na záda, byli unavení a promrzlí. Díky adrenalinu to ale vlastně ani nevnímali.

„Má to jednu vadu na kráse,“ pronesl Láďa cestou domů.

„Jakou?“

„Lokalizovali jsme to, ale další kroky musíme odložit. Teď v zimě mě do vody nikdo nedostane a myslím, že u tebe to bude taky tak.“

„Tak je holt odložíme. To čekání sice budou hotová muka, ale máš pravdu, jinak to nejde. Koneckonců s tím už nějaké zkušenosti máme. Čekali jsme od podzimu do zimy a nehráblo nám z toho, takže od zimy do jara to určitě taky nějak zvládneme.“

„O tom žádná,“ odvětil Láďa. „A navíc, když se tak nad tím zamýšlím, ve skutečnosti je ona pauza vlastně přesně to, co potřebujeme. Ta věc je pod vodou, což dost komplikuje situaci, přičemž ani já ani ty nemáme s něčím takovým žádné zkušenosti. To, že další kroky budou možné až na jaře, se nám tudíž nakonec hodí, neboť díky tomu máme dost času je pořádně naplánovat.“

„To je fakt. A začneme s tím hned zítra večer.“
„U Tří srnců?“
„Jo. Někdo mi říkal, že budou mít ten svůj vyhlášený zvěřinový guláš.“