Vzpomínky neúspěšného lovce nacistických pokladů - díl 1.

V sedmdesátých létech minulého století jsem měl možnost naučit se v Itálii hledat podzemní dutiny pomocí kyvadla. Nejprve ty, které se nacházely přímo pode mnou, později jsem zvládl i tz. dálkovou metodu. Nikdy jsem nezamýšlel se tímto způsobem živit, na př. tím, že bych na zakázku hledal vodu, mně šlo výhradně jen o to se přesvědčit, zda je člověk opravdu schopen se něco takového naučit.
Též na Hradišťku jsem chtěl jen hledat, ne kopat. To by vyžadovalo neustálý styk s úřady, a protože žiji v cizině, nepřicházelo by to stejně v úvahu. Místo toho jsem se snažil najít alespoň jednoho rozumného člověka, který by byl ochoten mně vyslechnout a pokud by dospěl k názoru, že to co říkám, má "hlavu a patu", to dotáhnout do zdárného konce.

To se mi, bohužel, za těch skoro 20 let nepodařilo. Naposledy jsem mluvil na toto téma s autorem knihy "Štěchovická past", a ten mi řekl přesně to, co už jsem předtím slyšel mnohokrát: "Když tam vnitro nic nenašlo, přestože mělo nejlepší odborníky a nejlepší techniku, tak nevěřím, že by se tam dalo ještě něco zajímavého najít". Navíc mně sdělil, že dneska už stejně nikdo "tam nahoře" nemá o tyto věci zájem.
A právě tato jeho poslední věta mně podnítila k tomu, že jsem se rozhodl popsat zde podrobně několik míst z této oblasti. Říkám si, že když už nemají "tam nahoře" o tyto věci zájem, možná že se najde někdo "zde dole", kdo oplývá dobrodružným duchem, dostatečnými finančními prostředky a chtěl by "vstoupit do dějin". Neměl bych nic proti tomu, pokud by to dělal legálně a uznal mně jako spolunálezce. Obavy,že by někdo mohl zneužít tyto údaje a kopat tam ilegálně, jsou neopodstatněné. Místo, které budu popisovat jako první, bylo již dvakrát zveřejněno v "Blesku", články i foto vidělo množství čtenářů a přesto se nikdo nepokusil tam ilegálně kopat.

Jak to vše začalo

Na jaře 1993 jsem náhodou zhlédl v rakouské televizi reportáž o "Štěchovickém pokladu". Mimo jiné tam ukázali i starou německou mapu této oblasti, tu jsem si v hrubých rysech překreslil s obrazovky na průhledný papír a počal pomocí kyvadla hledat anomalie. Skutečně jsem jich několik našel, zvláště jedna, blízko přehrady, byla silná. To ve mně vzbudilo "loveckou vášeň" a já jsem se rozhodl, že se tim budu blíže zabývat.
Po příjezdu na Hradišťko jsem se první dva dny důkladně seznamoval s okolím, protože jsem v této oblasti nikdy předtím nebyl. Pohyboval jsem se mezi Pikovicemi a Krňany a vůbec netušil, že moje švýcarská SPZka vzbudí v okolí takovou pozornost. Samozřejmě jsem tehdy nevěděl, že na Hradišťku kolují pověsti o zde ukrytých číslech nacistických kont ve švýcarských bankách a o "zahraničních agentech", kteří se chtějí těchto kont zmocnit. A už vůbec mně nenapadlo, že se někteří lidé domnívají, že bych tím "agentem" mohl být já.

Po večeři druhého dne jsem se konečně vydal podívat se na to místo blízko přehrady, kde jsem na mapě cítil ten silný signál. Auto jsem nechal stát u rybníčka a pokračoval pěšky po polní cestě směrem k Vltavě, až jsem přišel k okraji rokle. Bylo už pozdě večer a nikde nikdo. Stálo tam sice několik chat, ale ty byly zavřené a signál ukazoval dolů do rokle. Vím jak je nebezpečné slézat sám příkrý svah, stačí jeden chybný krok a člověk letí po hlavě dolů. Proto jsem raději hledání přerušil a vrátil se k autu s tím, že se tam příště vypravím z druhé strany, od Vltavy.
 
Příští den, v neděli odpoledne, jsem se rozhodl prozkoumat strmý lesní svah nad památníkem. Zaparkoval jsem na plácku vedle památníku a počal se převlékat do "polního". Náhodou se podívám předním sklem na silnici a vidím asi 50 m ode mně muže a ženu, jak jdou po levé straně silnice, směrem ke mně. Trochu jsem se podivil kde se tam vzali, před chvílí jsem na silnici nikoho neviděl. Pokračoval jsem v oblékáni a asi po půl minutě jsem se opět podíval na silnici - a nikde nikdo. To už mně pomalu začínalo být divné, kolem mně nepřešli, že by mně přišli špehovat? Dlouho jsem si s tím hlavu nelámal, vzal ruksak a vyrazil do lesa. Tam jsem se toulal asi dvě hodiny a pak jsem se zase vrátil k autu. Ještě jsem se nestačil ani posadit a v tom vidím bílého Mercedesa vyřítit se z lesa!! Zastavil těsně vedle mně, z něj vyskákalo několik mužů a začali obcházet moje auto. Tak teď už jsem toho začínal mít opravdu dost, nejprve ten podivný pár a teď zase tohle. Nevypadali jako houbaři na nedělním výletě a tak jsem se vyklonil do řidičské kabiny a podíval se na ně tázavě. Když mně spatřili, trhli sebou, chvíli přešlapovali nerozhodně na  místě, potom nastoupili do auta a odjeli. Už jsem chtěl odjet též, ale v tom jsem si uvědomil, že by bylo rozumné si několik míst v lese vyfotografovat. Vzal jsem svoji milovanou "Praktinu" a vyrazil opět do lesa. Dlouho jsem se tam nezdržel, udělal pár snímků míst, která se mně zdála být zajímavá a vrátil se zase zpět. Už jsem byl skoro u svého auta, v tom vidím černého BMW jak opuští silnici a vjíždí do lesa, směrem ke mně. Řidič vystoupil a já v něm poznal Mužíka, kterého jsem viděl v té rakouské reportáži. Dali jsme se do řeči, já mu vysvětlil kdo jsem a co tu pohledávám, a on mně nabídl, abych se usadil v jeho lesním táboře. Hned po příjezdu tam jsem ho požádal, aby mi půjčil podrobnou mapu a označil na ní přesně to místo, kde Američané otevřeli tu německou štolu. Pomalu se orientuji, tak tohle je ta polní cesta po které jsem přišel až ke křižovatce cest, dále podle lesa až k elektrickému vedení vysokého napětí a k hornímu okraji rokle. Nechci věřit svým očím, ale je to tak: "Člověče, já jsem ve stejné rokli jako ti Američané, hned zítra se tam půjdu podívat".

