Vzestup a úpadek mincí na Českém území

Inflace není "módou" posledních let. Její základy lze vystopovat již v raných dobách platidel z drahých kovů. V českých zemích prošly mince celou řadou reforem a státních bankrotů, z nichž komunistická měnová reforma byla největším podvod na lidech. Čím prošla platidla na našem území od Kolumba po konec dvacátého století?

Joachimsthaler Silbergulden

Za vlády Vladislava II. (1471 - 1516), prvního Jagellonce na českém trůně, probíhají experimenty s ražbou nové velké stříbrné mince, jež by vyhověla i náročným požadavkům zahraničního obchodování, a to nejen na území Evropy, ale i v zámoří. Tato nová mince má být ekvivalentem mincím zlatým, jejichž značná obliba narazila na překážku chronického nedostatku zlata v souvislosti s razantním rozvojem obchodu na počátku 16. století.

Po odkrytí bohatých nalezišť stříbra na Jáchymovsku byla přímo v Jáchymově otevřena nová mincovna, v níž hrabata Šlikové zahájila ražbu prvních Joachimsthaler Silberguldiner – Jáchymovských “stříbrných zlatníků”, později jáchymovských zlatníků. Ještě později z přídavného jména Joachimsthaler vzniká krátký a prostý název tolar. Se silnou oporu ve stříbrných “rezervoárech” za zády vyráží třicetigramová (!) “hrubá” mince na své vítězné tažení Evropou.

29. srpna 1526 utonul v bažině po prohraném střetnutí s více jak dvojnásobnou tureckou přesilou český král Ludvík Jagellonský. Již 23. října 1526 je na českém (nikoliv zemském) sněmu jednomyslně zvolen manžel sestry Ludvíka Jagellonského Anny, Ferdinand I. Habsburský (1526 - 1564). Šlechtici si navzájem natolik záviděli, že nebyli s to nového panovníka vybrat za svých řad. Ve střední Evropě tak vzniká mohutné soustátí. Ferdinand I. sice slíbil zachování svobod a vůbec všeho možného, ale je to právě za jeho vlády, kdy začíná plíživá centralizace moci, ještě podpořená neúspěšným pokusem se nového krále zbavit.

V r. 1559 se Ferdinand I. pokusil o zavedení jednotné tolarové měny ve všech zemích, kde on či jiní Habsburkové nějakým způsobem vládli (Rakouské země, České země, Uhry, Německo a Španělsko). Zůstalo pouze u snahy, jednotná měna byla z pokračujících obav o další posílení moci panovníka téměř všude odmítnuta.

Roku 1547 je u nás definitivně zastavena ražba pražských grošů, je zaveden tzv. vládní tolar, jehož ražba je přesunuta zpět do mincovny v Kutné Hoře. Tolar se tak stal hlavní peněžní jednotkou království. Jako drobná mince se objevuje bílý groš (1/30 tolaru) a r. 1576 pak dokonce mince s “českým” opisem “Maley gross” o hodnotě 1/2 groše bílého. V oběhu byly rovněž již od začátku 16. století ještě mince drobnější – bílé (bělené stříbro) a černé peníze (nebělené), nyní o hodnotě 1/7 a 1/14 bílého groše.

Nešťastné 17. století

Drancování Jižní Ameriky nastupujícími koloniálními mocnostmi (hlavně habsburským Španělskem) v průběhu 16. a 17. století přineslo do Evropy pohádkové množství stříbra, jehož cena v souladu se zákonem nabídky a poptávky povážlivě klesla. Obsah stříbra v mincích je omezován, vzniká tak mince inflační (kiprová).

Tato krize zastihla české země na prahu třicetileté války, za českého stavovského povstání 1619 - 1620. O sychravé podzimní neděli 8. listopadu 1620 je v bitvě trvající pouhé dvě hodiny poraženo české stavovské vojsko a na trůn se vrací Ferdinand II. Habsburský (1619 - 1637). Za pobělohorského stmívání, za svižné likvidace rebelantů, je ve snaze stabilizovat situaci i na poli peněžnictví ustaveno de Wittovo konsorcium (na špici s Janem de Wittem, paradoxně protestantským bankéřem), v němž působil i prospěchářský císařský vojevůdce Albrecht z Valdštejna.

Konsorcium si pronajalo od císaře na rok za 6 milionů zlatých všechny mincovny v zemi. Jeho členové tak mohli snadno přinutit mincovny vykupovat své vlastní stříbro, a to za mnohonásobně vyšší ceny, než bylo obvyklé. Dále jim nic nebránilo změnit váhový základ mincí v neprospěch stříbra, jehož obsah klesl až na pětinu. Takto získanými mincemi byly houfně zkupovány zkonfiskované statky a mořeny dluhy. Snaha císařských úředníků zasáhnout se minula účinkem – pánové byli zkrátka příliš vysoce postavení a tedy i mocní. Na tuto doslova zločinnou politiku doplatilo celé království, protože r. 1623 byl vyhlášen státní bankrot – kaláda. Hodnota mincí klesla až na pouhou 1/10.

