Z historie proutkaření a virgule

Proutkaření má velmi starou tradici. Mnoho senzibilů (proutkařů) využívá své schopnosti k hledání někoho, nebo něčeho, (geoanomálních zón, vody, nerostů, atp.) Děje se tak pomocí kyvadla, pružiny, proutku, vlaštovky, tzv. eldrátů atp.) To je poměrně běžné - obtížnější je hledat bez přímého kontaktu (zprostředkovaně). Obtížné je hledání pohřešovaných osob, ukradených automobilů, rozličných ztracených předmětů. Dá se říci, že nejvíce provozovanou záležitostí je vyhledávání podzemních vodních zdrojů. Zdá se však také, že je to relativně nejsnadnější disciplina než všechny vedle ní jmenované. Zdání však klame. Až tak jednoduché to zase není. Ale o tom až někdy jindy. Podívejme se nyní zpět, do historie lidstva, proutkaření a virgule i když jenom útržkovitě a takříkajíc na skok. V článku, určeném pro časopis, to ani jinak nejde.

V jihovýchodní Libyi existují v jeskyních v Tassili obrázky ukazující skupinu lidí která pozoruje osobu při práci s rozvětvenou hůlkou. Obrázky jsou staré 8 000 let.
500 let před naším letopočtem Herodotus popsal proutkaření Skythů s vrbovými proutky. Existuje však také pověst o královně ze Sáby, která brala do své družiny, kdykoliv cestovala za ?alamounem, proutkaře. Ti měli hledat vodu a zlato.

Starý zákon a Mojžíš

O "věšteckých prutech" je i několikrát zmínka ve Starém zákoně na příklad ve čtvrté knize Mojžíšově XX: 8-11. Mojžíš údajně udeřil dvakrát do skály svým prutem (holí) a skála vydala dostatek vody nejen pro Mojžíšův lid, ale také jeho dobytek. Více se zpravidla v literatuře zabývající se proutkařením neuvádí. Je však ještě třeba poznamenat, že Mojžíš byl po tolikaletém putování za zemí zaslíbenou již poněkud unaven a netrpělivý. Proto svým prutem (holí) o skálu dvakráte udeřil a ne ho k ní jen přiložil, jak měl správně učinit. Do země zaslíbené pak v podstatě nikdy se svým lidem nedoputoval. Je to jakési alegorické znázornění potřeby trpělivosti v jakémkoliv konání, v proutkaření obzvláště. Mojžíšova hůl se stala základem všech pozdějších, starověkých i novověkých představ o schopnosti, lépe řečeno tehdejším jazykem moci, vyčarovat z holé země proutkem vodní zdroje. Prakticky všechny knihy o historii kouzelného proutku začínají již zmíněným účinkem Mojžíšovy hole. V podrobném rozboru bychom se dostali díky Mojžíšově holi i daleko na východ, kde se tento článek řetězu objevuje v různých podobách a rozmanitých představách tamních, dřívějších i současných národů (Skythů, Tatarů, Číňanů, Indů, Peršanů), o věštění proutkem (rhabdomancii). ?idé podle bible věštili i z prutů hozených na zem.

Písemné zmínky v dílech různých autorů

Mojžíšova hůl tak bývá všemi, co psali o historii proutku, přirovnávána k Hermově a Merkuriově hadí holi, se kterou byli oba tito bohové jak Řeky, tak i Římany, zobrazováni. Stylizace hadího těla se objevuje i na kyvadlech.
Podle Kallimacha vykouzlila Rhea ze skály úhozem prutu vodní pramen. V Euripidově hře, v reji bakchantek, vyčaruje ověnčená hůl thyrsos svěží vodní pramen. Atalante pak na lovu hasí žízeň pramenem, který, se vyřinul ze skály, když na ni Atalante udeřila. Podobně jako báje a pověsti řecké mytologie, vypravují i středověké legendy o světcích, vyvolávajících vodní prameny ze země pomocí větve. Na příklad staroněmecký básník Konrad von Würzburg v jedné ze svých básní velebí Pannu Marii nadšenými slovy, přirovnávaje ji k prutu Mojžíšovu (wünschelgerte), kterým byla ze skály v poušti vyčarována voda. Je mnoho dalších děl, která podobné příklady uvádějí. Nelze je zde uvést všechna, ale alespoň za zmínku určitě stojí největší německý středověký epos, ťPíseň o Niebelunzíchť.

