Výzbroj Husitů I.

Husitská vojenská taktika znamenala zvláštní epochu v dějinách vojenství. Převaha husitských vojsk byla způsobena mimo jiné i vysokou vojenskou morálkou, všichni byli totiž přesvědčeni, že bojují za správnou věc. Husitská vojska se řídila zvláštním bojovým řádem, který zaručoval dokonalou organizaci a kázeň, kterou postrádala vojska protihusitská, která byla naverbovaná z různých končin Evropy. A co vlastně tvořilo výzbroj?

Husité nepoužívali nějaký nový druh výzbroje. Jejich výhoda spočívala v tom, že uměli používat běžné staré a palné zbraně. Uměli také přeměnit selské zbraně v mnohem účinnější. Právě palné zbraně byly používány ve velkém množství, významné byly především pro městské složky husitského válečnictví, a to i přesto, že byly velmi primitivní, s malou rychlostí palby a značnou nepřesností.

Postavení puškařů bylo odlišné od ostatních cechovních řemeslníků. Byli dobře placenými zaměstnanci obce – ve Znojmě např. dostávali 14-24 grošů týdenního platu. Vedle pravidelného platu, dostávali ještě zaplaceno za výrobu jednotlivých pušek a to podle váhy zpracovaného kovu. Vedle puškařů se objevují i mistři, kteří pracovali ve vlastní režii. Převahu ve výrobě mělo lití bronzu, pušek se však dochovalo málo. Cenný materiál, který sloužil k výrobě, byl pak využit k výrobě modernějších zbraní či jinému užitku. V Lounech např. přelili staré pušky na trouby rourní (vodovod).

Nejvíce používanou palnou zbraní byl ručnice, které byly většinou kovány ze železa popřípadě lity z mědi nebo bronzu. Píšťaly měly krátkou hlaveň (cca 376 mm) ve tvaru osmihranu, průměr vlastní hlavně je asi 60 mm, světlost 32 mm a při ústí je opatřena širokým okrouhlým okružím. Světlost komory od hlavně se nelišila. Míření bylo dost nepřesné, podle hlavně. Hrubé mušky na přední straně hlavně se objevují až později. Dostřel dosahoval sotva 100 metrů. Nabíjet se muselo zpředu a odpálení se provádělo doutnákem nebo rozžhaveným železem. Střelec musel mít ve své výbavě: míšek na prach, míšek na kulky (lité olovněné), železný nabiják a odměrka, která sloužila k odměřování prachu. Nejstarší dochovaná ručnice se nachází v Moravské Třebové. Krátkou ručnicí menší ráže, 15-20 mm, se nazývá píšťale. Těžším ručnicím se říkalo hákovnice.

Výroba ručnic sahá až do 14. století. Roku 1364 bylo v Perugii zhotoveno 500 kusů, jejich střely pronikaly skrz pancíře. K dalšímu zdokonalení došlo 1380 a v Lutichu povstala roku 1390 výroba. Šlo o osazení zmenšeného děla dřevěnou pažbou. Před rokem 1400 se ještě vyskytují ručnice se zátravkou na pravé straně komory a pánvičkou přiměřeně upravenou, takže ruka doutnákem opatřená při míření nepřekážela jako u pánvičky upravené na vrchní straně hlavně. Později se doutnák upevňoval do klíštěk upravených na ručnici tak, že jednoduchým stlačením sklonil doutnák k pánvičce a nemusel hledat rukou pánvičku. Z toho se vyvinul první ručniční zámek- doutnákový. Roku 1517 byl sestrojen v Norimberce nový, dost složitý, ale spolehlivý zámek s kolem a pánvičkou.

Husitští dělostřelci měli k dispozici různé typy zbraní, mezi něž patřila i tarasnice. Jednalo se o pušku s dlouhou hlavní (21-29 kalibrů). Pravděpodobně nejstarší dochovaný kus je tarasnice plzeňská, která má vpředu válcovou vpředu rozšířenou hlaveň, zesílenou při komoře pláštěm, o celkové délce 1080 mm (21 kalibrů), ráže 46 mm. Tarasnice se kovaly ze železného plátu a zesilovány plášti. Lily se i z bronzu. Ráže se pohybovala mezi 40-100 mm. Střílelo se z nich kamennými, později železnými kovanými koulemi. Vedle nich se používalo i litých koulí olověných a snad i železných koulí, zalévaných do olověného pláště. O dostřelu tarasnic není žádných zpráv. Jméno tarasnice pochází patrně od tarasu, dřevěného podstavce, na který byla upevňována. Za husitských válek byly patrně často vezeny na "půlvoze" - jednoduché dřevěné lafetě. V 15. století tarasnice nahradily jako pevnostní děla srubnice.

Polním dělem husitů byla houfnice. Název je odvozen od toho, že byly používány v poli při houfech. Hlaveň byl kratší než u tarasnice, komora měla menší světlost než hlaveň. Střelivem byly kamenné koule. Používaly se k střelbě na kratší vzdálenosti, dostřel byl jen o trochu menší než u tarasnic. Existuje také hypotéza, že střelba vycházející z houfnic se probíhala na způsob pozdějšího tzv. kartáče. Houfnice byly upevňovány na prosté dvoukolé lafety, které umožňovaly větší rychlost při přesunu a větší pohyblivost. Hlaveň byla upevněna železnými pásy v dřevěném ložišti. Toto ložiště vybíhalo nazad ve stvol s otvorem, kterým se stvol nasazoval na rožec umožňující řízení náměru. Někdy se o houfnici mluví také jako o „pušce na kolech“.

Mezi další zbraně patřily také bombardy. Byly to velké pušky s neobvyklou ráží až 85 cm. Jejich velkou nevýhodou byla značná nepohyblivost, proto bylo potřeba zvláštních zařízení. Bombarda byla většinou ukládána na lešení z trámové konstrukce), která omezovala vliv zpětného rázu. Konstrukce byla stejná jako u tarasnice. Poměr mezi světlostí hlavně a délkou měl být 1:3, avšak existovaly i bomardy s mnohem delší hlavní (až 1:7). Užívalo se jich jako bořícího prostředku proti hradbám což znamenlo přiblížení na krátkou vzdálenost. Proto pro ochranu před palbou protivníka se stavěly ochranné dřevěné konstrukce, které byly při výstřelu zvedány a po něm spuštěny. Děla se vyráběla především kováním. Účinný dostřel nepřevýšil vzdálenost 500 m.

Pokračováni příště….

Zdroj: www.edu.cz, www.hustitstvi.cz, www.seminarky.cz, R. G. Grant: BITVY

Artefakty z této doby můžete hledat pomocí našich detektorů kovu.