Na nápravu poměrů nebyla vhodná doba, do Evropy se tlačili přes Balkán Turci. R. 1683 je dokonce obležena samotná Vídeň, již zachránil před dobytím polský král Jan Sobieski. Turecké bojůvky však pronikly na Moravě dokonce až k Přerovu. Další úpadek postihl monarchii r. 1693, kdy po vleklých (a nákladných) bojích s Turky, bylo nutno opět snížit obsah drahého kovu v mincích.

Osvícenství a klasicismus

V r. 1740 umírá císař Karel VI. a s jeho smrtí se končí také přímá linie rakouských Habsburků. Absence mužského potomka vedla Karla VI. k vydání pragmatické sankce (dědičnost trůnu garantována i po ženské linii), jejímž prostřednictvím se císařovnou stává Marie Terezie (1740 - 1780), prvorozená dcera Karla VI. Mezi reformy osvícené císařovny patří i reforma mincovní z r. 1753, kdy došlo zavedením tzv. konvenční měny k tolik potřebnému sjednocení oběživa na území monarchie a dokonce i několika německých států. Roku 1762 na tuto reformu navazuje reforma další, která zavádí papírové peníze-poukázky, tzv. bankocetle.

V 18. století zvoní hrana drobným stříbrným mincím a dochází rovněž k postupnému uzavírání mincoven. Po nárůstu ceny stříbra v polovině století jsou drobné stříbrné mince s konečnou platností nahrazeny mincemi měděnými, čímž se podstatně zjednodušuje zásobování státní pokladny dostatečným množstvím peněz. S jídlem však roste chuť, a tak masové emise neplnohodnotných mincí nakonec vedly k dalšímu státnímu bankrotu. Roku 1811 tak hodnota peněz v oběhu klesla na 2/10, navíc s tím, že část drobných mincí zmizela úplně.

Vláda Františka Josefa I. (1848 - 1916) přinesla českému mincovnictví tři významné události. Roku 1856 je to uzavření poslední české mincovny v Praze, dále pak přechod monarchie na decimální systém (1857) se základní jednotkou 1 zlatník dělícím se dále na 100 krejcarů (krejcar = původně drobná mince s motivem kříže, objevuje se již ve 13. století v dnešním Německu) a konečně do třetice je to nahrazení zlatníku novou, rovněž zlatou mincí – korunou roku 1892.

Koruna provázela ospalé mocnářství až na konec století páry, ale také revolucí se všemi jejich důsledky. Z cudných předchůdkyní kabelek mladých slečen vykukovala při procházkách po lázeňské kolonádě na slunce “Zlatého léta” 1900 - 1914, kdy Evropa tančila valčík a nechala se okouzlovat výdobytky světa vědecko-technického pokroku. A všimla si spolu s těmi slečnami, které mezitím začali doprovázet elegantní mladí mužové, že se ona bezmračná obloha zatahuje.

V neděli 28. června 1914 “Zlaté léto” definitivně ukončily události v Sarajevu a o měsíc později začala bouřka s krupobitím – první světová válka. Po jejím skončení se změnilo mnohé, na co byla maličká koruna doposud zvyklá.

Československo 1918 - 1993

V prvních měsících po vzniku samostatného Československa se změny mincí ještě nijak nedotkly. Obíhaly vesele dále, avšak o jejich osudu již bylo rozhodnuto. V období od 3. do 19. března 1919 proběhlo hromadné kolkování bankovek a zároveň zadržení 1/2 oběživa předloženého k tomuto účelu formou státního dluhu. V oběhu zůstaly drobné bankovky a jedno a dvoukorunové staré rakouské mince.

Proč se nezačaly jednoduše razit mince nové? Důvody byly hned dva. Od r. 1856 zůstaly české země bez vlastní mincovny a ta ve slovenské Kremnici (území bývalých Uher) byla před převzetím 15. prosince 1918 “vybílena” tak důkladně, že zůstala víceméně pouze vlastní budova mincovny. Nové razící stroje pro mincovnu dorazily až r. 1921 v důsledku rozkolísané situace poválečného průmyslu. 19. ledna 1921 se v Kremnici poprvé razily čs. mince, jednalo se o zkušební sérii dvacetihaléřů. Počínaje 2. červnem 1921 byla mincovna uvedena do běžného provozu.

Ještě předtím však bylo nutno se dohodnout na podobě mincí a na přetřes přišla i otázka změny názvu základní jednotky měny. “Zpátečnická” koruna nicméně své postavení uhájila a porazila konkurenční “sokol” (jichž byla dokonce vyražena ukázková série). Grafického provedení nové koruny se chopil Otakar Španiel.

