Ve spárech zla III.

III.

Honza byl mladý, začínající kuchař. Jestli mu bylo dvacet, tak to by mu jeden hádal moc. Toho večera zůstal v kuchyni, aby domyl hrnce a další nádobí, které tu zůstalo po dnešním celodenním vaření. Zrovna si tak pro sebe potichu nadával, jaká že je to zatracená práce drhnout ty připáleniny, když uslyšel, jak se ve vedlejší místnosti otevřely dveře. Troje kroky mířily přímo k němu. Zvedl hlavu od dřezu a uviděl od dveří přicházet dva vězně. Vezli zbytky jídla z večeře. "Co ty tady ještě?", ptá se jej zezadu vynovřív se bachař. "Ále, tak znáte to. Jsem nejmladší, tak to tady musím oddřít", zahaleká rádoby chlapácky mladý kuchtík a zase se sehne nad  zčernalý pekáč. "Hele, já si myslím, že tihle dva to udělají klidně místo tebe. Stejně nemají nic na práci, zevlové", odvětí ten bachař a potutelně na něj mrkne. "No tak tedy když jinak nedáte, nemám nic proti", rozzáří se Honzovi úsměv na tváří, protože teď ušetřil minimálně dvě hodiny, které může prorandit se svou milou. Mrskne drátěnkou do dřezu a už pádí na šatnu. Jen co se za ním zabouchnou dveře, podívají se všichni tři na sebe. Bachař Jarda si jen odfoukne. "Tak to byla taková nečekaná vsuvka, co?", snaží se být nad věcí, ale všem třem je jasné, že tady moc prostoru k legraci není. Jarda se jde ještě jednou podívat ke dveřím, které vedou dál do věznice, aby zkontroloval, zda je vše v pořádku. Martin s Davidem se mezitím shýbli ke dřezu, takže v této chvíli jim nemohlo nic hrozit, dokonalé krytí. Jarda kolem nich spěšně projde do zadní části kuchyně, kde jsou poslední dveře s mřížemi. Ty vedou na vězeňský dvůr. Po několika nekonečně dlouhých minutách nakonec přichází. "Je to v pohodě chlapi", řekne polohlasem a nervózně si u toho kouše spodní ret. David s Martinem se tedy otočí a oba dva teď jdou k zadním dveřím. Za těmi už by mělo být připraveno auto u nakládací rampy. Nervozita stoupá. Jarda ještě naposledy běží zkontrolovat přední prostor kuchyně, zda se tam zrovna náhodou někdo neobjevil. Nikde nic. Jde tedy rychle zpátky k zadním dveřím, kde na něho už oba dva naši výtečníci čekají. "Tak hodně štěstí Martine. A i tobě" otáčí se Jarda k Davidovi. David mu podá ruku na znamení díků, Jarda pevný stisk opětuje a potom se ještě objímá s Martinem. Poslední pohled a už se Martin natahuje, aby Jardovi jednu natáhnul. Ten ho nakonec ještě zastaví, "Počkej, tohle si ještě vemte" a podává Martinovi sáček s pepřem. "Myslel jsi koukám na všechno. Díky!" Martin si schovává sáček za pás svých vězeňských kalhot a Jarda jak tam před ním stojí, tak zavírá oči. Martin na nic nečeká, dá mu pořádnou, až Jarda spadne. Nedá se nic dělat, musí to vypadat věrohodně. Jarda při pádu na zem hlesne, pak se chytne za tvář a postaví se. "Promiň" hlesne Martin a společně s Davidem utíkají k zadním dveřím. Jarda se jen snaží pousmát, na znamení toho, že vše chápe a vzápětí se vydává do zásobovacího skladu, kde si lehá na zem. Tak jak bylo domluveno.