A tak měli staří Římané hledače studní (aguileges), kteří podle Plinia usuzovali prutem rozsochatým podle rostlin a keřů, že pod nimi v zemi proudí voda. (Historia naturalis XXXI.3.27). Řekové měli hydroskopy a nutno poznamenat, že tento název zdomácněl ve středověku pro hledače vody. V Rostlinstvu pak jeho autor Sobotka upozorňuje na to, že hledání pramenů pomocí prutů se vyskytuje již u Etrusků. Juturna, vodní víla, byla zobrazována s proutkem v ruce. Rovněž tak starořímský bůh Janus bývá zpravidla zobrazen s holí v ruce. Ovidius o něm vypravuje, jak zachránil Řím pramenem, který se vyřinul z místa, do kterého předtím udeřil holí. Ještě v 11. století popisuje Albricus tohoto boha při tom, jak tluče holí do skály, odkud vytryskla voda stejně tak, jak se to podařilo Mojžíšovi. Boha Merkura připomínal ve středověku odborný název proutku virga mercurialis i návod k tomu, kdy je nejvhodnější proutek uříznout. Doporučovalo se, aby proutkař řezal proutek toho měsíce, kdy vládne planeta Merkur. (Praetorius, Gazophylici gaudium, d.i. ein Ausband von Wünschelruten, Leipzig,1667).

Prvním spisovatelem, který zaznamenal na sklonku 15.stol. zprávy o používání proutku čarovného, byl známý alchymista, benediktin, Basilius Valentinus. Ve své knize ťPoslední testamentŤ vydané ve ?trasburku v roce 1651 a 1676 v kapitole 22-28 píše o sedmi druzích prutů, lískových a jiných, řezaných v různých postaveních hvězd dle astrologie, tedy pod domnělými účinky hvězd a souhvězdí. Popisuje i kovovou virguli v různých provedeních, vhodných pro hledání různých druhů rud. Píše i o tom, s jakou úctou nosili havíři proutek za pasem, anebo v kapucích hornické hazuky. (Hildebrant, Der Alchemist Basilius Valentinus, Zerbst, 1876., H. Vintler, O pověrách s virgulí, Pluemen der Tugent (Ebermann, Zeitschrift Ver. Für Volkskunde 1913, str.127).
Kuhn ve své knize o původu ohně (Herabkunft des Feuers 211) se snaží dokázat, že středověký proutek čarovný má obdobu ve zkazkách staroindických o kouzelném prutu, jehož účinek přirovnává k proutku (Wünschelrute) v Germánských bájích.
V roce 1909 popisuje v časopise Kosmos francouzský vikář (jméno mi není známo), způsob hledání kovů a vody za pomoci kyvadla v Číně. Ale o tomto až poněkud později.

Proutek, neboli virgule

Odkud se vlastně vzal název virgule? Z latinského středověkého slova virgula (proutek). Připomínala se tak známá hůl římského boha Mercuria a pod různými názvy pak i čarovná moc proutku. A tak existoval virgula divina (proutek věštebný), virgula metalloscopica (proutek nalézající kovy), virgula mercurialis (proutek Merkuriův).

Němci pojmenovali virguli domácími názvy, které zcela zjevně naznačovaly, že jde o proutek čarodějný, věštebný, který "bije", sklání se, chvěje, odpovídá na otázky sklonem, ukazuje skryté poklady a rudná ložiska, zlato, stříbro, drahokamy a kde pod zemí leží poklad. A nejenom to, byl to také proutek, který získává štěstí a bohatství: (Vünshcilligerta, Wünschelgerte, Wünschelrute, Wünschelris, Zauberrute, Wickerrute, Schlagrute, Springrute, Fragerute, Zeigrute, Bergrute, Feuerrute, Glückrute). Ve Francii se pak vžil název vergette, baguette divinatoire (prut, proutek věštebný). Později se vžívá i název naznačující, že se jedná o proutek odkrývající podzemní bohatství, zejména vodu, révélateur. V Normandii se ustálil výraz Aronův prut, ve ?védsku Slagruta, v Dánsku Önskeguist. V Anglii přiznají proutku jeho názvem čarovnou, či věšteckou moc: the divining rod, forked divined rod. Později jeho název připomíná jeho účel při hledání podobně jako ve Francii, - (finding stick). Není bez zajímavosti, že se v 18. století po západní Evropě rozšířil název proutku "Jakub" podle proslulého francouzského proutkaře Jakuba Aymara. Lužičtí Srbové pokřtili virguli nazývanou vlivem německého názvu Wunšelruta, jménem "Mathes". Při hledání pokladu se používala různá zaklínadla k tomu, aby poklad byl nalezen a tak byla virgule "Zaklínači pokladů" nazývána jménem některého ze svatých tří králů: Kašpar, Melichar či Baltazar. V Čechách se v lidovém podání od 16. století používal název převzatý z latiny - virgule (na Slovensku virhule, místy virguĺa). V zaklínacích knížkách českých z 18. století je virgule nazývána rafikou, holí Kryštofovou, Kryštofkou, (podle patrona pokladů sv.Kryštofa). V 19. století se v Čechách vžil jak v lidovém podání, tak i v literatuře název proutek a odvozeniny: proutkař (Rutengänger), proutkaření (hledání proutkem). Na sklonku 20. století se začal používat (především v odborných kruzích) i výraz telestét (proutkař), telestézie (proutkařina), telestétické práce (proutkařské práce).

