Wilhelm Steiner - hledačský příběh

20. Dubna 1945. Po třech letech jsme zpět na místě, které jsme již dávno obsadili. Bojujeme o každou hloupu ulici,dům, prostě o každý metr. Kamarády které jsem znal už dávno leží pod nánosem hlíny, nebo jejich části těl se nacházejí roztrhány po celém bojišti. Vůbec sem mezi mé soukmenovce nezapadám, každý se jenom ohání tím kolik Ivanů dostal. Spíše jsem terč posměchů. Můj bratr, je tady se mnou také. Válka ho dočista změnila, hodného chlapce který by neublížil ani mouše se zmocnil duch nenávisti a bez jakéhokoliv slitování, s usměvem na rtech doráží raněné vojáky Rudé armády.

"Přestan si už psát ten svuj hloupý deník, Wilhelme" Řekl můj bratr Hans a do rukou mi vtiskl jeho samopal. "Dnes má Vůdce narozeniny pánové, tak bojujte tak jak nejlépe dokážete" Zakřičel můj bratr a začal se hlasitě smát. Všech patnáct vojáků Wehrmachtu začalo přebíjet a kontrolovat jejich zbraně. Všichni pak najednou v lese začali hledat nějaký kryt. Až byli všichni na místě, nastalo hrobové ticho, tohle ticho narušoval pouze mírný jarní vítr v korunách stromů. Ten vítr mi připomenul, jak jsem s Helgou ještě před válkou ležel v lese a říkal ji, at se nebojí, že se ji do vánoc vratím živý a zdravý. Tento hloupý vítr mi vhnal slzy do očí.

Mou nostalgii, ale najednou přerušila palba. "Ta komunistická prasata už jdou" Vykřikl voják vedle. Pak se strhla přestřelka. Ani jsem nevědel kam to vlastně střílím. Tohle už jsem nezvádal, odevzdaně jsme si sedl za strom a zahodil svůj samopal. Všude kolem ležela těla mrtvých vojáků. Přitiskl jsem nohy k tělu a už jenom čekal na smrt. Palba najednou utichla. Slyšel jsem pouze praskání vetviček, někdo šel přímno za mnou. Pak jsem ucítil pořadnou ránu do helmy, která mě povalila na bok. Otevřel jsem oči plné slz a uviděl přímo přede mnouvojáka Rudé armády. Jednou nohou stoupl na vedlejší pařez a díval se mi přímo do očí, pak si odplivl a zápálil si cigaretu. Mezitím jsem, byl obklopen asi pěti vojáky, kteří se o něčem dohadovali. Nerozuměl jsem jim ani slovo. Pak jeden z nich tasil pistol a hlavou mi provrtal kulku.

20. Dubna 2016. "Vstávej Michale, dnes jdeme hledat nějaké poklady." Zakřičel bratr a do rukou mi tiskl mého Garretta a dodal "Čekám tě v autě."Vzal jsem si pití a vyrazil za ním. V autě mi celou dobu říkal, že našel opravdu hezký les, kde by prý mohla být nějaká válka. Cesta nebyla moc dlouháTéma konverzace v autě se spíše točilo kolem mé nové přítelkyně a oslavě narozenin našeho kamaráda, kde se můj bratr nepředstavitelně opil. Nyný má zákazvstupu do hospody, kde jako opilý zničil kulečníkový stůl. Ale to už je zase jiný příběh. "Dnes cítím v kostech nějaký pořádný nález." Řekl můj bratr,zastavil a vysednul z auta u hezkého listnatého lesa. Nastartoval své zero a vrhnul se do lesa, já ho následoval s garrettem. První hodinu to bylo takové nudné prodíraní se lesem, plné hřebíků a patron. Pak najednou krásný signál a já žačal bezmyšlenkovitě kopat v zemi. V hlíne se zableskl, nádherný knoflík od saka Wehrmachtu.

Můj bratr se za mnou přišel podívat a pravil " No vida, tak aspon něco" Stoupl nohou na pařež a zapálil si cigaretu. Ještě jednou jsem přejel nad dírou Garrettem. Stále signál. Začal jsem kopat o to usilovněji a můj bratr to se zatajeným dechem sledoval. Pak jsem šáhl do díry a vytrhnul kus látky. Pod látkou, zaražena hlouběji, ležela kost. Rychle jsem odskočil a stoupl si. "Nácek." Řekl bratr a dodal "Nech ho tam ležet, ta zrůda si důstojný pohřeb nezaslouží." Po celou hledačku v lese jsem se cítil špatně a pořád myslel na toho němce. Asi po třech hodinách zavelel bratr k odchodu a my jsme autem zamířili přímo domů. Bylo hezké, teplé odpoledne a po obědě, jsem se sebral a vyrazil zpět do toho lesa, pouze s rýčem. Našel jsem místo, kde ležel ten němec. Tak jsem tam stál nad tou dírou a přemýšlel, nad osudem tohoto vojáka. Po chvilce jsem začal vykopávat to, co z toho vojáka zbylo.
  Kostra byla nádherně zachovalá, ještě na sobě měla boty. Když jsem odkopl další kus hlíny, objevila se jeho helma s lebkou. Když jsem si všiml, že helma má v sobě díru, přeběhl mi mráz po zádech. Kousek od hlavy ležela známka. Sebral jsem ji a začal luštit. Na jejím boku bylo vyryto jméno: Wilhelm Steiner.

"Tak jo Wilhelme, je mi jedno jestli jsi byl nácek či komunista. Byl jsi přece něčí Děda, Otec, nebo syn. Byl jsi prostě člověk a důstojný pohřeb si zasloužíš" Řekl jsem a začal zahrabávat kostru. Jako poslední věc jsem zapálil svíčku a stoupl si před hrob do pozoru. Všude bylo ticho, které narušoval pouze jarní vítr v korunách stromů...