Vzpomínky neúspěšného lovce nacistických pokladů Díl 3

Na strmých svazích nad Štěchovickou přehradou, které jsou na mapách výstižně označeny jménem "Ve štolách", jsem strávil hledáním středověkých štol mnoho hodin a nachodil desítky kilometrů. Samozřejmě jsem nebyl tak naivní, abych se domníval, že do nich Němci ukryli poklady, neboť z vyprávění jedné pamětnice jsem věděl, že už před válkou byl vstup do těchto štol životu nebezpečný. Hornina byla rozpraskaná, nestabilní a tak často stačilo klepnout na stěnu štoly a od stropu se odloupl kus horniny a mohl návštěvníka poranit.
 
Já jsem používal tyto štoly jako cvičný terén. Pokaždé, když jsem zavítal na Hradišťko, jsem si sem zašel a trénoval hledání štol pomocí kyvadla. Prúběhy těchto štol jsem si v terénu nenápadně označil a tak jsem se mohl každý rok přesvědčit, zda chodím pokaždé po stejných liniích. Tuto činnost jsem provozoval výhradně jako hobby, bylo mně jedno, jestli mně někdo věří nebo ne. Nechlubil jsem se novinářům, že "už zítra, pozítří nebo nejpozději za týden" ty poklady vyzvednu. Nestál jsem pod žádným časovým tlakem a tak jsem neměl důvod, abych sám sebe obelhával. Později, potom co jsem si pořídil "GPSku", jsem si, samozřejmě, průběhy těchto štol do přístroje zanesl.
 
V tuto dobu jsem už vlastnil kopii staré německé mapy z r.1944, o které se říkalo, že originál používal generál Klein. Tato mapa používá německý koordinační systém zvaný Gauss - Krüger, který sestává ze čtverců 0,5 x 0,5 km. To má tu ohromnou výhodu, že GPS přístrojem naměřené hodnoty se dají jednoduchým vzorcem přepočítat na milimetry a rovnou do vyznačených čtverců zakreslit.
 
Hned po zakreslení první štoly jsem si všiml něčeho zvláštního: V místě, kde štola ústila do přehrady, přikreslil někdo do mapy malou "vaničku", jako když napíšete "w" bez střední nožky. To se opakovalo u i dalších třech štol, které v těchto místech ústí do přehrady. Nevím, kdo to do mapy přikreslil, jestli Němci nebo vnitro, ale je jisté, že ten dotyčný znal přesně vstupy do těchto štol. Důvod, proč to tam přikreslil, jsem si, samozřejmě, vysvětlit neuměl.
 
Při poslední návštěvě Hradišťka jsem se setkal s jedním známým, kterého jsem znal jen od vidění, ale o kterém jsem věděl, že zde žije už dlouhou dobu. Během rozhovoru přišla řeč i na okolí přehrady a tak jsem mu tu mapu se mnou zakreslenými štolami ukázal.  Ten si ji chvíli pozorně prohlížel, pak ukázal na jedno místo a povídá: "Tak k téhle štole se vztahuje zajímavá historka. Sice se nedá ověřit, jak dalece je pravdivá, ale já Vám ji přesto řeknu. Na druhé, české, straně Vltavy bydlely dvě staré ženy, které údajně pozorovaly podivnou činnost německých vojáků v tomto místě a dokonce prý je viděly ukládat dovnitř velké bedny. Ještě musím dodat, že před několika roky se jedna skupina hledačů v těchto místech potápěla a hledala zazděný vstup do této štoly". (Aby nedošlo k nedorozumnění, v době, kdy tam měli ti vojáci pracovat, zřejmě nebyla přehrada ještě zcela napuštěna, takže pracovali na suchu).
 
Tato informace vzbudila ve mně zvědavost, rychle jsem se s ním rozloučil a vyrazil k přehradě. Štolu, o které byla řeč, bylo možno na povrchu sledovat jen asi v délce deseti metrů, jen k té vysoké,strmé, skále v pozadí (obr.3).Pečlivě jsem prozkoumal kyvadlem okolí té štoly, nejdříve vpravo pak vlevo a skutečně: vlevo, těsně vedle plechové boudy jsem ucítil velkou podzemní dutinu, sahající až pod boudu. Pomalu jsem začal chápat smysl těch do mapy přikreslených "vaniček". Možná že si chtěli z těch několika štol, které zde začínají, vybrat tu nejvhodnější, tu v délce několika metrů vyztužit proti padající hornině a hned jak to bylo možné, vyrubat úložnou komoru. Ale to je, samozřejmě, jen domněnka, důkazy proto nemám.
 
Vracel jsem se pomalu do Štěchovic a při pohledu na řeku jsem si náhle vybavil vzpomínku na jednu starou paní, která mi před mnoha, mnoha léty vyprávěla o plujících bednách po Vltavě. Ačkoliv jí tehdy táhlo již na osmdesátku, uměla poutavě vyprávět o svém mládí a o tom, co zde před válkou a ve válce prožila. Pocházela z velmi chudé rodiny, otec pomocný dělník, matka těžce nemocná, a tak měli více dluhů než peněz. Aby si trochu finančně pomohli, lezl otec do těch starých štol a hledal v nich zlato. Ze školní výuky jsem věděl, že získat zlato z hornin je velmi obtížné: hornina se musí nejen vytěžit, ale i rozemlít na prášek a pak pomocí rtuti se konečně získá zlato. Ale zde to probíhalo zřejmě jinak. Výslovně upozorňuji, že nejsem geolog a že teď budu opakovat jenom to, co jsem od té staré paní tehdy slyšel. Mezi tvrdou horninou byly prý občas i pruhy horniny měkčí, která časem zoxydovala a zčernala. A právě tuto horninu oni vyhrabávali a hledali v ní zlatá zrnka. Tím ovšem zhoršovali pevnost té štoly a o to víc hrozilo nebezpečí závalu nebo poranění. A tak není divu, že celá rodina pokaždé s úzkostí očekávala, zda se otec vrátí domů zdráv.
Po celou dobu co vyprávěla se dalo z výrazu jejího obličeje i z jejího hlasu vycítit, jak těžko se jí, i po tolika létech, na tvrdá třicátá léta vzpomíná.
 
