UKRAJINSKÁ HALIČSKÁ ARMÁDA V JOSEFOVĚ

Příběh vojáků z tzv. „Československé ukrajinské legie“
a důvod jejich pobytu na území Československa v letech 1919- 1924

Při několika loňských a letošních návštěvách oblíbeného východočeského pevnostního města Josefova jsem při jedné mnou často vyhledávaných polních procházkách s detektorem náhodně narazil na místo, na němž se mi poštěstilo najít několik kovových insignií, konkrétně čepicových a klopového odznaku s vyobrazeným národním ukrajinským symbolem - Tryzubem.

Posléze jsem se dozvěděl, že zde byl na konci první světové války v dobách Rakouska- Uherska a prý i po vytvoření samostatné Československé republiky vybudován zajatecký tábor pro ruské vojsko, čemuž by odpovídala i přítomnost dobových ruských mincí a knoflíků s ruskými insigniemi, též opaskových spon a zde nalezených osobních předmětů. Tato více či méně stroze nabytá odpověď mi ale nestačila. Byli zde snad Ukrajinci internováni spolu s Rusy?
Přenesme se tedy do období konce 1. světové války, kdy po decimující porážce habsburské monarchie připadá dělba území východní Evropy mezi Čechoslováky, Poláky, Rusy a o samostatnost usilující Ukrajince. Právě důvod pobytu vojáků z Ukrajiny, kteří se pohybovali na našem území, a to zejména v Josefově, se pokusím přiblížit.

Počátkem všeho byla skutečnost, že Ukrajinská legie, jež vznikla po rozpadu monarchie z 1. Ukrajinského střeleckého pluku c.k., se pod přímým vlivem Ukrajinské národní rady zmocnila dne 1. 11. 1918 města Lvova, a tím dala vzniknout dosavadnímu hlavnímu městu právě utvářející se Západoukrajinské lidové republiky, která byla vytvořena na území západní Haliče, Bukoviny a Zakarpatska. Zde se formuje, rozšiřuje a v síle o cca 50 000 mužích se slučuje v Ukrajinskou haličskou armádu (UHA) a svádí boje o město s nově uskupenou polskou armádou. Po dobytí Lvova Poláky je nucena se urychleně přesunout (probojovat) na východní Ukrajinu a sloučit se tak se „ síčskými střelci“ do područí diktátora atamana Petljury.

Právě během přesunu na východ byla na území již ovládaném Čechoslováky zajata část této armády, poté internována ve Vranově nad Topľou a později rozdělována do pracovních jednotek na západ po celé ČSR.
UHA, čítajíc v té době cca 45 000 mužů, byla rozdělena do tří pluků a vojensky nasazována. Nastává doba bojů, spolčování se s jižními Rusy i Poláky v protibolševické akce a následné potupné vyhnání z vlasti. Teprve až po vyhlášení polsko-ruského míru byla UHA definitivně rozpuštěna a její bojová činnost ukončena. Jednotky byly internovány v Polsku, Rumunsku, ale i v ČSR, kam v srpnu roku 1919 vstoupila cca dvoutisícová skupina UHA (spolu s civilisty a malou částí „síčských střelců“), která byla naší armádou odzbrojena, umístěna nejprve v Liberci a poté usídlena v internačním táboře u Josefova.

Zde byli Ukrajinci slučováni se svými krajany, kteří sem byli deportováni z rakouského zajateckého tábora v Lebringu, a to jako vojáci ruské armády příslušní k ukrajinské národnosti. Velitelem josefovského tábora se stal plukovník československé armády Ladislav Záleský, velitelem sekce vojenské „B“ štábní kapitán Stanislav Šamánek a velitelem sekce civilní „D“ (převážně se jednalo o rodiny důstojníků a zdravotní personál) kapitán Petr Žák. Ukrajinští vojáci i civilisté byli sjednáni pod velením čs. armády, jejíž kázni podléhali a dle hodností v domovské armádě zde také pobírali žold. Stali se tedy jakousi „cizineckou legií“ na území tehdejšího Československa. To se ale nelíbilo Polákům, kteří jen těžce snášeli zformovaný sbor Ukrajinců v sousedním státě (od roku 1919 čítalo množství Ukrajinců příchozích na naše území cca 4000 osob), a tak se postupem času právě kvůli nátlaku ze strany Polska, nepotřebě držet tento celek a prý i pro excesy v chování vůči zdejšímu obyvatelstvu začalo v roce 1923 s rušením tohoto vojenského internačního tábora i ostatních pracovních táborů v celé ČSR.
 

Proto tedy dodnes nacházíme na místních polích fragmenty osudů. Osudů Ukrajinců, kteří byli vyhnáni z vlasti, do které bylo tak složité se vrátit, a když se to přece jen podařilo, byla jejich domovina již dávno v područí bolševické hegemonie, která absolutně netolerovala ukrajinské vojáky sloužící v cizí armádě a nelítostně je pronásledovala. Mnohým se po návratu domů stala osudem i smrt.

Löns

Prameny:

Časopis HPM 1/2002

wikipedie.cz

valka.cz