V období před Třicetiletou válkou byl zbrojní průmysl především v režii řemeslníků. Někteří řemeslníci byli svou prací pověstní a jejich pověst byla známá celé generace. Po vypuknutí války se však mnohé změnilo, bylo potřeba více výzbroje. Hlavním požadavkem byla rychlá, levná a jednoduchá produkce. Na uměleckou práci řemeslníků nebyl čas ani peníze. Začala velká éra manufaktur. Armádě vyhovovala levná a rychlá výroba manufaktur, a tak veškeré zakázky armáda zadávala právě jim. Z tohoto důvodu se začal propadat cechovní systém řemesel a nastal čas sériové výroby.

Armádní velitelé začali podnikat v armádě, což jim vynášelo slušné obnosy. To jim umožňovalo pohybovat se mezi vysokou aristokracií. Stavěli si luxusní sídla, a pokud neměli smlouvu, uchylovali se ze dvorů na své statky.

Mezi hlavní výbavu vojáků patřila platová výzbroj (nosili ji hlavně vojáci jezdící na koních), která dokázala vojáky ochránit před nepřátelskou palbou, protože účinnost mušket a arkebuz na dálku nebyla příliš vysoká.

Mušketa je dlouhá ruční palná zbraň s doutnákovým (později i kolečkovým) zámkem, nabíjená zepředu (16. -17. stol.). Hladká hlaveň o ráži 17-25 mm má dostřel 200-300 m. Hmotnost zbraně byla 8-10 kg, při střelbě se proto opírá o podpěrnou vidlici (furketu). Název se přenesl na novější zbraně a užíval se do 19. stol.

Arkebuza je ruční palná zbraň s doutnákovým, později kolečkovým zámkem. V době svého vzniku, ve 14. -15. stol., vlastně "dělo s hákem". Měla střední ráži a byla kratší a lehčí než mušketa. Používala se asi do poloviny 17. století.

Doutnákový zámek, muškety a arkebuzy

DOUTNÁKOVÝ ZÁMEK se objevuje v druhé polovině patnáctého století a je zřejmě prvním spoušťovým mechanizmem k zapálení prachu v zátravce. Postupně se vyvinuly tři základní typy zámku, používané od patnáctého do sedmnáctého století. Prvním z nich je serpent, kde se mechanizmus skládá z raménka tvaru S, které se otáčí kolem svého středu po straně pažby u zadní části hlavně. V horní části raménka je uchycen kus provazu impregnovaného hořlavou látkou a na jednom konci zapálený (doutnák). Dolní část raménka slouží jako spoušť. Při stlačení se zapálený doutnák skloní a zapálí malé množství prachu nasypaného na vodorovné pánvičce umístěné v zadní části hlavně u otvoru ve stěně nábojové komory. Po vznícení prachu na pánvičce všlehne plamen zátravkou a zapálí prachovou náplň v hlavni. Druhým typem je doutnákový zámek s pružinou, u níž je skřipec s doutnákem v pohotovostní poloze pod stálým tlakem pružiny a stlačením páky na dolní části pažby se uvolní a skloní k pánvičce. Celé zařízení je umístěno na podlouhlé desce zasazené do pažby ze strany a označované jako zámková deska. Uvnitř je skřipec spojen s vloženou pákou, na niž působí pružina. Závěrečným zdokonalením doutnákového zámku bylo zavedení spouště, která se objevila v poslední čtvrtině patnáctého století. Má již moderní podobu s lučíkem a působí ve svislém směru na pravoúhlou spoušťovou páku, která otáčivým pohybem pod vlivem pružiny skloní skřipec k pánvičce. Vývoj doutnákového zámku umožnil vojáku či lovci sledovat při střelbě cíl namísto pánvičky, jak tomu bylo při ručním přiložení doutnáku. Měl však také své nevýhody. Doutnák musel neustále hořet, což bylo v sousedství prachu nebezpečné a jen obtížně jej šlo používat za vlhkého či větrného počasí.

Prachovnice

Mušketýři je nosili asi od roku 1608, z bezpečnostních důvodů se vyráběly z neželezných materiálů, jako například z hovězího rohu. Muškety byly podpírány vidlicovými podpěradly - furketami.

Kyrysníci také nosili platovou zbroj. Chránila je od hlavy ke kolenům, chráněny byly tedy i paže. Na rukou nosili kovové článkové rukavice. Stehna byla zakryta lamelami. Plát na prsou byl konstruován tak, aby vojáka ochránil i před palbou ze silnější muškety. Obuv byla kožená a vysoká (jezdecké boty), na stranách byly ostruhy a u boku nosili kyrysníci meč, byl to většinou palaš uzpůsobený k seku i k bodu. Podle vybavení se kyrysníci dělili do dvou skupin:

• S dvěma kolečkovými pistolemi nošenými v holstrech upevněných
  na předních stranách sedla

• Druhá skupina měla ještě těžký typ jezdeckého kopí, ačkoliv tato zbraň již pozvolna začala z výzbroje těžkého jezdectva mizet začátkem 17. století. Dlouhá kopí lehčího typu přežívala pouze v nepravidelných jezdeckých jednotkách některých východoevropských národů.