Abychom nekončili tak smutně, přidám ještě jednu krátkou historku, tentokrát veselejší:
Za války, tehdy mladé děvče, sloužila v Praze u jedné německé rodiny. Přestože neuměla německy, poslala jí jednou "milostivá paní" nakoupit maso k německému řezníkovi. Vtiskla jí do ruky papírek, kde bylo vše napsáno a ona ho měla mlčky tomu řezníkovi předat. Ale to víte, jednoduché děvče z venkova a teď má jít nakupovat do německého obchodu. Byla z toho celá vyděšená a tak jak tam stála ve frontě, dívala se stále na ten papírek, kde úplně nahoře stálo velkým písmem napsáno: 1kg Schweinefleisch. Jak postupovala ve frontě, mumlala si stále pro sebe: Schweinefleisch, Schweinefleisch a když byla konečně na řadě, místo aby předala mlčky papírek, podívala se na řezníka vylekaně a vyhrkla: "Schweinescheiss" (vepřové h..no). Řezník prý na ní vykulil oči, ale když viděl ten vylekaný obličej před sebou, pochopil. Začal se hlasitě řehtat a s ním i ostatní zákazníci v obchodě. Každý si jistě umí představit jak jí tehdy bylo, uprostřed chechtajících se Němců. Popadla maso a pádila, celá rudá, pryč.

Bedny plují po Vltavě

Ještě než začnu vyprávět, musím se přiznat k chybě, kterou jsem tehdy udělal. Nezeptal jsem se vůbec na podrobnosti, kolikrát to viděla a v kterém roce. Později jsem to chtěl napravit, ale mezitím už ta stará paní zemřela. Tak a teď už konečně ten příběh:
Za války bydlela ve Štěchovicích a denně dojížděla do práce do Prahy. Nejprve autobusem do Davle a pak pokračovala dále vlakem. Během těchto jízd viděla vícekrát plout proti proudu Vltavy neobvyklou kombinaci: malý remorkér táhl za sebou pramici, používanou tehdy na transport mokrého materiálu při čištění koryta řeky. Tentokrát to ale nebyl písek nebo štěrk, ale tři velké bedny. Zpočátku tam ležely volně, později byly transportovány přikryté plachtou. Jednou se stalo, že její otec, který pracoval jako dělník na přehradě, onemocněl, a ona tam musela donést omluvenku od lékaře. Omluvenku předala v kanceláři a už chtěla odejít, když tu jí polír, který z duše nenáviděl Němce, povídá: " Děvče, když tady ještě chvíli počkáš, tak uvidíš, jak se ty německý svině dřou". Při vyslovení těchto slov se stará paní zapýřila jako malé děvčátko, přistižené při něčem nedovoleném a trvalo chvíli, než pokračovala ve vyprávění. Na protější, německé, straně řeky viděla u břehu upevněnou pramici s bednami, stejnou jak jí vídávala plout taženou remorkérem, a nad ní, na břehu, stálo malé nákladní auto. S korby sestoupilo několik německých vojáků a začali pracně vytahovat bedny na břeh, aby je pak naložili na korbu auta. Stydím se, že jsem se ani teď nezeptal na detaily, jak to vytahovali, jestli tam měli nějaké pomůcky, třeba kladkostroj, nebo jestli to skutečně "dřeli" ručně. Když práci skončili, nastoupili opět na korbu auta a odjeli s bednami dozadu, proti proudu řeky. Tím jí zmizeli z dohledu, takže neviděla, kam přesně jeli.
 
Jestli bedny skončily svoji pouť v podzemní komoře, kterou já tam cítím, nebo v jiné skrýši, se neví dodnes. To by mohl objasnit průzkumný vrt provedený v místě, které jsem označil plechovkou na obr.4. Já jsem se o to nikdy nepokoušel, protože mi bylo jasné, že by mi to správa přehrady nikdy nepovolila. Tam totiž kolují hrůzostrašné pověsti o tom, že všechny štoly jsou zaminované a propojeny kabely s přehradou, takže ta by při pokusu štoly otevřít, vylétla do vzduchu. Tyto nesmysly se postupem času usadily i v hlavách lidí, kteří na úřadech rozhodují.
Ale kdo ví, možná že se najde mezi lovci pokladů někdo, kdo všechny překážky překoná a průzkumný vrt tam provede.
 
Obr.1.  Celkový pohled na okolí štěchovické přehrady.

Obr.2.  Vzadu, v místě kde končí roury, ústí do přehrady štola, přicházející zleva.

Obr.3.  Pohled od přehrady ke svislé skalní stěně. Štola probíhá mezi těmi    
           dvěma kovovými objekty, vlevo od ní, v blízkosti plechové boudy, cítim
           velkou podzemní komoru.

Obr.4.  Pohled zpět od skalní stěny k přehradě. V místě, kde leží plechovka,
           bych provedl průzkumný vrt.