Venku už se mezitím zešeřelo a tma začala padat na krajinu. Poslední ptáci se letí schovat do korun stromů, kde si ještě chvíli před spaním štěbetají a různě poletují z větve na větev. Půjdou spát. Vlastně většina zvířat už teď půjde spát. Naopak některá z nich se s příchodem noci teprve vydávají na svou loveckou stezku. Noc je jejich výhodou. Stejně tak jako pro naše dva dobrodruhy. Kdyby ten večer někdo stál nepozorovaně někde v rohu prostranství věznice, viděl by, jak se z ničeho nic pomalu otevírají dveře vedoucí na nakládací rampu. Ze dveří pak vykoukne silueta hlavy nějakého člověka, který se rychle rozhlíží a pak vychází ven. Hned za ním jde další postava. Obě dvě postavy pak jdou lehce přikrčeny k nákladnímu autu, které stojí u rampy. Jdou svižně, přesto však potichu. Je to asi jen dvacet metrů, ale srdce těch obou bijí jak o život. Pak téměř současně oba dva seskočí z rampy potichu na zem a jejich siluety zmizí ve tmě. "Já se tam nemůžu dostat. Tam není žádné místo", povídá David Martinovi šeptem. Oba dva teď leží na zemi, každý z jedné strany náklaďáku a snaží se najít nějaký prostor, kde by se mohli vysoukat. Nebo aspoň něčeho chytit. Nedaří se. V černočerné tmě oba dva šmátrají poslepu do prostoru nad sebou a snaží se zachytit jak rukama tak nohama. Nahmatávají ale jenom konstrukci vozu, výfuk a podobné věci, které hmatem v té tmě poznávají. Nedaří se jim tam ale nijak dostat, ani se uchytit. "Musíme nahoru, nedá se nic dělat" řekne po několika minutách snažení se Martin. Oba dva už jsou zadýchaní a špinaví tak, že kdyby chtěli nějaké maskování, tak už asi žádné další nepotřebují. Davidovi dochází, že se nedá nic dělat. Co když za chvíli auto nastartuje a ten člověk odjede? Začne se vysoukávat z pod auta a slyší, že to samé dělá i Martin. Oba dva se pak přikrčeni dostanou k zadní části vozu, vyskočí zpátky na rampu a pak už jen odhrnují plachtu korby a pokud možno potichu se snaží oba dva dostat co nejdále do nákladního prostoru. "Kde máš ten pepř?" ptá se David Martina. "Já na to zapomněl", zní tichá odpověď do tmy a pak je slyšet, jak Martin vstává a snaží se přes různé pytle a prázdné bedýnky dostat zpátky, aby mohl pepř vysypat na korbu u plachty vzadu. Trvalo to jen pár vteřin, hotovo. Vrací se. "Dáme to ještě kolem nás" povídá šeptem, když nakonec dosedá vedle Davida. V tom nastartuje motor auta. Aniž by na sebe viděli, v obou hrkne. "Na" podává Martin Davidovi sáček s pepřem. Ten ho nahmatává, ale když ho bere, stlačí ho v té tmě tak nešikovně, že se mu podaří vyfouknout slušnou část obsahu akorát mezi ně. "No do hajzlu" stihne ještě říct Martin a pak už se jen chytne za nos a neubrání se kýchnutí. David o tom není o moc líp. Oči ho pálí, rukou si drží nos, aby taky nekýchnul a vůbec oba dva teď mají se sebou co dělat. Auto se ale už mezitím rozjelo a pomalou jízdou se blíží k hlavní bráně.