Slibný začátek

Mužík mně požádal, jestli u toho může být jejich senzibil, geolog ing.H. S tím jsem souhlasil pod podmínkou, že zůstane stranou a přijde až na moje zavolání. Sám jsem potom seběhl dolů k potoku a počal dálkovou metodou hledat tu štolu. Napřaženou levou paží jsem "ohmatával" strmé svahy na protější straně potoka, podobně jako bych cílil puškou, a očekával reakci kyvadla. To se ale ani nepohlo, ať jsem se snažil sebe více. Tak znovu, od leva, přes střed, do prava - a zase zpět. Únavou jsem už neudržel paži napřaženu, ta klesla, a v tom kyvadlo sebou prudce trhlo - stál jsem přímo proti štole! Rychle jsem vyběhl těch pár metrů nahoru, pomocí kyvadla zjistil šířku a délku štoly a pak zavolal geologa. Navedl jsem ho na správnou výšku a nechal ho jít napříč svahem. Sám jsem se přesunul stranou abych ho neovlivnil a čekal na jeho reakci. Ten šel pomalu od prava do leva, v tom se zastavil a povídá: "Tady cítím signál", pak udělal další krok a opět cítil signál. Zřejmě reagoval na změnu homogenní půda - dutina a opačně. Požádal jsem ho, aby ještě zjistil délku vertikální části štoly - oba údaje souhlasily přesně s mými. Zpět v táboře jsem nakreslil jednoduchý plánek a předal ho Mužíkovi.

Nepříjemné pokračování

Asi o týden později jsem si uvědomil, že by bylo rozumné promluvit si na vnitru s někým, kdo je pro tyto věci příslušný a skutečně se mi podařilo takového najít. Když jsem ve smluvenou hodinu vstoupil do jeho kanceláře, zjistil jsem s údivem, že to je ten samý muž, kterého jsem již dvakrát viděl v táboře u Mužíka. Na moji otázku, zda by měli zájem o spolupráci se mnou, mně odpověděl záporně a zdůvodnil to tím, že oni už stejně nikoho nepotřebují, že už mají vše proměřeno z helikoptéry. Teď právě tato měření vyhodnocují a to jim umožní, najít každou dutinu větší než 1x1 metr. Myslím si, že elektronice alespoň trochu rozumím a tak mně bylo hned jasné, jaký nesmysl mi vypráví. Dál diskutovat nemělo cenu a já jsem raději odešel. Byl rok 1993 a tak tam zřejně seděli ti samí policisté jako před plyšákem.
 
Až o několik let později jsem se z různých zdrojů dozvěděl, co vše už bylo k tomuto roku o rokli Dušno známo:
1946 vypověděl kastelán zámku Konopiště, Josef Posl, že na začátku dubna 1945 viděl na nádvoří zámku 24 beden. Jedna z nich neměla víko a on viděl uvnitř stříbrné předměty.
1952 vypověděl Emil Klein, že 5.dubna 1945 nechal ukrýt na pravé straně rokle Dušno 22 beden. Bedny byly přivezeny ze zámku Konopiště, některé byly tak těžké, že je muselo nést šest mužů. Geometr Gisz štolu zaměřil a zhotovil plánky v počtu dvou kusů.
1964 J. Klíma, náměstek min. vnitra: "Zůstává nevyjasněn úkryt zbývajícího počtu asi dvaceti beden, které tam byly přivezeny z Konopiště, o čemž přesvědčivě svědčí Frankův sluha Prinz". A dále: "1963 jsme obdrželi tajnou zprávu sovětské rozvědky, že nedaleko štoly, kterou otevřeli Američané, se nachází ještě jeden úkryt s cennými materiály".
Jistá p.Krňanská vypověděla po válce, že byla tehdy ilegálně v blízkosti horního okraje rokle, kde viděla německé vojáky spouštět bedny do rokle, "bedny velké jako almary".  
 
Obr.1  Celkový pohled na stráň, uprostřed vidíme hluboké koryto, kterým podle výpovědi jedné ženy spouštěli Němci bedny dolů k ústí štoly. Zdá se to být pravdivé, neboť jiná, lepší, možnost dopravit sem bedny neexistovala, tehdy nevedla roklí žádná sjízdná cesta.

Obr.2  Koryto na mně dělá dojem, že bylo upraveno lidskou rukou.

Obr.3  Průběh štoly tak jak já jsem jí našel pomocí kyvadla. Ve vertikální části štoly by měly být uloženy bedny.