Náboženství, víra, proutkařství a proutek

Pruty, nebo jinak řečeno proutkaření, bylo ve Starém zákoně uznáno přijatelným pouze tehdy, když bylo použito při práci pro Boha. Tehdy měl proutek asi takový význam, jako dnes biskupská hůl nebo kouzelná hůlka čaroděje.
Katolická církev všechny druhy věštění zakázala a proto bylo proutkaření po mnoho let považováno za práci ďábla. V roce 1690 byli studnaři dokonce vyloučeni z církve a jejich "čarodějnická" činnost zakazována s pohrůžkami od světské moci pro domnělé spolky s ďáblem. Jedním z velkých bojovníků proti proutkařům byl kanovník Le Brun z Grenoblu. Ten tehdy vyhledal sedláka, tehdy proslulého proutkaře Jakuba Aymara. A i když se přesvědčil o jeho vynikajících výsledcích, prohlásil tyto za šalbu satanovu. Toto zaslechla dívka jménem Olliva, která rovněž uměla s proutkem zacházet. Dovedla prý za pomoci proutku rozeznat v hromádce kostí lidské od zvířecích a u lidských pak určit zda jde či nejde o ostatky svatých. Zmínila se o tom Le Brunovi a litovala při tom svého hříchu a Brunovi slíbila, že již proutkařit nebude. Aby již neměla co do činění se satanem, šla k Brunovi ke zpovědi a k přijímání těla páně. Potom zkusili, zda má satan na ni ještě vliv. Rozhodili po zahradě kousky kovů a dívka procházela zahradu s proutkem. Ten se však ani nepohnul. Položili před ní kusy kovu tak, aby je viděla a proutek byl opět bez pohybu Přivedli ji ke studni, kde se dříve (před zpovědí a přijímáním těla páně) proutek skláněl a zase nic. Ani se nepohnul. Kanovník i dívka byli přesvědčeni, že ďáblovu moc zlomili. Samozřejmě, že nehybnost proutku byla způsobena pochybovačností a pevnou důvěrou dívky v Boží ochranu proti pohybům proutku, zaviněných ďábelskou mocí.
Dalším z řady církevních bojovníků proti proutkaření se stal (později velmi známý), Theophilus Albinus. Bylo to především díky jeho knize ťDas entlarvete Idolum der WünschelruteŤ, Dresden 1704. Kniha brojí především proti Zeidlerově knize (Kurtze Verheidigung der natürlichen Bewegung und rechten Gebrauchs der Wünschelruthe, Frankfurt, Leipzig 1705) a obrázkům v ní uvedených. Titulní list Albinovy knihy zobrazuje spisovatele v okamžiku, kdy strhnul proutkařovu škrabošku a pod ní se šklebí ďábelský obličej. Proutkař se tak rázem mění ve lstivého ďábla, který lidi šálí sliby, co zázračný proutek umí ukázat, či uhodnout.
Je zajímavé, že sám Martin Luther prohlásil proutkaření za smrtelný hřích a dokonce ho zahrnul do činností, které porušují první přikázání. Zajímavé je to zejména proto, že Luther byl syn horníka a musel si být velmi dobře vědom toho, že havíři virguli běžně používali. V 16. století se pravidelně využívalo virgulí v německých dolech.

Vědecký názor

Jako vědecký pracovník v oboru záření vás mohu ujistit ,že na virguli a její reakci není nic záhadného, vše se řídí známými zákony elektromagnetického pole. Dřevěná virgule je primitivní zařízení, jelikož její vodivost ve směru růstu je jen 20-krát vyšší nežli napříč. Řádově nesrovnatelně lepší je virgule fotonová, kterou lze snadno zhotovit z taženého drátu z čistého PVC. Tenký tažený drát z polyvinylchloridu je supravodivý právě pro fotony viditelného záření a pro žádné jiné ! Tato virgule se chová jako každá jiná volně otočná rámová anténa a ve fotonovém elektromag. poli se natočí tak, aby jejím obvodem procházel maximální energetický tok. Přitom špice ukazuje ke zdroji. To samozřejmě platí tehdy, držíme-li virguli ve vodorovné rovině a naše dlaně jsou v jedné přímce, ose rotace. Přitom měříme magnetickou složku fotonové elektromagnetické vlny. Můžeme však měřit i elektrickou složku budou -li naše dlaně ve svislé ose. Takto můžeme sledovat např. zvolenou osobu pohybující se na povrchu , tím že se vyladíme na její délku vlny. Vyladění je automatické , naše oči si přečtou vlnovou délku i při pohledu zezadu. Má to význam i pro policii.
Horniny pod povrchem zejména krystaly nerostů vyzařují barevné koherentní luminiscenční záření, ke kterému je vybudí radioaktivní záření radonu.
Taky zákony tzv. rámu , tj. dvou rovnoběžně držených drátů jsou známy. Tyto dráty tvoří otočný kondenzátor, který reaguje na poruchy nízkofrekvenčního elmag. pole , proto se hlavně používají ke hledání poruch na síťových kabelech. Zdeněk Ersepke

zdroj : http://silesia.wz.cz/virgule.htm       Bobanx