Oba dva teď leží přimáčklí k zemi a ani nedutají. Tep se zvyšuje. David má pocit, že má srdce snad až v krku, jak prudce v něm tepe krev. Uši napnuté do tmy, aby slyšeli pokud možno co nejvíce. Auto zastavuje u staré, zaprášené brány, která má své nejlepší časy už dávno za sebou. Zvedá se závora a otevírá brána. Popojedou dalších několik metrů a opět zastavují. Tak a teď jsou v prostoru mezi dvěmi bránami. Slyší mluvit dozorce, ale nerozumí tomu, co říkají. Slyší kroky, které procházejí kolem auta dozadu. Je slyšet i mocné dýchání psa. Plachta se otevírá a dovnitř pronikne světlo z lampy umístěné na stěně. David se v myšlenkách modlí a přeje si jen jediné, aby ten strážný odešel. Opak je ale pravdou. Najednou slyší jak strážný otevírá korbu a pobízí psa, aby vyskočil nahoru. "To je konec, to je konec", v mysli se Davidovi nehoní nic jiného a začíná trochu propadat panice. Snaží se ani nedýchat a se zavřenými oči doufá v zázrak. Slyší jak pes začne čmuchat na korbě u nákladu vepředu. Najednou začne štěkat, ale jakmile začně, tak v podstatě v zápětí začne taky strašně kýchat. Jednou, dvakrát, potřetí, počtvrté, je to k nezastavení. "Co jste tam dělali, tam jste něco vysypali nebo co?!" volá psovod na řidiče v kabině. "Já nevím člověče. Dnes jsem vezl taky koření, tak jestli tam něco neroztrhli, fakt nevím" odpovída přirozeně a klidným hlasem řidič. "Hraje to dobře, jen tak dál", Davidovi svítá malé světýlko naděje. "No ksakru, co s ním jako teď mám dělat?" zlobí se psovod na řidiče. "Vždyť to není ani můj pes, to je Tondy!", lamentuje dále. "Copak já za to můžu? Já to nenosil, to si vyřiď v kuchyni. Děláš jak kdyby umíral, dyť ho to za chvíli přejde", řidič se snaží co nejrychleji situaci vyřešit a odjet pryč. "Dobrý, otevři mu", ozve se hlas psovoda a je slyšet jak se se skřípotem otevírá přední brána. Někdo zaplachtuje auto a to se rozjíždí. David ještě jednou i přes hluk motoru uslyší nadávat psovoda "No koukej na něj", povídá asi někomu dalšímu a poslední co slyší je opětovné psí kýchnutí. Potom už začne auto zrychlovat. Za chvíli ale opět zpomaluje. Je to ale moc blízko, bude odbočovat, určitě nezastaví. Je to tak. Po zastavení se auto opět rozjíždí a odbočuje doprava. V následujících minutách už začíná uhánět po setmělé okresní cestě, skrze lesy, pryč. Co nejdál to jen půjde.

Motor už nějakou dobu pravidelně vrčí a David se musí potichu smát. Zdá se mu až neuvěřitelné, co se jim teď povedlo. Oba dva dýchají čerstvý, teplý, letní vzduch. Nemůžou se ho nabažit. Pocit svobody je absolutní věc. Pro někoho, kdo ji bere jako samozřejmost, však žádná slova o tomto váhu nemají. Davidovi se tyhle myšlenky právě honí hlavou, když se pojednou vedle něho rozsvítil plamínek. To Martin. Drží hořící sirku ve vzduchu a připaluje si cigaretu. "Ty máš cigára?", ptá se překvapeně David. "No jasně. Tahle je pro tebe. Já si připálim další", podává mu zapálené retko. David v ten moment neřeší, kde je vzal. Snad od Jardy. Možná je našel v kuchyni. Kdo ví. Automaticky šáhne po cigaretě a labužnicky a pomalu z ní potáhne.  Sednou si pohodlně tak, že se zády opírají o sajtnu a začnou vymýšlet co dál. Rozhodnou se, že první noc půjdou co nejdále. V lese, po tmě. Nejlépe po nějaké cestičce. Až začne svítat, pokusí se někam schovat. Ať už pod větve, nebo do nějaké jeskyně, opuštěného domu. "Uvidíme", uzavře nakonec debatu Martin. V Davidovi se teď perou směsice pocitů. Na jednu stranu je rád, že se jim povedlo, co se jim povedlo. Na tu druhou jsou teď štvanou zvěří. Až se ve věznici zjistí, že tam chybí, spustí se určitě peklo. Vůbec by se nedivil, kdyby na ně nasadili i vojáky. Jedna věc je ale jasná. Musí se dostat ke skrýši co nejrychleji. Tak, že než to druhé straně dojde, o co tady šlo, tak už dávno budou za kopečkama. Nemá smysl otálet. Vyzvednout zlato a pak rychle na západní čáru. David už ví, jakým úsekem projdou a kdy. Všechno je teď ale tak nejisté. Štěstěna se k nim může kdykoliv otočit zády a pak se děj vůle Boží.