Arkebuzíři nebo také karabiníci, nosili pouze prsní plát a přilbu typ-morion. Mezi výzbroj patřila krátká kolečková puška, arkebuza, a jedna nebo dvě pistole. Nosili také boční zbraň. Arkebuza byla zavěšena hákem na tzv. bandalíru a pistole byly také v holstrech.

Kyrysníci a arkebuzíři bojovali zpravidla koňmo a to především palnými zbraněmi.

Dragouni byli částí jiného typu vojska. Využívali koně pouze k přesunu na místo bojů. Pohybovali se jako kavalérie, ale bojovali jako pěchota. Jméno je odvozeno od zbraně, kterou nejčastěji používal – karabinu nebo krátkou mušketu (drago). Význam pochází z výrazu „plivat oheň“, tedy záblesku ohně a kouře po výstřelu. Tento způsob nasazení vymizel v průběhu 18. století (s výjimkou dragounských pluků ruské armády, které byly pro tento způsob nasazení cvičeny ještě během Sedmileté války) a postupně se z dragounů vyvinul druh běžného jezdectva stojícího na pomezí mezi lehkým (které sloužilo zejména k průzkumu) a těžkým (provádějícím útoky v bitvách). Její výcvik se v základu nelišil od výcviku pravidelné pěchoty. Také jejich organizace byla značně podobná plukovní struktuře pěchoty. Dragoun nepotřeboval tak dobré koně jako ostatní vojáci, kteří se pohybovali výhradně na koních. V případě nouze, tedy mohl koně opustit a neznamenalo to velkou finanční ztrátu. Dragounští koně byli často na bojišti opuštěni, protože když dragoun sesedl z koně k pěšímu boji, přetáhl otěže svého koně přes krk koně svého souseda. Tímto způsobem byla vytvořena dlouhá řada spojených koní, která byla obvykle zanechána pod dozorem několika veteránů. Byla-li bitva ztracena, mohl mít dragoun při spěšném hledání svého koně kdesi uprostřed řady značné potíže.

Pluk byl organizační jednotkou jezdectva. Pluky císařské armády měly 500 – 1000 jezdců. Ovšem v průběhu Třicetileté války byly sotva plné stavy, jednotky o 700 mužích už byla považována za silnou. Velitelem byl plukovník nebo ten kdo pluk sám naverboval. Pluk se dělil na roty a každá měla svou standartu - guidon ( trojúhelníková vlaječka připevněná k píce, kterou nesl rotní kornet).

Nejběžnějším bojovou formací v 17. století byla tzv. KARAKOLA, měla dva způsoby boje:

· První řada jezdectva útočila frontálně, přiblížila se k nepříteli asi na 30 -50 kroků a pak vystřelili. Potom koně otočili a srovnali. Následně se vrátili dozadu, aby uvolnili místo pro další řadu a zároveň mohly nabít zbraně.

· Útok probíhal v jedné řadě. Pokud byl nepřítel na pravé straně, vojáci vystřelili, utvořili velký kruh a celá řada se pak vrátila do svého původního postavení ve formaci. Během tohoto manévru probíhalo nabití.

Nezbytnou věcí k úspěchu byla dobrá volba koně a jeho výcvik. Kůň musel stát klidně, i když probíhala palba a musel na slovo poslouchat svého pána. Důležité bylo také kvalitní sedlo, aby měl jezdec pevný posed, ale zároveň nezranil koně. Stáje musely být čisté, aby kůň neonemocněl. V 17. Století však jezdectvo ztratilo svou prioritu a vojsko ovládla pěchota.

Nálezy zbraní a výzbroje na území ČR

Mileč

Na rozcestí směrem na Třebčice stojí Boží muka, tvořená zděným soklem a válcovitým dříkem s entazií. Označuje místo nálezu zbraní a přilbic z období Třicetileté války. Dle tradice mělo jít o místo střetu švédských a císařských vojsk.

Palouk mrtvých (Krušné hory a Podkrušnohoří - střed)

Paloukem mrtvých je označováno rašeliniště ležící poblíž železniční stanice Kovářská. Místo bývá nazýváno též "rašeliniště smrti", neboť zde v roce 1641 během třicetileté války utonul celý oddíl těžké švédské jízdy. Dříve byla tato událost považována spíše za pověst, ale v roce 1924 zde byly při těžbě rašeliny skutečně nalezeny zbraně a pozůstatky vojáků a koní.

Na místě tragédie se nacházel měděný reliéf na žulovém podstavci, dnes však již bohužel zůstává pouze kamenný podstavec, protože měděná deska na čelní straně byla ukradena.