Vědci odkryli kompletní osadu z merovejské doby

Archeologové objevili v obci Pontarliere ve východní Francii kompletní merovejské osídlení s kostelem a pohřebištěm ze 6. a 7. století. Bohatá hrobová výbava včetně nalezených zbraní a šperků naznačuje, že vesnice dobře prosperovala. Podle vědců osada nemá na území Francie obdoby.

Osídlení bylo strategicky umístěno poblíž vesnice Pontarlier – někdejší starobylé obchodní křižovatky Ariolica na římské silnici mezi současným Orbe ve Švýcarsku a Besançonu ve Francii. Po burgundských invazích v 5. století se Pontarlier stal ještě důležitějším centrem, spojujícím burgundská území se Švýcarskem, Německem a Lombardií v severní Itálii. Byl to také jediný spolehlivý průchod přes pohoří Jura využívaný až do 17. století.

Lokalita vesnice byla obývána 150 až 200 let mezi 6. a 7. stoletím. Osada byla postavena velice rychle podle typického vzoru z germánských území v tomto období ve Švýcarsku a Bavorsku. Až dosud neexistoval podobný nález na území Francie.

V centru stálo deset velkých obdélníkových budov, z nichž každá byla podepřena mohutnými rohovými kůly o průměru jednoho metru. Tyto velké stavby měly prostor rozdělený přibližně na dvě stejné poloviny; jedna rozčleněná do menších, pravděpodobně obytných prostorů, druhá napůl otevřená – nejspíše pro hospodářská zvířata.

Kostel byl postaven mírně stranou velkých obydlí a menších struktur uprostřed vesnice. Na základě velikosti a polohy kůlových jam odborníci zjistili, že kostel byl dřevěnou stavbou dlouhou asi 20 a širokou 12 metrů s orientací a stylem baziliky. Je to jeden z nejstarších kostelů v pohoří Jura, takováto architektura je v oblasti na svou dobu jedinečná. Ve Francii ani ve Švýcarsku nejsou známy žádné další podobné příklady.

V prostoru kostela byla nalezena hrobka, další tři v těsném sousedství. Výsostné umístění první hrobky naznačuje, že patřila rodině, která vesnici založila, spravovala nebo sponzorovala stavbu kostela. Ženy pohřbené poblíž kostela byly uloženy k odpočinku s drahými šperky typu cloisonné vykládanými granáty, pozlacenými náušnicemi či skleněnými korálky. Na různých místech osady bylo objeveno dalších 70 hrobů.

Zdá se, že osada byla zaměřena převážně na chov hospodářských zvířat. V těsné blízkosti vesnice byla nalezena jatka o rozloze několika stovek metrů čtverečných. Výsledky radiokarbonového datování potvrzují, že spadá do období 7. století. Z mnoha tisíců pozůstatků kostí je drtivá většina hovězích a koňských.

Základy domů byly položeny v krátké době, což naznačuje, že populace sem byla přesídlena, zřejmě se v této oblasti nevyvinula. Bývala to častá praxe burgundských a franských šlechticů, kteří nová území na stěžejních komunikacích dosidlovali vlastními lidmi, což bylo klíčové pro kontrolu obchodního tranzitu mezi Itálií a Francií.

Místo bylo opuštěno tak rychle, jak bylo postaveno. Zdá se, že odchod proběhl nenásilně, tudíž buď byla populace konsolidována s místní populací, nebo se z nějakého důvodu odstěhovala.

Roman Němec
Zdroje: theminiaturespage.com, academia.edu, artdaily.com