Do oběhu se nové mince postupně dostávaly v tomto pořadí: 20, 50 haléře (1921), 10 h, koruna (1922), 2 h, 5 h (1923) a konečně také Gutfreundova pětikoruna (1923). V r. 1928 byla k 10. výročí ražena stříbrná pamětní desetikoruna, jejíž oběžný ekvivalent se objevil mezi lidmi v r. 1930. Pro nás jistě exotický 25 h spolu se stříbrnými 20 korunami doplnily “oběživový park” v r. 1933.

Od r. 1923 byly také k různým výročím raženy série zlatých dukátů (např. r. 1929, kdy uplynulo 1000 let od zavraždění sv. Václava). Celkem bylo do r. 1939 vyraženo téměř půl milionu těchto mincí.

30. září 1938 krátce po půlnoci byla podepsána Mnichovská dohoda – vítězství hloupé politiky appeasementu. Ve stejný den naše vláda tuto dohodu přijala a započalo se několikaměsíční období přežívání za hranicemi torza republiky do 15. března 1939, kdy si po surovém nátlaku na presidenta Háchu vymohlo nacistické Německo pozvánku pro své vojáky do toho, co zbylo z ČSR. Den poté, 16. března 1939, byl vyhlášen protektorát Čechy a Morava a 1. září 1939 ve 4:45h ráno dopadají dělostřelecké granáty z německé cvičné bitevní lodi Schleswig-Holstein na polské vojáky v docích ve Westerplatte na předměstí Gdaňsku. Začíná 2. světová válka.

Válečné strádání se nevyhnulo ani oběživu, které dostalo “partnera” v podobě lístků přídělového systému. Protektorátní mince se po ztrátě mincovny v Kremnici razily v továrně na kovový nábytek v Lysé nad Labem a kvalitou zrovna neoplývaly.

Obdobně jako mince rakouské po první světové válce, platily i mince prvorepublikové a ty protektorátní po válce druhé. Kremnice nové mince sice razila, avšak i tyto nové mince nesly předválečné vzory. Výjimkou je nová dvoukoruna z r. 1947.

25. února 1948 moc v zemi uchvátili komunisté a pustili se do díla...

1. června 1953 vstoupila v platnost měnová reforma, od dob státních bankrotů zřejmě největší podvod na lidech tohoto druhu. Částky do 300 Kčs na osobu byly vyměněny v poměru 1:5 (1 nová koruna za 5 starých), vyšší potom v poměru 1:50. Mzdy, platy a penze byly přepočítány 1:5, ceny zboží a služeb sice 1:50, avšak to se netýkalo zdaleka všech, čímž došlo ke skokovému nárůstu životních nákladů. Během jednoho dne byly rovněž znehodnoceny úspory statisíců střadatelů, jejichž vklady byly převedeny v kursu jen o něco málo příznivějším než 1:50. Jako velmi slabá útěcha pak působilo definitivní opuštění přídělového systému.

O charakteru výše uvedené “změny” se netřeba rozepisovat. Inu, jiní o lidech, my s lidmi... Staré mince z přiměřeně kvalitního kovu byly vyměněny za hliníková provizoria, jejichž “první vlna” byla tajně přivezena z mincovny v Leningradě (1 h, 3 h, 5 h, 10 h a 25 h). Stejně jako sovětské okupační armády zde byly od r. 1968 “provizorně” a “dočasně”, tak to stejné mělo platit i pro tyto nové provizorní mince, které směle přečkaly až do sedmdesátých let (od r. 1961 s novým státním znakem).

V průběhu let šedesátých se sice o změnách v oběživu mluvilo a dokonce ještě před těmito úvahami se objevily mince nové – padesátihaléře a koruna víceméně kopírující korunu Španielovu. “Reforma” sama ustrnula u nové tříkoruny a pětikoruny, která vystřídala pětikorunu papírovou.

V tuhých letech sedmdesátých mizí nejen lidskost, ale z oběhu také jedno, tří a 25 haléře. Staré oběživo je střídáno novým – sérií 5, 10, 20 a 50 h a novými dvoukorunami.

V krátkém mezidobí po pádu totalitního komunistického režimu v listopadu 1989 do rozdělení republiky k 1. lednu 1993 již nedošlo k realizaci plánů na nové mince pro svobodnou federaci, mezi nimiž bylo i zavedení kovových desetikorun s každoročně se obměňujícími portréty československých státníků (byly vydány pouze tři desetikoruny s touto tématikou).

První nové mince pro mladou ČR se razily v Hamburku a Ottavě, později byla do provozu uvedena první česká mincovna od r. 1856 v Jablonci nad Nisou, která, funguje dodnes.

Bobanx + internet