Auto mezitím mířilo stále dál a dál. Kola vozu polykala další kilometry prašných cest. Občas to s nima hází, ale to nevadí. Hlavně ať jede, co to dá. Uběhly odhadem dvě hodiny a řidič zastavil. Oba dva zůstávají sedět vzadu, dokud se neodhrne plachta a neuslyší neznámý hlas. "Tak pojďte", vyzývá je řidič lehce nervózně. Je v tom tónu slyšet, že už to taky chce mít za sebou. Aspoň tak to Davidovi připadá. Vyskakují oba ven. Zjišťují, že jsou na pokraji nějakého lesa. V dálce jsou vidět světla vesnice a z dáli k nim doléhá štěkot psa. Nový neznámý vypadá podle vzhledu spíše na nějakého boxera. Jizvy na tváři a evidentně několikrát přelomený nos dávají vědět, že už se něco nazápasil. "Tak chlapi já jedu domů, ať tam jsem co nejdříve. Už kvůli alibi a tak, znáte to. Není čas. Držte se". Boxer, jak mu teď David říkal, protože se ten člověk nepředstavil, teď nasedá do auta, startuje motor a pomalu odjíždí k hlavní cestě. Pak na ní odbočí a i z dálky je vidět, jak šlape na plyn a rychle se vzdaluje. Koncová světla nákladního vozu po chvilce mizí ve tmě a Davidovi teď vlastně dochází, že se ani nezeptali, kde je vyhodil. "Hele, kde vůbec jsme, víš to?", ptá se teď Martina, který si mezitím zapaluje další retko. "Buď v klidu kamaráde. Žádný les se nekoná. Pojedeme teď do Prahy. Do hodiny by si pro nás mělo přijet jiné auto a za další půlhodinu už budeme v Praze. Tam se schováme v jednom bytě. Budeme ho mít k dispozici na týden. Je tam jídlo, je tam všechno. Přespíme, převlečeme se a až dořešíme vyzvednutí té věci a naplánujeme přesun na západ, tak jdeme rovnou na to". David jakoby teď nevěřil svým uším. "Cože? Jak jako do Prahy? Jaký byt, co to meleš?", nechápe co to teď ze sebe Martin vystřelil. Vždyť o tom nepadlo nikdy ani slovo, nic. Prostě nikdy ani náznak, slovo, cokoliv. Nic. "Nejsi rád?", Martin se na Davida ani neotočil a stále k němu stojí zády a kouří. "No jsem, ale tak jak ti můžu věřit, nebo víš co. Proč jsi mi to neřekl dříve?!", David se dívá do země a kroutí hlavou. "Nemohl jsem kamaráde. Ber to tak, že jsem to slíbil. Za to, že nám někdo pomůže, jsem musel mlčet až do poslední chvíle. Já ti věřím, ale oni tě neznají. Musel jsem se zaručit, že se nic nepodělá. A i kdyby se podělalo, tak na ně nikdo nesmí přijít. Teď už to vědět můžeš. Jsme venku. Taková s nimi byla dohoda. Budou za to chtít trošku z toho...jestli mi rozumíš". Martin se odmlčí. David přemýšlí, co si o tom myslet. Na jednu stranu je naštvaný, protože s touhle situací vůbec nepočítal. Na druhou stranu je to brilantně vyřešená situace. Asi tak stokrát lepší, než se někdo schovávat v lese. "Kolik?", zeptá se nakonec. "Co kolik", nechápe Martin. "No kolik toho chtějí?", odpoví hned na to David. "Neboj, nic hroznýho. Jen všímný. Na památku. Nic co by tě, nebo řekněme nás, mohlo mrzet". Tato slova Davida uklidnila. V něco takového tiše tajně doufal. "Dobrá", dodá nakonec a usmívající se Martin mu nabízí cigaretu, kterou si od něho s radostí vezme. Když mu ji připaluje, oba dva se na sebe podívají a usmějí se. Všechno jde zatraceně dobře. Ještě sice mají dlouhou cestu před sebou, ale líp to v téhle situaci vypadat asi nemohlo.  Zůstávají stát blízko kraje lesa, v přítmí stínů mohutných dubů rostoucích u cesty a pozorují okolí. Auta projíždějí po hlavní cestě, která je od nich vzdálena jen několik stovek metrů. Nejezdí jich ale moc, spíš střídmě. Není to moc frekventovaná cesta. Dobré místo. Po nějaké době Martin promluvil. "To bude on", klepne rukou do Davida, který se právě nedíval na cestu. Ten se otáčí a vidí jak se k nim po vedlejší cestě blíží dvě světla. Je to automobil.